|
Kabala a hebrejská abeceda Mnohým badatelům pochopitelně neunikla podobnost hebrejského slova Tóra se slovem tarot. Tóra znamená posvátný židovský zákon. Mínění tohoto slova se původně omezovalo jen na tzv. Pentateuch neboli prvních pět knih Starého zákona (Genese, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium), které byly tradičně připisovány Mojžíšovi. V rozšířeném smyslu slova Tóra se ale míní celý Starý zákon a kromě toho i jeho výklady a ústní tradice, které si židovský národ po staletí udržoval. Hebrejce do jejich zaslíbené země přivedl Mojžíš. Mojžíš, který vyrůstal u egyptského královského dvora, s velkou pravděpodobností byl původně zasvěcencem egyptských mystérií a tato tradice se jistě aspoň z části zobrazila v tajné židovské doktríně, známé jako kabala.
Písmena hebrejské abecedy jsou základem systému kabaly, hebrejské tajné doktríny. Klíčem k hebrejské moudrosti je "jméno", které se skládá ze čtyř souhlásek HVHJ, čteno zprava doleva, většinou vyslovované jako Jehova a do češtiny překládané jako Bůh či Hospodin. Starozákonní hebrejština ovšem neměla samohlásky, takže původní výslovnost tohoto slova je sporná, navíc podle tradice je toto slovo natolik posvátné, že vůbec nemá být vyslovováno, proto se vyslovují jen jeho jednotlivé hlásky - hebrejsky jod, he, vav, he. Správný překlad zní "To, co bylo, to, co jest, to, co bude". To, nikoli ten, je nutné zdůraznit. Máme zde vlastně verbální symbol té jediné skutečnosti, toho, co věčně potrvá a je příčinou veškerých forem a jevů. Písmena JHVH tedy symbolizují vědoucí sílu, umožňující existenci všech věcí a život všech bytostí.
Druhé písmeno, první ze dvou H, čili he, představuje svět tvorby. Zde se ryzí myšlenky světa archetypů vymezují na určité vzory. Z pojmu "sezení" se stává myšlenkový vzor pro jistý druh židle. Abstraktní energie působící na této rovině obsahuje v sobě všechny tvary židlí, které byly kdy navrženy a vyrobeny a které v současnosti existují, kromě těch, na které ještě nikdo nepomyslel. Stejně tak je tomu v případě všech ostatních možných věcí. Živel vody, jímž se symbolizuje plastická tvárnost univerzální myšlenkovitosti, náleží k této rovině. Písmeno V , vav, představuje svět tvaru, formy. Zde se archetypální myšlenka, omezená na určitý vzor, může ve skutečnosti projevit. Na této rovině působí síly a udávají se procesy, nacházející se na neviditelném pozadí materiálního světa. Symbolizované živlem vzduchu, univerzální síly zde uskutečňují nyní již vyhraněné vzory. Je to astrální svět okultistů, místo neutuchající vibrující energie. Čtvrté písmeno, druhé H, he, představuje svět hmoty, živel země starodávných mudrců. Je to náš viditelný a hmatatelný svět, kde sedíce ve svém oblíbeném křesle, zabýváme se těmito myšlenkami.
Kabalistický strom života, jímž se mnohem podrobněji zabývám jinde, se sestává z deseti sefirotů (jednotné číslo sefira = sféra), představujících deset aspektů univerzální vědoucí energie. Tyto jsou navzájem propojeny dvaadvaceti cestami - písmeny. Podle legendy byla kabalistická moudrost vyjevena Mojžíšovi samotným Bohem, při jeho 42 (6 x 7) dní trvajícím pobytu na vrcholku Sinajské hory. Mojžíš prý později zasvětil sedmdesát židovských stařešinů do tajemství kabalistické doktríny, tyto vědomosti se potom přenášely, výhradně ústně, z generace na generaci. Kabalistickými zasvěcenci byli prý hebrejští proroci a také někteří králové, na příklad David a Šalamoun. Teprve až v prvním století našeho letopočtu mohl vzniknout první písemný záznam kabalistické moudrosti a to zásluhou rabína Šimona Ben Jochaie, který bývá označován za původního autora knihy Zohar, která se prostřednictvím židovských kabalistických zasvěcenců žijících ve Španělsku, od počátku 13. století rozšiřovala v kruzích zasvěcenců po většině Evropy.
