Teosofie (také theosofie, anglicky theosophy) je slovo řeckého původu, které bylo po dlouhou řadu staletí velice zřídka užíváno. Slovo je složeno ze dvou kořenů; theo, což znamená v řečtině božstvo, boží a sofia značící moudrost. Tedy božská (nebo nábožná) moudrost.  Snad ještě lépe, náboženská filozofie. Poměrně často používali slovo teosofie pochopitelně starořečtí filozofové, na příklad Pythagoras, objevuje se také občas v některých středověkých spisech. Vzkřísila je ale opravdu až Jelena Petrovna Blavatská (vlevo), když v roce 1875 založila společně s Henry Steel Olcottem (vpravo) v New Yorku Theosofickou společnost. Ta existuje do dneška, rozšířená nejvíce zejména v anglicky mluvících zemích. Jak by se dalo očekávat, zájem o Blavatskou, která byla v Rusku po dlouhá léta skoro zapomenuta, se v posledních letech znovu oživil. V Západní Evropě, včetně Česka, je spíše známa společnost Antroposofická, kterou počátkem 20. století založil Rakušan Rudolf Steiner. Ten byl původně teosofem, po smrti Blavatské a jistých nedorozuměních k nimž došlo mezi sirotky, se ale od T.S. odtrhl a založil si svoji vlastní společnost. Steiner byl aktivní i v mnoha jiných směrech. Zabýval se agrikulturou, etickým bankovnictvím, uměním (zejména tzv. eurytmií), a proslul navíc jako zakladatel tzv. Waldorfského systému školství, který je dnes po světě asi vůbec nejrozšířenějším alternativním pedagogickým směrem.

  (Rudolf Steiner 1861-1925 - vlevo dole)
   
    O životě a díle Blavatské píši na jiném místě, zde bych vás chtěl seznámit se základy teosofické doktríny, pokud se jedná o principy člověka. Opírám se, kromě svých vlastních přednášek, především o stěžejní díla J. P. Blavatské, jimiž jsou obsáhlá Odhalená Isida a stejně objemná Tajná doktrína, jakožto i v kontrastu s těmito dvěma opusy překvapivě útlá a poeticky laděná knížka nazvaná Hlas Ticha. Jinými zdroji jsou knihy Esoterní buddhismus autora A. P. Sinnetta a Dopisy máhátmů A. P. Sinnettovi, což je posmrtné vydání korespondence zaslané tomuto autorovi, pocházející převážně z pera dvou tzv. máhátmů neboli duchovních velikánů, z nichž jeden, mistr Morya, údajně byl hlavním učitelem Blavatské a druhý, mistr Koothoomi, jeho kolegou. První dvě z výše zmíněných knih Blavatské byly zřejmě inspirovány nebo možná v částech i přímo diktovány těmito dvěma záhadnými osobnostmi, společně s několika dalšími spoluautory. Pro theosofy znamená Tajná doktrína skoro totéž jako Nový zákon pro křesťany či Korán pro muslimy, s tím rozdílem, že Blavatská při kdejaké možné příležitosti nabádá čtenáře k tomu, aby si z předloženého materiálu vybral jen to co je blízké jeho srdci i rozumu a nic nepřijímal jen na základě samotné víry. Toto je ostatně hlavním krédem většiny seriózní theosofické literatury. teosofie, tak ji chápali její zakladatelé, se nikdy neměla stát náboženstvím, i když v pozdějších dobách některé lóže Teosofické společnosti neměly daleko od nábožných sekt, jak jsem se sám mohl přesvědčit. Pokud ovšem k něčemu takovému došlo, většinou po čase následovalo hnutí „zpět k základům“, jímž jsou právě knihy Blavatské.

