Austrálie vůbec není "down under", ale "up above"!

    Proč právě pro Austrálii?

    V té době už z větší části vyprchala původní charitativní atituda vyspělých zemí, které se zpočátku mohly přetrhnout, jen aby pomohly uprchlíkům z ujařmeného Československa. Po nějaký čas, ovšem jen několik měsíců, to bylo prostě v módě a ti, kteří tehdy nezaváhali, si více-měně mohli vybírat kam chtějí jít. Nejvíc jich pochopitelně chtělo do USA, následkem čehož byly Spojené Státy také mezi prvními zeměmi, které se začínaly uzavírat. To mně ale nijak nevadilo, protože po tom jít do Ameriky jsem nikdy nijak zvlášť netoužil. Když potom už po pár letech si začali do Londýna tu a tam odskakovat ti, kteří využili počáteční shovívavosti Američanů vůči ubohým českým běžencům a usadili se tam, my Londýňané jsme se jich samozřejmě vyptávali na to, jak se jim tam žije. Tehdy mi připadalo, že jsou takoví nějací namyšlení a že se na nás dívají tak trochu skrz prsty. Jeden z nich to vyjádřil lakonicky a celkem bez skrupulí: „Víte, jste tady chudáci!”

    Ještě poměrně nedlouho před naším příjezdem se lidé emigrující do Austrálie museli smluvně zavazovat, že zůstanou na tom místě které jim bude určeno, a to minimálně po dva roky. Pováleční emigranti ze střední Evropy, kteří přicházeli do Austrálie až tak někdy do poloviny padesátých let, to většinou nemívali lehké. Spousta z nich skončila například na stavbě obrovského vodního díla ve Snowy Mountains, kde pracovali většinou jako pomocní dělníci a to celkem bez ohledu na to, jaké vzdělání či kvalifikace si mohli sebou z původního domova přivézt. Ovšem, na rozdíl od jiných intelektuálů, kteří v ten stejný čas byli v komunistickém Československu nuceni dělat něco podobného (pokud rovnou nebyli v uranových dolech), ti zde v Austrálii byli za to lépe placeni a hlavně: po dvou letech si už mohli jít kam chtěli. My jsme se sice také museli zavázat, že v Austrálii zůstaneme minimálně po dva roky, měli jsme ale už v té době svobodu rozhodování o tom, kam chceme jít a co budeme dělat. Měli jsme vlastně volnost dokonce i v tom odejít z Austrálie dřív než za dva roky, v kterémžto případě bychom ale museli uhradit státu náklady, které měl s tím nás do země přepravit a zpočátku nás ubytovat.

    Poté kdy žil po několik let v Londýně, měl člověk velkého města až dost. Kdybychom byli šli do Sydney či Melbourne, byli bychom pořád ve velkém městě, oproti Londýnu, jednomu z hrstky opravdu velikých a důležitých měst na světě, by se pořád musel cítit jakože žije v provinčním městě. O Brisbane jsme věděli, že tím provinčním městem rozhodně je, mluvilo ale pro něj několik věcí. Podnebí určitě, ne ještě v tropech, ale v subtropickém pásmu, kde rozhodně nebudeme muset utrácet za topení. Blízkost krásných pláží, které nás sice zase tak moc nelákaly, které ale přiváděly stále více lidí do tohoto státu. Takže, zatímco ostatní města stagnovala, Brisbane neustále rostlo. Momentálně je asi stejně veliké jako Praha, přibližně jeden a čtvrt miliónu. Taková správná velikost.

     Proč právě lodí a ne letadlem?

    Pokud šlo o tu přepravu, i v tom jsme měli volbu. Mohli jsme buď letět letadlem a stát se protinožci za pouhých 24 hodin, nebo plout lodí, což trvalo asi měsíc. Pochopitelně, že jsme si vybrali to druhé. Dáša, která v jisté době pracovala v Londýně pro turistickou agenturu, mi spočítala, kolik by nás jinak byla stála plavba na veliké zámořské lodi přes půlku světa. Bylo by to sahalo do tisíců liber. Takhle jsme každý z nás zaplatili jen symbolických deset liber. To za cestu přes půlku světa, včetně ubytování a stravy, s možností si prohlédnout několik míst kde jsme nikdy nebyli a kam bychom se byli jinak stěží dostali, nebyla vůbec špatná cena!