Zde jen zopakuji, že gnózi se nelze naučit, ke gnózi že žádný intelektuální myšlenkový proces nevede. Gnóze se také nedá vysvětlit žádnými slovy, veškerá mluva je sousledná a časově omezená, tudíž se jí tajemství nedá vyjádřit. To lze vnímat pouze intuitivně. Člověk obdařený gnózí jakoby si uvědomil něco, co mu vlastně připadá sice podivné, ale přitom důvěrně známé. Takovéto poznání přichází vždy náhle, jako oslnění bleskem nebo jakoby nám někdo najednou stáhl s očí obvaz. Znamená to, že si uvědomíme božský pořádek, hlubokost Boha, ale, jak gnostikové věřili, také hlubokost Satanovu. Toto dualistické pojetí je pro gnózi typické a je typické i pro esoterismus tarotových karet. Jejich symbolika má mnohé společné s gnózí, která jako podzemní pramen po staletí proudila pod povrchem a v některých historických etapách ovlivňovala právě ty nejpřednější myslitele doby. Rozenkruciáni, zednáři a templáři
Syntetické taroty
Nalézáme se na počátku naprosté přeměny našich vědeckých metod. Materialismus nám už vydal vše, co lze od něho očekávat ... Analýza byla provedena ve všech odvětvích vědy, tak daleko pokud to jde a pouze se tím prohloubily příkopy, které vědní obory rozdělují. Všude kolem sebe vidíme hmatatelné známky dalšího materialistického vývoje, kterým svět od té doby ještě prošel. Stejně jako Papus před více než stoletím, ne každý člověk dneška je oslepen úspěchy materialistické vědy a ideologie. Vlivy materialismu se negativně projevují v odcizení člověka od přírody, v znečištění našeho životního prostředí, v tělesných i duševních nemocech, které toto vyvolává a především v nejistotě, pokud se týká budoucnosti lidské rasy. Ideologické základy materialismu proto byly, zejména v posledních desetiletích dvacátého století, těžce otřeseny. Lidstvo se po svém výletu do této oblasti začíná vracet ke svým duchovním zdrojům a zatím nejasně si uvědomovat, že jeho budoucí cesta musí vést dovnitř, do hloubi lidské duše, k pochopení sebe sama a důvodů pro svou existenci.
Je zapotřebí syntézy; jak ji ale uskutečnit? Pokud bychom se dokázali na chvíli blahosklonně vzdát naší víry v neustálý pokrok a v nutnou převahu pozdějších generací nad lidmi starověku, okamžitě bychom si uvědomili, že kolosální starověké civilizace také měly svou vědu, své univerzity a školy. Po dnešní Indii a Egyptě jsou roztroušeny cenné památky, které archeologům dokazují, že tato starověká věda existovala. Můžeme se ujistit, že dominujícím charakterem tohoto učení byla syntéza, kterou se při použití několika jednoduchých pravidel slučovaly veškeré nabyté vědomosti.
Jinou příčinou tehdejšího omezeného rozšíření vědních oborů byly vzdálenosti a obtížnost cestování mezi nejdůležitějšími středisky, kde bylo možno dosáhnout vyššího zasvěcení. Nicméně, když zasvěcenci zjistili, že se blíží doba, kdy jejich doktríny mohou být pro lidstvo ztraceny, soustředili svá úsilí na to, aby zákony syntézy neupadly v zapomenutí. K tomuto účelu využili tří skvělých metod:
2. Nábožné kulty, kde důležité doktríny jsou lidem předkládány ve formě symbolického překladu. 3. V poslední řadě tím, že samotní lidé se stali nevědomými chovateli těchto doktrín. Papus se dále ve svém úvodu zabývá podrobněji těmito třemi způsoby uchovávání esoterických vědomostí. Jako hlavní zdroj, z kterého vzešly tajné společnosti Západu označuje tzv. Alexandrijskou školu, vzniknuvší v polovině 2. století n.l. Alexandrijská škola se pokoušela syntetizovat starořeckou a římskou filozofii s filozofií raného křesťanství. Odtud vzešla nebo jí byla ovlivněna celá řada křesťanských, novoplatonických a gnostických filozofů (Plotinus, Porfyreus, Iamblichus, Proclus, sv. Augustin a j.).