    Naneštěstí, knihy, které Blavatskou proslavily koncem 19. století, jsou pro daleko méně trpělivého čtenáře z počátku 21. století místy téměř nečitelné, což do značné míry platí také o Dopisech máhátmů. Soustřeďují se totiž příliš často na události, osobnosti a polemiky, které již dávno nejsou aktuální. Čtenář je v tomto lese proto často nucen se prodírat hustým a z velké části uschlým podrostem, dříve než dojde k pravým velikánům okultní moudrosti, což nemnohého dokáže odradit. Proto není radno zavrhovat díla některých z epigonů Blavatské, zejména potom spisy dvou prominentních teosofů z počátku 20. století A. Besantové a C. W. Leadbeatera, které byly později dále upraveny A. P. Powellem v knihy Éterický dvojník, Astrální tělo, Mentální tělo a Kauzální tělo. Účelem zde bylo shrnout vše co bylo napsáno na ten který námět v jediném pojednání, v němž by se čtenář mohl pokud možno co nejsnadněji orientovat.

(vpravo: H. S. Olcott, Annie Besantová, C. W. Leadbeater)

    V této tezi se hodlám pokusit o něco podobného, majíce především na mysli českého čtenáře, který o teosofii a jí příbuzné antroposofii, až doposud měl jen značně omezené možnosti informace. Základem teosofického systému je nauka o lidských tělech (Blavatská spíše hovoří o principech) a právě tou se chci nyní zabývat. Teosofie si zaslouží svoje vlastní české stránky, k čemuž jsem se nedávno také uvázal.

    Podle teosofie, dokonalý a úplný člověk se sestává ze sedmi základních principů nebo, chcete-li, má celkem sedm těl, která se sestávají z postupně stále jemnější a jemnější substance. Zde jsou, seřazena v tabulce od té nejhmotnější k nejjemnější. Vedle českých názvů, uvádím také odpovídající názvy v sanskrtu a v hebrejštině:

    Na první pohled nás jistě zaujme to, že tam kde teosofie má dva rozličné principy, Linga-Šarira a Kama-Rupa, kabala má jen jediný, Nefeš. To je právě hlavní důvod k tomu, že se uchyluji na tomto místě k theosofii, která má svůj systém v tomto směru poněkud více propracovaný. Uvedené principy nelze ovšem chápat jako zcela samostatné, musím zdůraznit, že pokud kdekoli cokoli kategorizuji, je to vždy míněno tak aby to napomohlo našemu chápání. Vše se vším, vždy a všude, ve větší či menší míře, se vzájemně překrývá. Systém je založen na čísle sedm; je tedy možné kategorizovat dále a rozdělit na příklad hmotný stav na dalších sedm stupňů, podle zvyšované hutnosti, tak jako to činí žákyně Blavatské Annie Besantová (vlevo), která rozlišuje následující stavy: atomický, sub-atomický, super-éterický, éterický, plynný, kapalný a pevný. S tímto lze ovšem argumentovat, musíme ale vzít v úvahu, že Besantová toto napsala někdy kolem roku 1900, tedy jen velmi krátce poté kdy manželé Currieovi objevili radioaktivitu. Moderní fyzik by sice užil poněkud jiných názvů, jistě by ale také dokázal nalézt odpovídající kategorie, pokud ovšem v sobě objeví mystické jádro, což se poslední době zejména atomovým fyzikům stále častěji stává.

    ÉTERICKÉ TĚLO

    Protože si nechceme věci dále komplikovat, přidržím se názvů které užívá Besantová. Poslední tři z uvedených stupňů hutnosti hmoty, stav plynný, kapalný a pevný, jsou nám ovšem důvěrně známy už od základní školy. Z hmoty nacházející se v těchto stavech se skládá vše kolem nás viditelné, včetně našeho hmatatelného těla. Také o čtvrtém stavu hmoty, tzv. éterickém, už možná čtenář něco zaslechl, éterickým tělem (stejně tak jako astrálním tělem) se totiž ohání kdejaký rádoby okultista. My si teď povíme něco více o tomto éterickém těle, které je sice pro nás neviditelné, jehož existenci sice věda neuznává, které je ale základem (Jesod) naší životnosti, jak to také dokazuje jeden z jeho sanskrtských názvů, živa. Povíme si o tom, jak vyhlíží, jaké jsou jeho funkce, jaká je jeho pozice vzhledem k ostatním lidským principům, atp.