    Ještě než jsme z Anglie odjížděli, navštívila nás v Londýně na pár týdnů moje matka, kterou jako penzistku pustili celkem bez větších problémů. Nejspíš doufali, že tam s námi zůstane a tu penzi že jí nebudou muset vyplácet. Pracoval jsem tehdy v jedné menší továrně na elektrické spotřebiče v Londýně, kterou kdysi založil jakýsi Čech a v níž tudíž se mnou pracovalo víc krajanů. To místo jsem si našel brzy poté kdy nás oficiálně přijala Austrálie a hlavně proto, abych měl do té doby pevný stálý příjem. Do odjezdu ještě zbývalo asi půl roku a mohli jsme si tudíž něco našetřit na cestu a pro začátky v nové zemi. Matce se ani trochu nelíbilo, že tam v expedici balím do krabic různé výrobky, „kvůli tomuhle jsi sem přece nejezdil”. Byla také jistě trochu naočkovaná čs. úřady – v tu dobu už se totiž pomalu začínala rozjíždět kampaň k tomu, aby si Češi žijící v zahraničí „upravili poměr”, což byla poněkud sofistikovanější forma vydírání. O tom ale trochu víc o něco později.

     Den našeho odjezdu 2. února 1973 se nezadržitelně blížil a my jsme činili poslední horečnaté přípravy. Oproti letu měla cesta lodí do Austrálie ještě jednu velikou výhodu. Na letadlo bychom si byli mohli vzít jen 20 kg zavazadel (a případný zbytek poslat pomalu lodí, aby nás to stihlo až za několik měsíců), zatímco v tomto případě jsme neměli skoro žádná omezení pokud se týkalo váhy i počtu kufrů, které s námi mohly jet v podpalubí. Chodili jsme tudíž po různých londýnských bleších trzích, kterých tam vždycky bylo habaděj a kupovali jsme, pochopitelně za babku, starší kufry a cestovní bedny. Sehnali jsme těch větších celkem sedm, plus dva menší kufry, které jsme si mohli vzít sebou do kabiny. To postačilo pojmout veškerý náš majetek. Matka měla asi pravdu, moc toho majetku jsem v Anglii neakumuloval. Dobrou polovičku toho, co jsme si sebou do Austrálie vezli, tvořily knihy...

    Kam s ním?

     Měli jsme ještě jeden problém, který bylo nutno řešit. Byl jím černo-šedě mourovatý kocour jménem Tačik, kterého jsme měli už asi dva roky. Tačika jsem kdysi daroval Dáše, ještě dříve než jsme se vzali a teď jsme nevěděli co s ním. Vézt ho do Austrálie byla téměř úplná nemožnost, s omezeními která Austrálie vždy měla na dovoz  a to nejen zvířat, ale v zásadě čehokoliv organického. Chudák by byl musel jít nejméně na rok do karantény a to jsme mu přece udělat nemohli. Nakonec jsem dohodl s matkou, že si ho vezme do svého karlovarského bytu. Znamenalo to, že jsme potřebovali pro něho vyšetření veterinářem a podobné věci, než jsme ho odvezli na letiště, odkud potom letěl v kleci do Prahy. Tam si ho nejprve vyzvedla moje teta Jarka a poté kdy ho, pochopitelně silně naštvaného, s mezitím dorazivší matkou společně vylákaly z pod kanape, kam se uchýlil, cestoval dál do Varů. Neměl ale příliš dlouhý život, zemřel náhle asi za tři roky  nato.

    Loď měla celkem osm palub pro cestující, navíc (zřejmě, to se nedalo ověřit) nejníže další dvě paluby k ubytování posádky, kam jsme ovšem přístup neměli. Shora dolů, nám přístupné byly paluby tzv. sportovní, sluneční, promenádní, horní, hlavní a tři nejnižší zvané prostě A, B (ta naše) a C. Ty nejlepší kabiny se samozřejmě nacházely na sluneční palubě, kde byli ubytováni většinou cestující, kteří pluli celou cestu kolem světa - ti za cestu ovšem platili plnou cenu, i když ta jistě nebyla veliká ve srovnání s jinými loďmi provozujícími zábavné plavby. Ty typicky mívají přísně segregované paluby a různé atrakce, z nichž některé bývají přístupné jen pasažérům první třídy. Australis v době kdy jsme na ní pluli už žádné takové rozdělení na třídy nevedla, vše bylo přístupné všem pasažérům. Třetí shora byla tzv. promenádní paluba, kde kromě plaveckého bazénu, který byl pod širým nebem na zádi, se dále nacházely kryté prostory obsahující taneční sál, dva salóny s barem (s velice levnými cenami, od okamžiku kdy loď vyplula z přístavu), kasino, karetní hernu, kavárnu, místnost pro kuřáky, knihovnu, atp. Další dvě paluby většinou zahrnovaly kabiny trochu lepší než ta naše, větší a s okénky, také různě rozstrkané obchody poskytující služby, jako prádelna, kadeřnický salón, lodní hospodář, směnárna, atp. Podstatnou část paluby A, kromě více kabin pro cestující a také kinosálu, zabíraly dvě jídelny, větší tzv. Pacifická a o něco menší Atlantská.