Podobně je tomu i s nábožnými kulty a církevními sdruženími. Ve starověku býval každý kněz a to jakékoli náboženské víry, zasvěcencem. To znamená, že si byl plně vědom toho, že existuje pouze jediné náboženství a že jednotlivá náboženská vyznání tu jsou vlastně jen proto, aby nábožnou doktrínu dokázala přetlumočit lidem různých národů, v jejich jazyce, podle jejich zvyklostí a letory. Proto také starověkým kněžím žádné předsudky nezabraňovaly v tom, co by pro dnešní církevní představitele bylo nemyslitelné, aby totiž přijali kněze jiného vyznání ve svém chrámu a dokonce mu povolili zde provést bohoslužbu, jak tomu na příklad ve 4. století př.n.l. učinil židovský nejvyšší kněz v případě zasvěcence Alexandra Velikého, jehož pozval do vnitřní svatyně jeruzalémského chrámu, aby tento zde mohl uskutečnit oběť božstvu. Sektářství, které se v průběhu posledních dvou tisíciletí postupně vytvořilo, zabraňuje současným kněžím i většině náboženských myslitelů v tom, aby uznali hodnotu jiných tradicí, jiných vyznání, jiných posvátných spisů.
K výše uvedeným i těm neuvedeným biblím bychom měli připsat ještě jednu a to taroty. Vystavujíce se nebezpečí, že budu vyhlášen za rouhače, učinil bych tak dokonce na prvním místě. Proč? Protože taroty si až doposud nikdo nepřivlastnil, nikdo si zatím z nich neudělal svou dogmatickou platformu. Možná, že i k tomu někdy v budoucnu dojde. Psychologický význam tarotů
Se všemi těmito archetypy se v různých podobách setkáváme u dvaadvaceti tarotových trumfů. Nade všemi stojí ten první z nich, tarotový Blázen. Blázen je archetyp věčného poutníka, který prochází labyrintem světa, nahlíží do všech dvorků a vpadá náhle do lidských životů, aby narušil jejich plynulý chod a pozměnil naše rozumová předsevzetí. Je pochopitelné když nám přitom vytane na mysli Komenského Všudybud, který se takto nezvaně hned na začátku Labyrintu světa a ráje srdce přidruží k poutníkovi, kterého potom světem doprovází. V Komenského knize se mimochodem nacházejí mnohé jiné archetypální postavy a situace, velice podobné těm tarotovým, jako osud, Fortuna-štěstí, spravedlnost, moudrost, sláva, atp.
Tato příhoda ukazuje, jak potentní dokáží být tarotové archetypy, pokud se nacházíme v takovém rozpoložení mysli, které jim dovolí ovlivnit či přímo ovládnout nevědomou část naší mysli. Kolektivní nevědomí je jiným klíčovým výrazem v jungovské terminologii. Freud ustanovil, že v lidské mysli se nachází nevědomá část, která je jakýmsi podzemním labyrintem chovajícím osobní myšlenky a tužby, které byly většinou již v útlém věku v člověku potlačeny. Tyto se neustále dožadují jeho pozornosti prostřednictvím snů, chyb, které člověk dělá, dokonce i symptomů duševního a tělesného zdraví. Jung přejal tuto myšlenku, ještě ji ale dále rozšířil. Uznal existenci osobního nevědomí, v zásadě tak jak se o něm vyjadřoval Freud, k němu však přidal kolektivní nevědomí, v němž jsou navíc uloženy vzpomínky a zkušenosti našich předků. Kolektivní nevědomí je tedy vlastně jakousi neviditelnou sítí, mohli bychom i říci internetem který navzájem spojuje veškeré lidstvo, přičemž archetypy hrají podobnou roli jako internetové servery.
TAROTOVÝ BLÁZEN
„Vězeň bez přístupu ke knihám, pokud by měl po ruce jen balíček tarotových karet a věděl přitom, jak s nimi zacházet, by během několika let mohl nabýt univerzálních vědomostí, a hovořit o nich s nesrovnatelnou autoritou a nesrovnatelnou řečnickou působivostí.“ Blázen na obrázku si na konci hole, kterou má přes rameno, nese raneček a dívá se přitom kamsi do dálav, aniž by si byl vědom toho, že již příští jeho krok povede přes okraj skály. Pád, jímž rozumíme inkarnaci v lidském těle, je nevyhnutelný, přestože se ho pokouší zastavit malý psík (zvířecí instinkty), který se mu věší za nohu (na některých kartách mu dokonce trhá přitom nohavici). Než dojde k tomu co se musí stát, Blázen by mohl vést následující konverzaci se svým vnitřním hlasem, který je mu v této chvíli ještě přístupný:
- Hej, Blázne! Blázen pochopitelně neví, kdo by to mohl být. - Slyšíš mě, Blázne? - Kdo jsi? A odkud to mluvíš? - Jsem tvůj vnitřní hlas a neseš si mě ve svém ranečku. - Nepovídej! Blázen se několikrát rozhlédne, nikde nikdo. Už to tak vypadá, že ten hlas opravdu nemůže vycházet odjinud, než z konce té hole. Nenechá se jen tak odbít. - Víš ty vůbec, kam míříš? -No, ... s tím si nejsem tak docela jistý. Mám takový pocit, myslím, ... že ... možná, do nového života... -Tak to taky je. Tenhle život, který tě očekává, bude ale docela jiný než ty předchozí životy. - Já si na žádné životy nepamatuji. - Pochopitelně. Už jsi překročil řeku Styx, zapomněl jsi na ně. -Dobře tedy. Proč by ale měl být tento život jiný? -Protože sis tomu tak přál, protože ses tak k tomu uvázal. -Já že jsem se k něčemu uvázal? Ani na nic takového se nepamatuju. -Znám tvoji minulost. Jsem tu proto, abych se ti pokusil občas něco připomenout. -Nepovídej mi, že jsem nasliboval nějaké nemožnosti! -To jsi tedy udělal, od toho jsi ale bláznem, že ano? Jsi k tomu ale také uzpůsobený, abys tuhle situaci dokázal zvládnout. Jen blázni mají tu výsadu, že si s sebou do života nepřinášejí žádné zvláštní talenty. -Tomu ty říkáš výsada? -Samozřejmě, že je to pro tebe výhoda. Talenty, kterých se dostává jiným lidem, jim potom nedají pokoj. Tlačí se dopředu, protože chtějí aby si jich člověk hleděl a patřičně je rozvíjel. Proto taky dovedou být i pořádným břemenem. Ten, kdo se jejich diktatuře poddá, se sice často i proslaví, po duchovní stránce může ale značně zaostat. Blázen bez talentu takovéto problémy nemá, je pro něho proto jednodušší se soustředit na svůj duchovní vývoj. -To ze mne jako má být mnich, či něco takového? Mám snad prožít celý život v nějakém klášteře? -Nic takového jsem neřekl. Dokonce naopak: tvůj budoucí život ti přinese spoustu dobrodružství. -Vážně? Tak to už se těším! -Těšit se můžeš, hlavně ale když si uvědomíš, že v něm také budou docela těžké zkoušky. -Říkáš, zkoušky? A hodně těžké? Budu mít k nim dost odvahy? -To se pozná, až k tomu dojde. Mohu ti jen říci to, že mnozí jiní už před nimi také stáli a že většinou úspěšně prošli. Ty to ale budeš mít těžší, protože v tvém případě má těch zkoušek přijít víc najednou. Proto musíš být neustále na pochodu, nemůžeš si dovolit se nikde moc dlouho zdržovat. To se bude prolínat neustále tvým životem, ten pocit že vše musí být uděláno dnes a ne ponecháno na příští den. -Co ty, budeš mi přitom pomáhat? -Což o to, já s tebou vždycky budu. Otázkou je, budeš ty o mně vědět, uslyšíš mě vůbec? -Proč bych tě neměl slyšet, slyším tě docela dobře teď. -Teď ano, jak tomu ale bude později? Tvoje pozornost se brzy začne upínat jinými směry, že máš svůj vnitřní hlas, na to si skoro ani nevzpomeneš. Dokud budeš dítětem, ještě to celkem půjde, ale později? Už teď se slyším, jak se ti snažím křičet do uší a jak ty mě prostě ignoruješ. S tím se ale asi nedá nic dělat, je to tak míněno, abys dělal sem tam nějaké ty chyby, jinak by ses nic pořádného nenaučil. -Co kdybych si s sebou vzal něco, co by mi tě připomínalo? -A co, prosím tě? Uzel na kapesníku? Nezapomínej, že na svět přijdeš docela nahý. -Tak si to třeba mohu nějak vtlačit do paměti... -Vidíš, tohle by možná šlo. Tvůj život má být cestou za objevením sebe sama a k tomu je potřeba, abys získával a hromadil zkušenosti z konkrétního světa. Přitom si ale musíš také udržovat aspoň nějaké spojení se svojí intuicí. Tak si zkus vtisknout si do mysli takovýto mentální obraz: Stojíš tu s jednou holí přehozenou přes rameno a s druhou zapíchnutou do země. Ta první hůl je jako anténa, s její pomocí můžeš poslouchat svůj vnitřní hlas. Ta druhá hůl je tvoje uzemnění. Svět, do kterého přicházíš, ještě neví nic o přenosu vln a podobných věcech, takže ta slova nebudou nic znamenat. Přesto se pokus si je zapamatovat, třeba právě proto ti to povzbudí paměť. -Anténa, uzemnění, anténa uzemnění, snad to nezapomenu. -Já budu pobývat nedaleko, vždy připravený ti pomoci. Ostatní je už na tobě! Tak, šťastnou cestu. -Počkej, neodcházej! Je pozdě. Pod Bláznovýma nohama se otvírá propast. Pes přiskočí, aby se ho ještě pokusil zastavit. Zakousne se mu do nohavice a táhne zpět. Švy povolí, Bláznovy kalhoty se trhají....