    Éterické tělo bývá někdy také známo pod německým názvem Doppelgänger neboli "dvojník". V kabale, jak již víme, je odpovídajícím pojmem nefeš. Samo o sobě nemá éterické tělo vůbec žádné vědomí; jeho hlavní úlohou je přijímat a hmotnému tělu předávat životní sílu, pránu, takže je vlastně přímo zodpovědné za naše zdraví. Stejně jako hmotné tělo, také éterické tělo umírá a rozkládá se, k čemuž dochází poměrně brzy poté kdy se skončila ta část našeho životního cyklu, která nás poutá k této zemi. Éterické tělo a s ním související síly, bývají obvykle zodpovědné za to, co se nejčastěji projevuje v průběhu spiritistických seancí, jako klepání stolků, levitace předmětů, jejich materializovaní, atp.

    Všichni živoucí tvorové, tedy i zvířata a dokonce i rostliny, mají svá éterická těla, která jsou vlastně jejich neviditelnými duplikáty, o něco málo většími, takže z našeho hlediska, tj. hlediska bytostí obývajících prostor o třech dimenzích, by se dalo říci, že je přesahují o několik milimetrů. Tato přesahující éterická hmota přitom vytváří jakýsi obal, který je právě tím co vidí lidé s jasnovideckými schopnostmi a za určitých okolností mohou zahlédnout dokonce i běžní lidé. Existuje tak zvaná "kirlianská fotografie", podle ruského elektrotechnika Semjona Kirliana, metoda vypracovaná ve čtyřicátých letech, pomocí jíž se tato "aura" dá i vyfotografovat a objevuje se potom na fotografiích jako barevné světelné paprsky vystupující z povrchu živé hmoty, na příklad z listu nějaké rostliny. Tak jak je tomu na kirliánské fotografii prstů lidské ruky (vlevo).

    Hmotné tělo s tělem éterickým se navzájem prolínají a obě těla jsou spolu pevně propojena, takže ten kdo se rozhodne pročistit svoje hmotné tělo tím, že přijímá jen jisté druhy potravin, jak to dělají například vegetariáni, zároveň tím také zhodnocuje svoje éterické tělo. Platí to ovšem i naopak. Požíváním narkotik, nadměrného množství alkoholu a podobně, znehodnocujeme svoje éterické tělo; jeho celkové oslabení potom způsobuje, že se stáváme náchylnými k nemocem. Narkotika, včetně marihuany a hašiše, mohou proto při častém užívání mít prakticky nevyléčitelné následky.

    Stav média nacházejícího se v transu a stav člověka po použití narkotik mají mnohé společné. Je ostatně známo, že šamani některých domorodých kmenů někdy drogy užívají krátce před svými produkcemi, u středoamerických Indiánů to je dokonce i pravidlem. Drogami navozený pocit lehkosti, po němž tolik baží člověk na drogách závislý, se dostavuje proto, že vědomí se soustřeďuje na éterické tělo, čímž se vlastně dosahuje více či méně intenzivní formy transu. Čím déle a čím častěji k tomu dochází, tím více se ovšem narušuje přirozená rovnováha mezi éterickým a hmotným tělem. Člověk drogami ovládaný takto pomalu přechází do permanentního stavu částečné odtažitosti, žije jakoby nakloněn ke svému éterickému tělu, zatímco hmotné tělo postupně chátrá, protože se mu nedostává potřebné pozornosti. U lidí, kteří byli po delší dobu pod vlivem návykových drog a kteří dokázali návyk překonat, se tak i po letech projevují jisté následky. Je na nich patrná občasná duševní nepřítomnost, prázdnota pohledu, atp.

    Pokud se týče stavby éterického těla, tím si nemůžeme být zcela jisti. Moderní věda nám ovšem také stále ještě nedokáže přesně popsat co je ve skutečnosti elektřina. O té se sice ví jak se projevuje, čím a jak se přenáší, jak ji lze vyrobit, její podstata ale přesto zůstává tajemstvím. Podobně se to má s gravitací. O čtyřech stupních hmoty, které následují po těch prvních třech, pevném, kapalném a plynném a o jejich funkcích, by se daly vyslovit následující hypotézy:

    Éterický stav je prostředím v němž se přenáší běžný elektrický proud a zřejmě také zvukové vlny.

    Superéterický stav hmoty je prostředím v němž se projevují světelné vlny.

    Subatomický stav umožňuje projev útlejších forem elektřiny.

    Atomický stav je prostředím v němž se přenášejí myšlenky mezi jednotlivými mozky.

    Zdůrazňuji, že výše uvedené jsou pouhé hypotézy, které nelze momentálně nijak ověřit. Zdá se, že éterické tělo má dvě hlavní funkce. Tou první je příjem prány neboli životní energie a její přenos a rozdělení do hmotného těla. Druhou jeho funkcí je být prostředníkem mezi hutným a solidním hmotným tělem a o mnoho jemnějším tělem astrálním. Stará se přitom také o přenos vědomí z astrálních i vyšších sfér do hmotného mozku a nervového systému. Pro tyto účely si éterické tělo vytvořilo jistá centra, tzv. čakry, tedy jakési brány, kterými naše vědomí může proniknout do vyšších sfér existence. Čakrami se budeme ještě zabývat.

    Éterické tělo je jen neviditelnou částí těla hmotného, může být jen přechodným sídlem našeho vědomí a to jen za určitých okolností. Jakýkoliv odklon od jeho hlavních funkcí je nepřirozený a nezdravý; u normálních a zdravých lidí je v bdělém stavu oddělení éterického těla od těla hmotného téměř nemožné. Výjimkou jsou právě lidé s mediálními schopnostmi, u nichž k takovémuto oddělování dochází poměrně snadno a kteří jsou tedy vlastně úchylnými jedinci. Zde také můžeme pravděpodobně hledat původy na jiném místě zmíněných nestálostí charakteru, závislosti na alkoholu či na drogách, kterým propadají (dokonce i samotná Blavatská byla silným kuřákem) i častých zdravotních problémů, které je postihují.

    K definitivnímu oddělení éterického "dvojníka" od hmotného těla dochází až v okamžiku smrti. K dočasnému oddělení může někdy dojít při náhlých nehodách. Po podání anestetik také dochází k částečnému a někdy i k úplnému, i když dočasnému, oddělení éterického těla. Může se potom stát, že oběť nehody nebo pacient během operace, se s pocitem podivné netečnosti a odtažitosti (jak to ti lidé, kteří něco podobného zažili, celkem shodně popisují) dívá na svoje bezvládné tělo, na ambulanční zřízence a na doktory, kteří jsou kolem něho shromážděni. Takovéto případy byly mnohokráte podrobně popsány, většinou se nad tím nakonec mávne rukou a prohlásí se, že dotyčný byl obětí nějakých halucinací...

    Na mysl mi připadá ještě jeden podivný a materialistickými vědními metodami těžko vysvětlitelný úkaz. Lidé, kteří přišli o část těla, na příklad ti kteří měli amputovánu nohu, si občas stěžují na bolesti, které jim připadají jakoby vycházet z té neexistující části, třeba z prstů amputované nohy. Víme-li o existenci éterického dvojníka, je nám to snadno vysvětlitelné. Éterické tělo zůstalo i po amputaci celé, odříznuta byla pouze hmotná část nohy a mozek tudíž třeba i po letech stále ještě reaguje na určité podněty podané éterickým dvojníkem.

    Podle indických mudrců prastarých dob i současnosti, existují tři hlavní síly, vycházející ze slunce a působící na naši planetu. V sanskrtu jsou tyto síly nazývány fohat, prána a kundalíni. Moderní čtenář většinou očekává, že se mu dostane aspoň nějakých informací, které by mu pomohly si tyto síly zařadit do schematu vytvořeného naší vědou, který je mu známý už od dob kdy ještě seděl ve školní lavici. To je téměř nemožné, aniž bychom riskovali vážné nedorozumění. Fohat, prána a kundalíni jsou totiž pojmy s nimiž moderní člověk běžně obeznámený není, jsou spíše podobné třem "živlům" filosofů antiky, vzduchu, vodě a ohni (čtvrtým živlem byla země). Fohat ve své podstatě zahrnuje všechny fyzikální síly které známe a které jsou navzájem konvertibilní. Elektřinu si na příklad můžeme vyrobit pomocí turbíny poháněné pohybovou silou vody, ale také pomocí slunečních baterií, které využívají světelné energie nebo parním strojem, poháněným tepelnou energií nebo i s použitím magnetu, atp. Řekneme-li si tedy velice zjednodušeně, že fohat je elektřina, nebudeme snad příliš daleko od pravdy.

    O práně, životní síle, jsem se už zmiňoval. Oficiální věda pro pránu zatím místo nemá, i když někteří biologové údajně začínají docela vážně uvažovat o tom, zda by ji snad neměli adoptovat. Sanskrtské slovo prána vzešlo ze spojení slov „pra“ (dále) a „an“ (dech, pohyb, život). Jeho významem je tedy "pokračující život", neboli životnost. Spojení pojmů dech a život ovšem nacházíme také hned na začátku Starého zákona, kde Bůh, po vytvoření člověka z hlíny, tedy z hmotného materiálu, vdechuje do chřípí prvního člověka Adama duši (nešáma) čímž ho oživuje. V kabalistickém konceptu je Adam pánem všeho tvorstva. Pro sanskrtské mudrce je prána univerzálním dechem života, který oživuje celou přírodu a který také pochází přímo od tvůrce Brahmana.
   
    Kundalíni je silou o níž se toho ví nejméně. Zatím se zmíním jen o tom, že má spirálovitý charakter a že se jí proto také říká "hadí síla". Také o tom, že jistým způsobem souvisí s našimi pohlavními pudy.

Pránu přijímají všichni živočichové, rostliny, dokonce i minerály, ty pochopitelně v mnohem menším množství. Bez dostatečné zásoby prány by příroda prostě nemohla existovat. Nesmírně důležité je také to, že příjem a rozdělení životní energie se musí dít rovnovážně; nadměrné množství prány může totiž ohrozit život organizmu stejně tak jako její nedostatek. Blavatská přirovnává pránu ke kyslíku, který je aktivním chemickým prvkem nutným pro existenci veškerého organického života. Dusík, který je naopak pasivní, se zdá být hlavním komponentem éterického těla. Centrální nervový systém, který mají naše těla, je ovšem vytvořen z pevné látky, aktivizován je ale právě pránou, která na úrovni éterického těla proudí v oblastech nervů a přenáší vnější podněty, stejně tak jako pohybové podněty takto vyprovokované.

    Pokud cituji Blavatskou nebo jiné theosofy kteří přišli krátce po ní, je nutné ovšem brát v úvahu, že tito mohli ve svých analogiích užívat pouze přirovnání s vědeckými obory a vědomostmi na úrovni doby v níž žili. Chemie byla v tomto směru tehdy poměrně nejdále, zatímco na příklad atomová fysika ještě vůbec neexistovala. Kdyby se byla Blavatská narodila o sto let později, jistě by její spisy a komentáře byly dosti jiné. Ve své době mohla reagovat jen na té úrovni, jakou jí dovoloval aktuální stav vědy.

    Éterické tělo, stejně tak jako všechna ostatní těla o kterých si povíme později, si v průběhu evoluce vytvořilo silová centra, které se v sanskrtu nazývají čakry (nebo často také čakramy). Slovo značí kolo nebo otáčející se disk. Čakry jsou umístěny na povrchu éterického těla, tedy asi půl centimetru od povrchu kůže. Člověku s jasnovideckými schopnostmi se jeví jako více či méně rychle se otáčející víry, s viditelným prohloubením uprostřed. Velikost, výraznost i rychlost otáčení se u jednotlivých lidí značně liší; u méně duchovně vyspělých jedinců bývají někdy jen stěží viditelné, pomalu rotující, velikosti asi pěti centimetrů. Duchovně vyspělí lidé naopak mohou mít čakry velikosti až nějakých patnácti centimetrů, zářivé, skoro jako malé sluneční kotouče. Není jistě náhodou, že různým světcům bývaly od nepaměti na obrázcích přimalovávány nad hlavami svatozáře. Jedna čakra, o němž si později povíme více, je totiž umístěna přímo nad temenem hlavy a je to právě ta, která bývá nejsnadněji viditelná, často nejen jasnovidcům, ale i lidem kteří mají jen poněkud větší citlivost.

    Čakry mají dvě hlavní funkce. Tou první je již zmíněný příjem životní síly prány a její distribuce v éterickém těle a odtud i v hmotném těle. Druhou jejich funkcí je spojení s odpovídajícími astrálními centry. Jak si později také ukážeme, značnou část našich životů prožíváme ve stavu, kdy je naše vědomí soustředěno na astrální rovinu existence. Jsou lidé, kteří tvrdí, že nikdy nemívají žádné sny. Vědecké pokusy přitom dokazují, že každý člověk prochází ve spánku fází, kdy se mu sny evidentně zdají. Problém je zřejmě v tom, že tito lidé si do bdělého stavu ze svých snů nepřinášejí buď nic nebo jen velice málo. To, jak mnoho si dokážeme zapamatovat z našich výletů na astrální rovinu, závisí na tom, jak spolehlivé jsou mosty, po nichž se tyto zkušenosti přenášejí. Lidé, kteří mají plně nebo aspoň dobře vyvinutá éterická centra, jsou schopni si toho zapamatovat hodně.

    Celkem existuje sedm druhů prány a jim odpovídající čakry. To ovšem neznamená, že každé z těchto center by bylo schopno přijímat jen jeden druh životní síly, pouze to, že ten který druh zde značně převládá. Prána přichází z astrální roviny do středu čakry jakoby kolmo vzhledem k rovině povrchu éterického těla (to je ovšem nepřesné, musíme totiž vzít v úvahu naši neschopnost toho představovat si čtyř a více dimenzní prostor). Odtud vyzařuje v pravém úhlu, tedy souběžně s rovinou povrchu těla. Počet směrů v nichž jsou tyto přímé paprsky vedeny se různí, podle toho o jakou čakru se jedná. Čakra tak bývá přirovnávána buď ke kolu s paprsky vedoucími od náboje k okraji nebo ještě častěji ke květu. Čakry bývají také spojovány s těmi orgány lidského těla v jejichž blízkosti se nalézají. Zde následuje jejich seznam, polohy, odpovídající názvy, barvy (tak jak se jeví pohledu jasnovidce), funkce a následky případných poruch:

1. Muladhára — kořenová čakra

Nachází se v tříselní oblasti, mezi řitním otvorem a šourkem u mužů, na zadní straně děložního hrdla u žen. Barvu má červenou. Muladhára odpovídá Malchutu, je tedy spojená se zemí, se zemskou energií a s činnostmi, které s ní souvisí. Zabývá se základními aspekty existence a instinkty, jimiž jsou například potřeba jíst, pít, mít bezpečné obydlí, atp. Zablokovaná první čakra způsobuje, že má člověk cekově málo síly - fyzické, duchovní i duševní.

2. Svadištána — bederní čakra

Nachází se u spodku páteře, je oranžové barvy. Svadištána odpovídá Jesodu. Jako taková má na starosti tvořivé síly, lidské emoce a vztahy, sexuální energii. Zablokování v této čakře způsobuje pohlavní frigiditu a celkové potlačování emocí.

3. Manipúra — solar-plexus, žaludek.

Nachází se na solar plexu, bývá barvy žluté, až do zlatova. Tato čakra kontroluje osobní vůli a mentalitu člověka. Pokud se zablokuje, následkem bývá ztráta odvahy, narušené myšlenkové pochody, vedoucí k falešným představám, atp.

4. Anaáta — srdeční čakra

Nachází se přímo nad srdcem, většinou barvy zelené, často ale také do žluta. Jak každý ví, zde je sídlo lásky a to k sobě samotnému, jakožto i k jiným lidem, k celému světu. Neschopnost milovat či lásku přijímat je způsobena zablojováním této čakry.

5. Višuda — krční čakra

Nachází se přímo nad ohryzkem, je barvy světle modré, často do stříbrna. Zabýva se veškerými projevy člověka, řečí, ostatními způsoby komunikace. Vyjadřovací schopnosti člověka závisejí na správném chodu této čakry.

6. Adžna — čelní čakra

Na spodku čela, nad kořenem nosu, mezi obočím, přesně tam kde Indové nosí drahokamy či si dělají barevnou tečku značící tzv. třetí oko. Barva: tmavě-modrá, do fialova. Zabývá se intuicí a duchovními schopnostmi, které scházejí v případě narušené funkce této čakry.

7. Saásrara — temenní čakra

Nachází se na vrcholku hlavy, tam kde bývá umisťována královská koruna, bývá barvy fialové, může ale mít skoro jakoukoli barvu. Přijímá energii shora; jí se řídí celková duchovní vyspělost člověka.

Stejně jako mezi západními okultními společnostmi a řády, také mezi východními se vyskytují takové, které se zabývají tím, čemu říkáme „černá magie“. Ty se často zabývají ještě dalšími třemi čakrami, které jsou spojovány s nižšími lidskými orgány. Zmiňuji se o nich hlavně proto, abych čtenáře varoval před některými praktikami, na které může případně narazit, které jsou nejen nežádoucí, ale i mohou být i nanejvýše nebezpečné. Stajně tak začínat si něco s lidmi, kteří příliš hlasitě hovoří o probouzení kundalíni. Na štěstí se to většině z těch, kteří se o to vědomě pokoušejí, nikdy nepovede. Pokud si o tom chcete promluvit s některým z těch "úspěšných", největší šance k tomu vám kyne v ústavech pro choromyslné...

    Přestože (či možná právě proto, že) je nám éterické tělo bližší, zdaleka se o něm nepíše či nediskutuje tolik často, jako o těle astrálním. I zde platí přísloví, že pod svícnem bývá tma. O existenci astrálního těla se alespoň doslechl snad každý, kdo se jen trochu otřel o esoterní nauky; dosti pravděpodobně na nějakou zmínku o něm narazil již v první knížce na tento námět, která mu padla do ruky. Pohledu jasnovidce se astrální tělo jeví podobně jako tělo hmotné, avšak obklopené aurou zářivých barev, v níž se obrážejí emoční stavy člověka. Podobně jako tělo éterické, astrální tělo je také jakýmsi mostem, v tomto případě spojujícím hmotný mozek s myslí, kterážto sídlí v řádově ještě vyšším těle mentálním. Jiným důležitým rozdílem je to, že astrální tělo má oproti tělu éterickému, které se začne rozkládat téměř okamžitě po smrti hmotného těla, podstatně delší životnost.

Každý člověk sice má a používá svoje astrální tělo, nicméně málokdo si je jeho existence vědom, ještě méně je potom těch lidí, kteří jsou schopni je kontrolovat za plného vědomí. U velké většiny lidí jde vlastně jen o shluk prvotní astrální látky, tj. látky ještě mnohem menší hmotnosti než tomu je v případě těla éterického, astrální látky která se ještě nestačila plně zformovat. Jsou přitom ale lidé, jejichž astrální tělo je plně vyvinuté a dobře fungující, mající svůj vlastní život a jsoucí prospěšné svému majiteli.

Potenciálně nějvětší užitek ze svého astrálního těla může mít člověk v době spánku. U člověka duchovně poměrně nevyvinutého, kterýžto stav se obráží i na jeho astrálním těle, jde jen o nejasné sny, z nichž si po probuzení pamatuje málo nebo vůbec nic. V případě duchovně vyspělejšího člověka, jehož hmotné tělo se právě oddává hlubokému spánku, může tentýž vést v astrálním těle nadmíru aktivní, zajímavý a užitečný život. Také je za jistých podmínek schopen si tyto sny přenést do hmotného mozku, zapamatovat si je. Pro takového člověka se život přestává dělit na stavy denní bdělosti a nočního bezvědomí a stává se jediným, neustále plynoucím životem, zatímco jeho vědomí se pohybuje mezi hmotným a astrálním světem.

Astrální tělo je schopné pohybu a to dokonce pohybu značně rychlého. Jednou z prvních věcí, kterou se člověk v astrálním těle naučí dělat, je v něm cestovat, často i do značných vzdáleností od spícího hmotného těla. Tímto se ovšem dá vysvětlit mnohé z toho, co nám jinak připadá podivné či zhola nemožné: třeba znalosti míst o nichž víme, že jsme tam nikdy nebyli, „létací sny“, lidmi občas zahlédnuté přízraky bližních a známých, kteří se fyzicky nacházejí na jiném konci světa, atp.

Studenta esoterismu ovšem fascinuje hlavně to, že astrální tělo je místem kam se přesunuje vědomí člověka po smrti hmotného těla, místo kde prožijeme další a nezanedbatelnou část cyklu naší současné inkarnace.

Jak jsme již viděli a ještě uvidíme, v teosofii má zvláštní význam číslo sedm. To se ovšem nevztahuje pouze k teosofii, sedmička je podobně prominentní například v učení kabbalistickém, pythagorejském atp. Ještě než se pustíme do dalšího rozboru, bylo by dobré si znovu uvědomit, že kategorizování, která přitom budeme provádět, nelze nikdy přijímat úplně a doslova. Všechny světy, sféry, říše, těla, kategorie a pod-kategorie v teosofickém učení vyhraněné, ve skutečnosti nemají žádné pevné hranice, vždy a všude dochází k jistému prolínání, vše má určitou míru volnosti. Tuto hlubokou esoterní pravdu pro jistotu periodicky opakuji, aby snad nedošlo k mýlce.

Podobně, jako rozlišujeme sedm skupenství pevné hmoty (pevné, kapalné, plynné, éterické, nad-éterické, sub-atomické a atomické), také astrální hmota se dělí na sedm stupňů. Ten nejjemnější a tudíž řádově nejvyšší očíslujeme jedničkou, nejnižším je tedy sedmý stupeň. Materialistická věda si je už po nějakou dobu vědoma toho, že základní stavební kámen hmoty - atom, je ve skutečnosti skoro úplná prázdnota. Přitom jak vědci postupně odhalovali nové a nové atomové částice, nikomu se až doposud nepodařilo přijít na to, jaký je v tom vlastně systém. Hypoteticky by se dalo prohlásit, že některé subatomické částice jsou vlastně součástí vědou zatím neuznávaného „atomického systému“ astrální hmoty. V takovémto případě by elektron mohl být ve skutečnosti astrálním atomem, který by se mohl skládat z jiných, ještě menších částic, atd. Jednalo by se potom vlastně o dva „paralelní světy“, které se navzájem prolínají, protože ale „vibrují“ na zcela odlišných vlnových délkách, nijak si vzájemně nepřekážejí. Existují ještě světy vyššího řádu než astrální a je dosti pravděpodobné, že některé z objevených a atomovými fyziky popsaných částic mohou patřit k těmto vyšším sférám. To, že současná atomová fyzika se stále více oddaluje od ortodoxní vědy a začíná se spíše blížit mystické filozofii, už dávno není žádným tajemstvím. U jednoho mého známého - kabbalisty světového formátu - si atomoví fyzikové už po léta podávají dveře...