    Náš stůl se nacházel v Pacifické jídelně (vpravo). Na opačný konec sálu od našeho stolu, který byl blízko vstupního vchodu, se málem nedalo dohlédnout – nacházel se už někde pod obzorem. Stolní pořádek byl určen již před odplutím, takže jsme hned prvního večera seděli tak, jak tomu mělo být po celou cestu. U stolu nás bylo kolem deseti, na většinu našich tehdejších spolustolovníků si ale již nepamatuji. Pouze na pár mladých lidí, kteří jako my cestovali do Brisbane, přičemž on (jméno mi vypadlo) se měl stát posilou jednoho brisbaneského fotbalového týmu. Tedy fotbalového jak tomu rozumíme my nebo třeba také Angličané. Když totiž řekne Australan slovo „fotbal”, míní tím skoro určitě ragby, které zde má navíc dvě verze, jednu mezinárodní, tu která se hraje trochu i v Česku a kterou zde hrají povětšinou lidé vzdělaní, zatímco druhou, která je zpotvořeninou té první, miluje lid dělnický zejména v Sydney a v Brisbane. Takto jednoduché to ale není. Fotbal může také znamenat australský fotbal, který se původně hrával většinou jen v Melbourne a v Perthu, dnes ale už se díky levné letecké dopravě a chytrým reklamním kampaním rozlezl po celé zemi. Ten je rovněž zpotvořeninou, v tomto případě ragby a irského fotbalu, který sem kdysi museli zavléci početní irští trestanci a osadníci, kteří si nejspíš ani nepamatovali příliš dobře pravidla. Všechny výše uvedené verze „fotbalu” mají jedno společné; hrají se se šišatým míčem. S tím pořádným kulatým se hraje jen opravdový fotbal, jemuž se zde stejně jako v Americe říká „soccer” a který zde byl až donedávna opravdovou popelkou. Takže když si pan Eduard Bass ve své Klabzubově jedenáctce někdy ve dvacátých létech vybájil australské mistry světa, byl hodně vedle. Ovšem, zhruba v  době kdy svou knihu psal, pražský klub Bohemians byl v Austrálii na turné, což asi na pana spisovatele udělalo dojem. Týmu Bohemians se sice od té doby v Česku říká „Klokani" , nadvládu ragby nad správným fotbalem v této zemi jejich cesta sem ale příliš neovlivnila. Teprve v době poměrně nedávné se tato Popelka začíná pomalu probouzet jako Růženka po píchnutí trnem, který jí dlouho vězel pod kůží a jímž byl a stále ještě je australský fotbal.

    Také si ještě vzpomínám na jinou spolustolovnici jménem Pat, tedy Patricia. Byla to už postarší herečka, která jela natrvalo se usadit v Canbeře, kde už její manžel v tu dobu měl práci. Rozhodla se totiž skoncovat jak s prkny, která znamenají svět, tak i se stříbrným plátnem. O tom, že na něm se také objevila a ne jen jedenkrát, nám nic neprozradila, přišli jsme na to sami až v pozdější době, když jsme se občas dívali v televizi na některé starší anglické filmy. Nebylo přitom možné si ji splést, byla totiž kromobyčejně ošklivá. Taková hubená sušinka s tak trochu ptačím obličejem a s nosem zahnutým jako soví zobák. Pat měla zcela jasně patent k hraní těch rolí, jimž se na divadle říkává „komická stará –  a jako taková byla vynikající, zejména když k tomu připojila takový ten krákoravý hlas, který skvěle ovládala. Dokázala nám to také na jevišti, kde jsme ji viděli krátce před přistáním v Perthu, když se na lodi dávala hra, komedie nacvičená během cesty ochotníky z řad pasažérů, jimž všem dala se svým výkonem pořádně na frak. Pochybuji, že je Pat ještě naživu, muselo by jí dnes být už nějakých sto let.

    Chandris Lines, řecká společnost která ji v tu dobu vlastnila, udržovala loď ve slušném stavu, veliké prostředky na ni ale už nevynakládala. Šlo jim jistě hlavně jen o to, aby loď byla schopna provozu. Přesto na ní byly stále ještě patrné známky bývalé slávy. Hlavní jídelna, s hladce leštěnými parketami a množstvím nástěnných maleb v klasickém stylu, určitě musela pamatovat mnohé vlivné osobnosti a boháče, ještě z doby krátce po válce, kdy jako zábavná loď křižovala ostrovy v Karibiku. Totéž platilo o hlavní společenské místnosti, tanečním sálu, kavárně, atd. Když pomyslím na to, že tohle všechno, podobně jako je tomu s Titanicem, se dnes nachází na dně moře, je mi z toho dost smutno. V době naší plavby byla již zmíněnou společností podstatně zvýšena kapacita lodi; z původního asi tisíce pasažérů až na 2250, což se zobrazilo zejména na kajutách a na množství v nich umístěných lůžek, nikoliv ale na společenských prostorách lodi, které si i tehdy udržovaly svůj lukrativní vzhled, i když místy už to začínalo působit poněkud omšelým dojmem. Jednoho radikálního zásahu bylo ale zapotřebí – jídelny fungovaly na dvě směny. Jídelníček byl převážně řecký, často jsme měli také různou mořskou havěť, ryby, chobotnice, krevety, atp.

    Ze Southamptonu, odkud jsme vypluli někdy k večeru, měla naše loď namířeno do francouzského Cherbourgu. Tam se ani neobtěžovala přistáním, přibrala jen nějaké pasažéry, které k ní dovezl přístavní člun. K tomu došlo v noci, pozorovali jsme ale jak se naloďovali, zatímco jsme stáli na jedné s horních palub, kde jsme byli hlavně proto, že se nám moc nechtělo spát. Ne, že bychom byli přímo trpěli mořskou nemocí, jen jsme nebyli ještě příliš zvyklí na to pomalé houpání, jaké dokáží provádět jen lodi této velikosti. Na poměrně klidném moři to trvalo vždy celou řadu vteřin, někdy i skoro půl minuty, než se loď zhoupla z jedné strany na druhou. Při tom, zejména zpočátku, se člověku moc dobře nespí... Australis, pokud je mi známo, provozovala po celou řadu let stejnou plavbu a to čtyřikrát do roka. V té době nebyl už po několik let v provozu Suezský kanál, takže se muselo plout tou podstatně delší cestou z Anglie na Kanárské ostrovy, odtud do Kapského města, Perthu, Melbourne a Sydney, které v Austrálii bylo naším cílem, i když ne tím konečným. Odtud potom už bez nás, loď pokračovala do Aucklandu na Novém Zélandu, přes Fidži a Tahiti do mexického Acapulca, dále do San Francisca, potom Panamským průplavem do Port Everglades na Floridě, odtud zpět do Southamptonu, kde začala nový okruh. Před námi počátkem února 1973 ležel celý jeden měsíc plavby.

    Za několik dní jsme dopluli do Las Palmas na Kanárských ostrovech, kde se loď na celý jeden den zastavila. Zaplatili jsme si vyjížďku autokarem po okolí města, což zahrnovalo výjezd po klikatých horských silnicích až kamsi k vrcholu vyhaslé sopky Roque Nublo. Pamatuji si ještě, že jsme v Las Palmas zakoupili velice levné víno a také brandy, to vše ještě podstatně levnější než jsme mohli dostat na lodi. Blížily se totiž moje narozeniny. Naše loď se pomalu ale nezadržitelně blížila k tropickým oblastem kolem rovníku, zatímco plula podél východního pobřeží Afriky. Rovníku dosáhla právě kolem poledne 14. února, tedy přesně v ten den kdy si mi na záda sedla třicítka! Náhoda? V ty nevěřím. Všechno vždycky má nějaký význam. Co by tohle ale mohlo znamenat? Na to jsem až doposud nepřišel.

   Blížili jsme se pomalu ke Kapskému městu. Když jsem v mládí čítával různé dobrodružné knížky a cestopisy, často se tam psávalo o Kapském městě a o Stolové hoře, která se nad ním tyčí. Když jsme se přiblížili tak na sto kilometrů, stál jsem už připraven na nejhornější palubě, aby mi příjezd do takového tajemného místa neunikl. Potom se tam, kam špička lodi mířila, objevil nízko nad obzorem jakýsi podlouhlý oblak a jak jsme se dále blížili a já jsem začal být schopen rozlišovat tvary, najednou už nemohlo být pochyb. Stála tam Tabulová hora! Ta stejná, která v těch minulých stoletích tolik učarovala celým generacím objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů, lodních kapitánů, plavců a námořníků všech možných ras a národností.

Teprve o něco později bylo také vidět, že pod tím impozantním kamenným masivem se nachází město, které nejprve vypadalo jen jako přerušovaná bílá čára, která se pomalu rozšiřovala, až z ní začaly vyčnívat některé z vyšších budov. Tak tohle je ten nejvzdálenější cíp oné tajemné Afriky, kterou jsem během té naší plavby pořád jen tak nějak cítil, někde po levé ruce. “Je ti třicet”, říkal jsem si, “a dostal ses právě sem, do jednoho z těch míst po nichž jsi vždycky toužil.”

 Kapské město

Měli jsme jeden celý den na to, abychom posoudili moudrost toho strážného anděla, který nám tehdy Jižní Afriku víceméně znemožnil jako místo budoucího života. Vystoupili jsme z lodi a šli jsme z přístavu tam kam nás nohy nesly. Po čase jsme dorazili k velikému nádraží, zřejmě tomu hlavnímu městskému. Dobře, říkám si, z toho jak vyhlíží takové nádraží se člověk leccos dozví jak o městě, tak i o celé zemi. Veliká, velice dobře vyhlížející nádražní hala, byla skoro úplně prázdná, kromě několika stánků s pár prodavači nebylo vůbec nikoho vidět. Všude čisto, čisťoučko, s podlahy by se tam bylo dalo jíst… Už jsme si říkali, že půjdeme dál, protože tady se toho moc nedozvíme, když zazněly tlampače ohlašující příjezd vlaku, odkudsi z hloubi černého kontinentu. Počkali jsme si tedy na něj. Po chvíli prošlo tou velikánskou halou několik lidí, zřejmě od toho vlaku, protože všichni kamsi spěchali, asi domů. A všichni byli bílí. Vyšli jsme z nádraží ven. Po straně budovy se nacházela široká prašná cesta, která tam vedla od kolejiště, vyhýbajíce se nádražní budově. Tou cestou se právě valil dav lidí, stovky a stovky, samí černí. Také spěchali domů. Naše první setkání s apartheidem.

Kam se člověk v Kapském městě (a předpokládám v celé Jižní Africe) podíval, tam z toho všeho nějak ten apartheid vykukoval. Pokud chodil po hlavních ulicích ve středu města, potkával většinou bělochy, jakmile ale zahnul jen trochu mimo ty hlavní trasy, už to vypadalo jinak. Náš objevitelský duch nás ovšem brzy dohnal k tomu, abychom z těch hlavních tras sešli. Potom jsme začali být středem nechtěné pozornosti. Černé tváře hleděly na nás z oken, lidé které jsme míjeli se po nás otáčeli, necítili jsme se ani trochu dobře. Říkali jsme si, že teď to snad ještě půjde, dokud je světlo, že za tmy bychom tu ale jít nechtěli. Naštěstí, podle foťáku, který jsem měl neustále připravený v ruce každý musel vidět, že jsme turisté, takže ve dne nám to procházelo. Zamířili jsme ale přece jen raději zpět, směrem k bílým čtvrtím. Tam jsme se po chvíli dostali, stále jsme ale ještě nacházeli mimo tu hlavní trasu. Proto také mohlo dojít k incidentu, který mi dodnes nejvíc připomíná Jižní Afriku.

Chození po ulicích a nervózní pokukování kolem způsobilo, že jsme silně vyprahli. Řekli jsme si, teď by sedlo pivo! Nacházeli jsme se už zcela jasně v bílé čtvrti města a nedaleko stála hospoda, taková na jaké jsme byli zvyklí z Anglie, kde to bývá přímo instituce. Už zvenčí bylo oknem vidět, že je tam celkem plno, samé bílé tváře. Tedy, sluncem značně osmahlé bílé tváře. Vešli jsme tedy oba dovnitř, kde vládl přesně takový hluk jaký by člověk v plné hospodě očekával. Už jak jsem mířil k výčepu všiml jsem si, že něco nemůže být tak docela v pořádku. Hovor kolem nás náhle ztichl, po několika dalších už jen šeptem pronesených slovech se rozhostilo úplné ticho. Rozhlédl jsem se; všichni lidé v místnosti hleděli naším směrem, nedívali se ale na mne. Svorně a jako jeden muž všichni hleděli jen na Dášu. Bylo mi hned jasné, že naším společným příchodem jsme museli porušit nějaká místní pravidla, nějaký zákon. Vždyť jsme ale oba bílí! Myslil jsem si, že apartheid je o barvě pleti a ne o blondýnách…

Rozhodl jsem se, že budu dělat jakoby nic. Přistoupil jsem ráznými kroky k výčepnímu pultu a muži, který tam stál zírajíce stejně jako ti ostatní na objekt jejich nevole (protože volí se to být rozhodně nezdálo) a pevným hlasem jsem objednal dvě piva. Výčepník mi věnoval jen letmý pohled a zrak se mu znovu ustálil na osobě mé ženy. Zopakoval jsem, že chci dvě piva. Tentokráte se mi podařilo získat jeho pozornost. Se zavrtěním hlavy a s nevěřícným úsměvem v tváři prohlásil nahlas, tak aby to slyšela celá hospoda. “Tak tohle se nám tu ještě nikdy nestalo!”

Ucítil jsem na lokti ruku své ženy. Šeptala mi, česky: “Pojďme odsud!”

Obrátil jsem se k barmanovi, který už ale začal čepovat dvě sklenice piva. “My raději půjdeme.”

“No, když už jste tady, tak si to pivo můžete vypít, odčinit už se to stejně nedá…” Rozhlédl se po sále a zřejmě našel dostatečný souhlas k tomu, aby dokončil čepování sklenic. Po tom všem nám i přes tu žízeň pivo už tolik nechutnalo, zejména když nás sledovala celá hospoda jak ho vstoje u pultu pijeme. Že by bylo za moc stálo, to mi také nepřipadalo. Vypadli jsme odtamtud raději co nejdříve. Hádám, že dnes už bude ta hospoda, pokud tam vůbec ještě stojí, už plná nejen žen ale i černošek. Nicméně, do té doby než se apartheid rozpadl, po nějaké ty roky si tito pánové ještě měli o čem povídat. Ono, jak jsme se brzy nato dozvěděli, v Austrálii to nebylo o moc jiné. V době našeho příjezdu tam se to už sice změnilo, ale ještě nedlouho předtím směly v hotelích a restauracích ženy jen do tzv. “lounge” neboli salónu, ne ale do baru či výčepu. K tomu aby “nabalil holku u baru”, musel si až někdy do šedesátých let průměrný Australan zajet do Evropy, včetně Anglie, kde kupodivu nic takového už někdy od počátku století neplatilo.

 Bouře v Indickém oceánu

Z Kapského města si to naše loď namířila směrem na Perth, kam jsme měli dorazit asi za deset dní. Vzdálenost mezi oběma městy činí skoro devět tisíc kilometrů. Až doposud byla plavba klidná, podél západního pobřeží Afriky dokonce velice klidná. Jen jsme ale obepluli Mys dobré naděje, začalo se moře vzdouvat. Druhého dne plavby už vítr dul dosti silně, tak že se skoro nedalo vyjít na palubu. Přišla noc a loď se kymácela tak, že už jsme měli strach z toho že spadneme s postele. Ráno jsem vstal a začal jsem se oblékat, protože byl už čas jít k snídani. Ptám se ženy, jestli také půjde, i když jsem tomu moc nevěřil. Nevypadala dobře. Mávla jen rukou a prohlásila, že si možná nechá něco přinést do kabiny. Šel jsem tedy sám. Ukázalo se, že dobře nevypadal toho rána skoro nikdo. Kromě staré dobré Pat, která mě vesele vítala u stolu, kde seděla sama a kde se chudinka cítila opuštěná. U vedlejšího stolu nikdo, o stůl dál také nikdo. Pár lidiček rozsazených tu a tam, v obrovské jídelně se skoro ztráceli. Číšníci se v nevelkém počtu ale s nemalými potížemi proplétali mezi stoly a židlemi, na štěstí pro ně toho ale moc nosit nemuseli; náš stůl s dvěma lidmi byl mezi nejčetněji obsazenými v celé jídelně.

Po snídani jsem zašel zpátky do kabiny, podívat se jak si vede moje drahá polovice. Nevedla si. Mořská nemoc byla jasnou diagnózou. Snídaně, kterou jí donesl stevard, ležela na stolku nedotknutá. Žádná řeč s ní nebyla, chtěla jen spát. Pomoci se jí nijak nedalo, nechtěla nic jiného než abych jí dal pokoj. Nechal jsem ji v kabině a šel jsem se projít po lodi. Projít? Šlo spíš o takový klikatý pohyb, od jedné stěny k té protější. Loď se chovala jako kyvadlo; v jednu chvíli byl s ní člověk vynesen nahoru, potom se mu podlaha začala pod nohama propadat, aby se se o několik vteřin později ocitl opět dole. Někdy to trvalo déle než se dosáhlo vrcholu či nejnižšího bodu, jindy to přišlo o něco rychleji, to zřejmě podle toho jak vysoká byla vlna která právě loď z boku zasáhla. V jednom okamžiku, když jsem trochu nepřesně odhadl nastávající pohyb lodi dolů, podařilo se mi s prudkostí vrazit ramenem do kabinových dveří které mi stály v cestě a jimž jsem se už nemohl vyhnout, takže jsem je rozrazil. Uvnitř se nacházeli dva lidé, muž a žena, každý na jednom z lůžek. Byli přitom tolik zahleděni každý sám do sebe a do své osobní mizérie, že si mě snad ani nevšimli. Zamumlal jsem jen nějakou omluvu a potichu jsem dveře zase zavřel.