Potom už přijde pád.
Nikdy se ovšem nedozvíme jestli si Blázen zapamatuje jak naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Spíš asi ne. Život se před ním začíná rozvíjet. Před krátkou chvílí se ještě nacházel v bezčasové zóně, příští krok, ten který činí vědomě, povede přes okraj skály. Následuje pád do propasti jíž je lidská existence, která se možná ukáže být fascinující a vysoce žádoucí či naopak bídná a žalostná, v každém případě ale nevyhnutelná, musí nutně následovat. Tarotový Blázen je archetypem aktivního principu involuce předcházející manifestaci. Cesta životem pro nás všechny se započíná stejně jak je tomu v Bláznově případě; vykračujeme si s holí přes rameno, na jejímž konci se houpe malý raneček, v němž je v esenci uschováno všechno, co jsme posbírali během mnoha životů a generací. Když do života vehementně vstoupíme, rozbalíme ten raneček, který jsme si přinesli a v němž se nachází vše, co co jsme se dříve naučili, co dovedeme, třeba i zárodky toho, co v budoucnu budeme jednou umět. Něco z toho jsme podědili v podobě DNK a chromozomů po našich rodičích, zbytek je výtažek z toho, co jsme se naučili v průběhu minulých životů. Mohu si být jist tím, že aspoň v jednom směru se mnou nikdo hádku nepovede: všichni se rodíme nazí. Dále už si příliš jistý být nemohu; většina lidí je totiž přesvědčena, že si sem nic sebou nepřinášíme, že za všechno čím se kdy dokážeme vyznamenat mohou jen geny našich rodičů. Zamysleli jste se kdy na tím? Proč se na příklad chytrým a zdravým rodičům narodí duševně zaostalé dítě? Dobře, řeknete, mohou za to ty geny, něco se tam někde pokazilo, jeden chromozom nějakým způsobem přibyl a už tu máme Downův syndrom. Co ale když se docela obyčejným rodičům, kteří nemají sebemenší umělecký talent a nemají špetku hudebního sluchu, což je případ i jejich rodičů, atd., narodí dítě, které v šesti letech začne komponovat hudbu? Jsou přece takové a podobné případy mladých géniů, kteří se nedají zastavit ničím, ani prostředím v němž vyrůstají, ani zpátečnickou výchovou, ani předsudky. Prostě si tu rozbalí ten svůj pomyslný raneček a potom se chovají podle toho, co jim nějaká sudička, která byla přitom když se zavazoval, přisoudila. Každý do světa nově přibyvší raneček je opředený tajemstvím, nikdo nemůže tušit co se něm nachází, protože je vždy a ve všem unikátní. Někdy se může jeho obsah trochu podobat obsahu jiných ranečků, to když si jej sem donesl někdo kdo se nebude příliš vymykat ideálu průměrného občana. Zato ale jindy je tam něco, co ohromí všechny kolem, dokonce i každou živoucí duši v celém světě! Někteří lidé si snad něco pamatují a dokáží si představit svůj osud, třeba ve formě nějaké vize či tím, že zaslechnou něco z toho, co se jim snaží našeptávat jejich vnitřní hlas. V naprosté většině případů ale se hlas nikam nedovolá a vše co leží vpřed se ztrácí v mlhách. To ovšem neznamená, že Necach tu není a že se nijak neprojevuje. Někdy se jí podaří zašeptat něco slyšitelného, někdy to dokonce i opravdu za něco stojí. To je kdy se nějaký vynálezce či vědec chytne za hlavu, zvolá „Heuréka!“ a za nějaký ten rok nato letí do Stockholmu přijmout Nobelovu cenu. Jindy jsou rady, které vnitřní hlas dává, mnohem prozaičtější, což ovšem neznamená, že nemají cenu pro příjemce. Bez aspoň nějaké pomoci tohoto hlasu by se málokdo někam v životě dostal.
|
Last updated on the 22nd September 2009 ©Voyen Koreis 2009 all rights reserved |
Na
obrázku vpravo
je první trumf tarotových karet, tzv. Blázen. Eliphas Levy, snad
nejlépe známý z okultistů a kabalistů 19. století, napsal v
jedné ze svých knih: