SEFER HA ZOHAR

Titulní stránka Zoharu vydaného kolem roku 1560 v italské Kremoně.

Toto vydání Zoharu je z roku 1558 a pochází z italské Mantui. Návrhy pro obě knihy jsou skoro stejné. Všimněte si ale, že titul Sefer ha Zohar (v obou případech tučným písmem přímo pod obloukem) je v tomto případě psaný jinak — oproti tomu předchozímu zde schází ve druhém slově (čteno zprava doleva) písmeno Vav.

KNIHA ZOHAR

Je nemožné psát o kabale aniž by se člověk aspoň v krátkosti zmínil o knize Sefer ha Zohar. Anglicky se tento název překládá jako „Book of Splendour“, Kniha záře či nádhery nebo také skvělosti. O anglickém překladu tohoto názvu se zde zmiňuji proto, že mě kdysi inspiroval, když jsem hledal vhodné jméno pro internetový knižní antikvariát (a dnes již také nakladatelství), který jsem tehdy zaváděl. To bylo před deseti lety a antikvariát Booksplendour stále prosperuje.

Nikdo neví přesně kdy ani kdo Zohar napsal. Vše, co se o tom kde dočtete, jsou vždy jen domněnky. Už několikrát jsem zdůrazňoval, že kabala už od samého počátku byla vždy především učením orálním a to pochopitelně musí platit i o Zoharu. Proto když někteří „učenci“ tvrdí, že je Zohar produktem 13. století (nebo i doby mnohem pozdější, s čímž už také jiní přišli), je to přinejmenším silně zkreslené. Počátky této knihy nejspíš sahají hluboko do doby před naším letopočtem, kdy její části pravděpodobně existovaly ve formě bájí a orální tradice a takto se předávaly z generace na generaci. 

Teprve podmínky, které existovaly ve Španělsku ve 13. století, nějakým způsobem napomohly tomu, že se tato situace mohla změnit. Nastal prostě čas k tomu aby vznikla kniha a to ve formě na jakou jsme více méně zvyklí i my. Pochopitelně, že jako rukopis, protože tisk si musel počkat na své vynalezení ještě nějaká dvě století. Mužem, který první zvrátil tato rigidní pravidla orální tradice kabalismu, je Moše de León ben Šem-Tov, který žil ve španělské Guadalajaře (1250-1305). Téměř od samého svého počátku byla kniha značně kontroverzní. De León a později také jeho žáci, shodně prohlašovali, že Zohar je prací Šimona bar Jochaje, který měl uvnitř židovské komunity ve Španělsku i po více než tisíciletí po své smrti stále ještě nesmírnou reputaci, jako učenec i jako člověk, který byl schopen provádět zázraky.

Šimon bar Jochaj byl přímým žákem jiného slavného rabína, jménem Akiva ben Josef. Oba tito učenci se dnes společně považují za zakladatele moderního rabínského Judaismu. Bar Jochajův hrob (a hrob jeho syna Eleazara, který rovněž proslul jako učenec) v Meronu je i v dnešní době významným poutním místem. Tito dva podle legendy strávili třináct let v divočině, když Šimon byl nucen se skrývat v jeskyni, poté kdy kritizoval římské okupanty Palestiny. Oba zahrabáni až po krky v písku, si prý denně odříkávali pasáže ze Starého zákona a diskutovali o nich.

    Mojžíš de León za svého života prohlašoval, že Šimon bar Jochaj je skutečným původcem Zoharu a on že je pouhým kompilátorem. Toto tvrdili také jeho žáci. Proti tomu se staví prohlášení jistého bohatého člověka jménem Josef, který chtěl koupit od vdovy po rabínovi Mojžíšovi písemnosti, které měl tento mít a které měly pocházet od Šimona bar Jochaje. Vdova mu nato údajně pověděla o tom, co jí její manžel kdysi měl říci. Že prý si vymyslel to, že práce pochází od Šimona bar Jochaje a udělal to prý proto, aby se kniha, kterou napsal jen on sám, lépe prodávala... To nám musí připadnou poněkud za vlasy přitažené, už jen proto, že kabalisté nikdy neměli zájem na tom propagovat svá učení, natož se snažit je prodávat! A Mojžíš de León rozhodně kabalistou byl a to ne ledajakým. Historku si spíše vymyslela jeho vdova, snad aby se zbavila bohatého mecenáše, který ji třeba i obtěžoval. Přesto vše, moderní hebrejský historik Gershom Scholem (1897-1982) se postavil na stranu těch, kteří si myslí, že autorem Zoharu je skutečně Mojžíš de León. Svoje tvrzení obhajuje tím, že se zde vyskytují některé slovní obraty, které patří spíše do Španělska 14.století. Což ovšem není nic divného v době, kdy se knihy musely opisovat ručně. Jak vidíme z obrázků nahoře, rozdíly v psané hebrejštině se nacházejí i v pozdějších tištěných verzích, které přitom vyšly ve stejné zemi a téměř ve stejnou dobu!