Přitom všem jsem si říkal, jakpak tohle asi snášejí členové posádky? Nikde jsem totiž na chodbách žádné neviděl. Přece musejí mít nějaký systém na to jak se dostávat z místa na místo, aniž by naráželi na stěny po obou stranách, tak jak se to má se mnou! “Došel” jsem, či spíš jsem se dopotácel k ústí jedné z těch nejdelších chodeb na celé lodi. Musela být bezmála sto metrů dlouhá. Na vzdáleném konci chodby jsem zahlédl kohosi v lodní uniformě; pohyboval se směrem ke mně. Narážel přitom na stěny chodby po obou stranách, podle toho kam ho vždy zanesl ten příští pohyb směrem dolů. Když jsme se oba takto vzájemně propracovali blíž k sobě, poznal jsem toho člena posádky. Byl jím samotný kapitán lodi, starý řecký mořský vlk, jménem Ilkadis. Usmál se na mně, prohodil něco povzbudivého mým směrem, zatímco nám oběma podlaha utíkala pod nohama a my se museli soustředit na to, abychom si při příštím nárazu na stěnu neublížili. Na to, jestli má nějaký patent na chození po lodi zmítající se v bouři, jsem se ho už ani neptal, nechtěl jsem ho přivést do rozpaků.

Risknul jsem to vyjít si i na palubu. Několik dobrodruhů se tam nacházelo, každý z nás křečovitě se držící zábradlí, přitom nakloněný proti směru větru, málem v ostrém úhlu. Když se loď ocitla uprostřed koryta mezi jednotlivými vlnami, člověku to připadalo, že vršek té příští vlny se nachází vysoko nad ním. Byl to optický klam nebo byly ty vlny skutečně tak vysoké? Což by jistě činilo hodně přes dvacet metrů. Možná i třicet. Nevím.

Bouřka řádila asi po tři dny. Evelyn Waugh má ve svém románu Návrat na Brideshead (vyšel 1945) podobnou scénu, kdy Charles Rider a Julia Flyte se do sebe vzájemně zamilují během bouře v Atlantickém oceánu, zatímco ostatní cestující jsou upoutáni na lůžka. Jen tak mimochodem, Waugh zhruba v době kdy psal toto své asi nejlepší dílo, sloužil ve stejné vojensko-diplomatické misi v Jugoslávii jako můj otec, také jako styčný důstojník v Titově partyzánském štábu, kde byl rovněž majorem. Nejspíš se museli znát. Na rozdíl od Waughova románového hrdiny, já jsem ale žádnou milostnou romanci během této bouřky nezažil, i když skoro po celou tu dobu jsme měli s herečkou Pat Pacifickou jídelnu skoro úplně sami pro sebe. “Orphans of the storm”, sirotci bouře, jak je Waugh nazval.

Asi po dvou dnech, když už moře začínalo trochu utichat, se k nám v jídelně přidal vyhládlý fotbalista; po něm při každém dalším jídle přibyl některý další uzdravený hltoun, až jsme zase byli v plném počtu. Tak jsme dorazili do Perthu.

Perth, Melbourne, Sydney

 
     Perth jak vyhlíží dnes. V době kdy jsme tam připluli většina těch věžáků zde ještě nebyla.

V Perthu jsme měli také jeden den na prohlídku města. Abych se popravdě přiznal, moc si na Perth nepamatuji. Vím jen to, že hned jak jsme vystoupili z vlaku, který nás dovezl z přístavu Freemantle do tohoto hlavního města Západní Austrálie, bylo odevšad slyšet skřípění automobilových pneumatik. S Dášou jsme si říkali, no to jsme se ocitli v pěkné zemi! Z Anglie jsme byli zvyklí na dost klidné a hlavně ohleduplné řidiče, kteří vám například zabrzdili jakmile jste stáli jen nedaleko přechodu pro chodce. Tady to asi bude trochu divočejší. V Perthu jsem od té doby ještě znovu nebyl, takže nemohu posoudit, jinde v Austrálii to ale bylo lepší. Podobá se to spíš Anglii. Hlavně také v tom, že se tu jezdí po té správné straně silnice, vlevo, a ne tak jak to v protektorátu Boehmen und Moehren zavedl Hitler.

Z Melbourne té doby si pamatuji hlavně tramvaje, které mi velice připomínaly ty staré pražské. V Praze už se dneska takové myslím nevidí, v Melbourne ale ještě nějaké stále jezdí kolem středu města. Většinu dne jsme tehdy strávili v zoologické zahradě a také v té botanické. V zoo se pštros emu pokusil sezobnout Dáše prstýnek, asi se mu líbil jak se jí na ruce třpytí. Ještě jedné věci jsme si všimli: melbournského počasí. Bylo nám řečeno, že to se dokáže měnit i několikrát za den, že někdy se za den skoro vystřídají všechna roční údobí. K tomu také došlo. Byl konec února, což je zde jako srpen. Ráno byla dosti slušná zima, potom vyšlo slunce a bylo nám docela horko. Odpoledne se obloha znovu zatáhla a k večeru už to málem vypadalo, že by mohl napadnout sníh…

V Melbourne na loď nastoupil manželský pár Čechů, asi tak našeho věku. Bavili jsme se s Dášou na palubě česky a oni nás zaslechli, takže se k nám přihlásili. Ukázalo se, že jedou tak skoro kolem světa – nejprve do Ameriky a potom přes Anglii, podržte se, do Jižní Afriky, tam kde jsme my právě nedávno byli. V Jižní Africe se chtěli usadit. V Austrálii byli asi 3 roky a nelíbilo se jim tu. Nijak jsme jim tu Afriku nerozmlouvali, zdáli se být pevně přesvědčeni o tom, že udělali správné rozhodnutí. My jsme si tím nebyli zdaleka tolik jisti, přali jsme jim ale, aby jim to vyšlo. Mám přesto podezření, že už tam dávno nejsou a že svého rozhodnutí nakonec asi litovali. Ukázalo se, že oba hrají rádi mariáš, takže ve mně nalezli toho třetího, na těch pár večerů které nám zbývaly k příjezdu do Sydney. Tehdy jsem neměl ovšem nejmenší tušení o tom, že tohle bude naposledy kdy budu tuto hru hrát. Od té doby jsem měl hrací karty v rukou ještě několikrát a vždycky to bylo při pokeru. I tak tomu už bude nejméně 30 let, co jsem nehrál. Pokud jde o karty, těmi se ale zabývám dodnes, ovšem jen teoreticky. O psychologickém významu tarotových trumfů jsem dokonce vydal pár knih.

  Tato proslulá operní budova už v Sydney u přístavu stála v době našeho příjezdu – několik měsíců nato byla slavnostně otevřena

V Sydney jsme z lodi vystoupili, protože odtud už plula kamsi směrem na Nový Zéland a do Amerika a do Ameriky, Anglie a zase do té Afriky, kam mířili ti naši noví známí. My jsme odtud měli jet vlakem do cíle naší cesty, Brisbane. Když nás celník vybavoval v přístavu, ptal se kam máme namířeno. Když slyšel, že do Brisbane, prohlásil, že bychom měli raději zůstat v Sydney. Je tu prý spousta práce, v Brisbane to prý tak dobré není. On byl totiž ze Sydney, Brisbane pro něj bylo provinčním městem. Jak se ale potom ukázalo, i tam té práce v té době bylo dost a dost. Času na prohlídku toho hrdého velikého Sydney jsme tu moc neměli, protože nás odvezli autobusem do jakéhosi centra pro přistěhovalce, kde nás nakrmili. Večer jsme potom byli odvezeni na nádraží, odkud nás čekala celonoční jízda do provinčního Brisbane.

Spánku jsme si moc neužili; ve vedlejším kupé bylo malé dítě, které řvalo po celou noc. Začalo se rozednívat a venku byla vidět úplně jiná krajina než na jakou jsem byl zvyklý. Vypadala taková nějaká poněkud nehostinná. Eukalypty. Křoviny. Suchá tráva. Občas se projíždělo kolem nějaké farmy; potom bylo obvykle vidět na zadním konci pozemku, který se zpravidla nacházel  v blízkosti železniční tratě, vrakoviště aut. Těch aut, osobních i nákladních, tam bylo v některých případech víc než deset, jeden model vždy o několik let starší než ten předchozí, někdy to tak šlo až kamsi blízko k začátku dvacátého století. Renovátor by si tu přišel na své…

Potom oznámili, že se podávají snídaně. Šli jsme tedy do jídelního vozu; po té probdělé noci nám hodně vyhládlo. Slyšel jsem o tom, že v Austrálii bývá zvykem mít k snídani bifteky, moc jsem tomu ale nevěřil. Jako Evropanovi mi to připadalo spíš jako nějaký mýtus. Třeba na nějaké takové farmě, co kolem nich projíždíme, no možná… Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že si skutečně můžeme k snídani objednat steak! A nejen to. Když nám potom toho stejka přinesli, byla to nádhera jakou žádný z nás ještě neviděl. Na talíři už nezbývalo skoro žádné místo k nějakým přílohám. Kdo by ale chtěl přílohy, když může mít biftek přes celý talíř! Později jsem zjistil, že existuje kniha s názvem Steak for Breakfast neboli Stejk k snídani, kterou napsala Elizabeth O’Connerová. Ještě jsem ji ale nečetl, i když ji někde doma máme. Kdo by také četl knihu o stejcích k snídani, když si je může dát sám?!

Linky k stránkám Booksplendour — Australský internetový antikvariát, který mi mj. pomáhá k tomu, abych mohl udržovat tyto české stránky:

Home  E-mail us  Postage Charges  Booksplendour creatures  Browse  Australian page  Catalogues   Orders/Terms   Specialties   Book descriptions  Glossary of terms  Australian images   Links  Online art gallery   Search for books  Boutique Publishing  Site Map   My Beard  Browse our books  Čapek Brothers Site

Linky k mým českým stránkám:
Kabala-česky   Stránky o Blavatské a theosofii