(Vlevo - busta Mojžíše de Leóna v Guadalajaře)

To vše kontroverzní nic nemění na tom, že Zohar je dnes jednou ze základních písemností patřících ke kabalistickým učením. Jinou takovou je Sefer Jecira, od níž se liší především svojí délkou. Zatímco Sefer Jezira čítá jen několik tisíc slov, Zohar je dlouhou prací o téměř dvou tisících stránkách. Dalo by se říci, že je to sbírka komentářů na Toru, což je jiný název pro prvních pět knih Starého zákona, také známých jako Pentateuch či Pět knih Mojžíšových (Genese, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium). Zohar je jakýmsi vnitřním učením, určeným především zasvěcencům, je rozšířením tradičních interpretací a rabínských komentářů, které se předávaly od generace ke generaci orálně a které jsou v dnešní době zapsány v Talmudu a v Midraši. Samotný Zohar se sestává z knihy Skrytých tajemství, což je v podstatě základ Zoharu, dále z Velkého svatého shromáždění, v němž se popisuje vývoj předchozí knihy a Menšího svatého shromáždění, která je dodatkem k první knize. Tyto tři knihy vysvětlují postupný vývoj božského Tvůrce. Čtvrtou knihou je Dům Elohim, zabývající se anděli, démony, elementárními bytostmi a lidskými dušemi, v čemž pokračuje i příští kniha, Vzpoura duší. Šestá kniha má název Kniha emanací, a popisuje se v ní jak došlo k tomu, že se Stvoření proměnilo z existence negativní v existenci pozitivní. Poslední sedmá kniha se jmenuje Očista ohněm a je to v zásadě kniha alchymická.

Není radno pokoušet se o to číst Zohar bez opravdu důkladné přípravy a dříve než člověk dosáhne určité duchovní úrovně. Jinak totiž vám bude nejspíš připadat jen jako jakási podivná sbírka bez ladu a skladu posbíraných legend a pohádek, z nichž mnohé budou vypadat jako docela fantastické a neuvěřitelné.

PENTATEUCH

Ještě si tomto místě povíme něco o Pentateuchu. Jak jsem už napsal, Pentateuch neboli prvních pět knih Starého zákona, zvaných také knihy Mojžíšovy, je tou nejsvětější knihou kabalistů, kteří právě odtud čerpají většinu svých učení a kde je podle tradice vyjeveno slovo Boží. Spojena s tím jsou proto určitá rituální pravidla, která by se vždy se měla dodržovat. Společnosti, které provádějí rituální ceremoniály, jakými jsou na příklad svobodní zednáři, je z velké části mají do svých obřadů zabudována. Jedním takovým pravidlem je, že Pentateuch nesmí nikdy být schován pod jinými knihami, včetně ostatních knih z nichž se sestává Bible, jakými jsou třeba knihy Proroků, atp. Toto pravidlo se ovšem dodržuje celkem snadno, protože Bible je normálně vždy už vázána tím způsobem, aby začínala knihou Genesis. Pochopitelně, že nechávat Bibli ve svojí knihovně zavalenou štosem detektivek by si člověk také nikdy neměl dovolit.

Jiným takovým pravidlem, které bychom měli dodržovat je, že v okamžiku kdy se posvátnou knihou přestaneme pro tu chvíli zabývat, měla by se zavřít a nikdy by neměla zůstat otevřená. To platí jak pro rituální obřady stejně jako i tehdy, kdy prostě jsme si v Bibli četli. Rituální uzavření posvátné knihy se v lóži zednářů či jiných společností s kabalistickými kořeny bývá obvykle prováděno na samém konci obřadu a to vždy nejvyšším přítomným představitelem řádu. Kabalista vám o tom řekne, že pokud byste nechali knihu otevřenou, ztratili byste aspoň něco z toho, co jste se právě naučili. To samé platí, i když ovšem ne tak přísně, i o jiných knihách, zejména těch, z nichž si chceme něco v sobě odnést. Rozhodně také o rituálech při nichž se používá svěcená voda — ta by měla ihned po použití být neprodyšně uzavřena v láhvi, jinak může nejen ztratit svoji moc, ale mohla by dokonce i nabrat nějaké síly nečistého charakteru.