TAROTOVÉ KARTY  (Část 1)

Někdy koncem sedmdesátých let jsem se seznámil s Eliotem. Přesný den našeho prvního rozhovoru bych mohl celkem snadno určit, stačilo by podívat se do starého kalendáře. Provždy si totiž budu pamatovat, že k němu došlo v pátek třináctého a za dosti neobvyklých okolností. Vytočil jsem tehdy večer číslo, které jsem si odpoledne přepsal z celkem nenápadného lístku, vyvěšeného na oznamovací tabuli v jednom knihkupectví v australském Brisbane. Rozmluva se pochopitelně vedla anglicky:

- Ano? Tady Eliot Mendel.
Také jsem se představil.
- Viděl jsem vaše oznámení stran toho nedělního semináře, týkajícího se řecké mytologie. Kdo při tom bude přednášet?
- Přednáším já. Také někteří lidé z našeho spolku.
- Promiňte, o jaký spolek se jedná?
- Vadilo by vám moc, kdybych si teď vzal vaše telefonní číslo a za chvíli vám zavolal?
Dal jsem Eliotovi svoje číslo. Zeptal se ještě:
- Chtěl byste mě asi za minutu vidět?
- Jak, prosím vás?
  - Jestli můžete, tak si hned teď na televizi nalaďte desátý kanál. Já bych to také rád viděl. Hned potom vám zavolám.

Oba jsme zavěsili a já jsem běžel zapnout televizor. Obraz naskočil, byl tam pořad denních aktualit. Moderátor prohlásil, že se bude hovořit o pověrách jimiž bývá opředen pátek, třináctého v měsíci. Potom představil svého hosta, Eliota Mendela. Obrazovku docela zaplnila zaoblená, měsíčková tvář, k níž jsem okamžitě pojal značné sympatie. Otázky byly pochopitelně kladeny tak, aby to vyhovovalo širšímu posluchačstvu a Eliot Mendel se tomu zřejmě snažil přizpůsobit. Proto jsem se mnoho nového nedozvěděl, přesto jsem se ale nemohl ubránit pocitu, že je pro Eliota hračkou o těchto věcech hovořit, že pod povrchem žoviálnosti se skrývají mnohem hlubší vědomosti a velice osobitá filozofie. 
Hned po skončení pořadu mi Eliot zavolal, hovořili jsme spolu asi půl hodiny a já jsem se tehdy rozhodl, že si tu přednášku ujít nenechám. Od této příhody už uplynula asi tři desetiletí. Po více než dvacet let se tato australská společnost scházívala pravidelně jednou týdně. Lidé přicházeli a lidé odcházeli, jádro spolku zůstávalo ale stejné. Čím se při těchto setkáních zabývali? Hlavně kabalou, mytologií, moderní, jungovskou psychologií, hermetismem, alchymií, a tzv. esoterickými vědami celkově. To ovšem znamená, že na programu se také objevily tarotové karty. Zabývali jsme se jimi důkladně a výlučně po celé dva roky, mnohokrát jsme se k nim vraceli a později jsem se s Eliotem střídal jako lektor, při cyklu veřejných přednášek na toto téma. Ještě dodám, že přibližně tři desetiletí nato kdy jsem sledoval onen památný televizní rozhovor s Eliotem, byl jsem sám pozván k podobnému interview a také v pátek třináctého. Tentokráte australskou veřejnoprávnou stanicí ABC; hlavní téma rozhovoru bylo ale stejné - pátek, číslo třináct a lidské pověry. Dokazuje to jen, že vše na tomto světě je charakteru cyklického...

  S tarotovými kartami jsem se po prvé setkal, když jsem byl na začátku šedesátých let na vojně, ještě v někdejším Československu. S vojenským souborem, kde jsem byl tehdy zpěvákem, jsme jezdívali po celé republice, což znamenalo dlouhé cesty autobusem a hlavně nekonečnou nudu, kterou jsme pochopitelně často zaháněli hraním karet. Většinou jsme hráli mariáš, ale několik muzikantů pocházejících z Moravy hrávalo taroky. Pamatuji si, že jednou jsem si ty jejich, dosti obehrané, karty prohlížel a zaujala mě přitom karta číslo 12. Byl na ní oběšenec, který ale měl smyčku provazu kolem kotníku, takže s rukama zavázanýma za zády visel hlavou dolů. Byly tam i jiné divné malby,obrázek toho neobyčejného viselce se mi ale pevně vtiskl do paměti. Teprve mnohem později, když už jsem tehdejší Československo dávno opustil, jsem se s tarotovými kartami znovu setkal a začal se o ně opravdu vážně zajímat. Takže jsem se dozvěděl něco o jejich podivné a zastřené historii a ošem také to, že taroty jsou vlastně prarodiči všech hracích karet.

  Přibližně ve stejnou dobu kdy jsem vstupoval do Eliotova spolku, se rozběhla po západním světě ta nejposlednější vlna zájmu o tarotové karty. Těch vln už tu bylo několik, ta nejvýznačnější přibližně v polovině devatenáctého století, kdy někteří francouzští esoteričtí myslitelé (jako na př. Eliphas Levi a Gérard Encausse, publikující pod pseudonymem Papus) začali upozorňovat veřejnost na skrytý význam těchto karet, do té doby používaných hlavně jen vykladačkami a samozřejmě hráči.
Na počátku dvacátého století se tarotovými kartami zabýval také ruský filozof a mystik P.D. Uspenskij, který v roce 1911 napsal zajímavé pojednání o symbolice tarotů, které později vyšlo v souboru Nový model vesmíru. V době mezi oběma světovými válkami existovala společnost českých hermetiků Universalia, jejíž členové se rovněž mimo jiné zabývali tarotovými kartami. Tato společnost se znovuzrodila začátkem devadesátých let a v časopise Logos, který od té doby vydává, se v uplynulých několika létech objevila celá řada článků o esoterickém významu tarotů.

  Současná vlna zájmu o taroty zatím ještě neopadla a trvá už nejméně tři desetiletí. Nepropadám příliš snadno módním výstřelkům (nebo si to aspoň namlouvám), v tomto případě jsem se nechal ovlivnit, pouze ale v jistém směru. Popularita tarotových karet se totiž do značné míry týká jejich vykladačské role, předpovídání budoucnosti a podobně. V australské, americké i evropské televizi a tisku (v nejposlednější době i na internetu) je spousta inzerátů, kde vykladači karet inzerují svoje telefonní čísla, na nichž si (pochopitelně za tučný poplatek) můžete nechat předpovědět budoucnost. Kromě vykladačů a jejich zákazníků, existují ale také vážní zájemci o taroty. Ti se tomuto poli zdaleka vyhýbají a zajímají je především symboly a archetypy, které každé jednotlivé arkánum (lat. tajemství) představuje. Symbolika tarotových obrázků je nesmírně živoucí a tento odkaz středověku (?) má stále co říci i dnešnímu člověku. 
A jsme u nedořešené otázky. Pocházejí tarotové karty opravdu ze středověké doby?

Kdy vznikly taroty?

  Jistě, historicky se dá celkem dobře prokázat, kdy se hrací karty po prvé objevily v Evropě. Zachovaly se nám totiž četné dokumenty o různých zákazech, které vydávaly středověké městské úřady a které se týkaly hazardních her. Hráčská vášeň neznala nikdy mezí a hazardní hráči si vždycky nacházeli nové způsoby, jak připravovat jiné, ale ovšem také sebe, o peníze. Až do patnáctého století byly v Evropě mezi hazardéry daleko nejoblíbenější hrací kostky, jejichž historie je prastará. Městští konšelé, podněcováni církví, většinou zaujímali pevný postoj vůči hazardním hrám, provozovaným v místě jejich působiště. O morálku obyvatelstva jim přitom asi příliš nešlo, spíš tím jen chtěli zajistit, aby to do města nepřitahovalo nežádoucí elementy. Víme zcela bezpečně, kdy karty v Evropě ještě nebyly. Tak na příklad v zákonech, vydaných v německém Norimberku ke konci 13. století, se přísně zakazují veškeré hazardní hry, v přiloženém seznamu se ale hrací karty ještě neobjevují. O kartách se nepíše ani v Augsburgské kronice z roku 1275, v níž jsou zmiňovány mnohé hazardní hry. V Itálii tomu bylo podobně. Petrarka, který přibližně v polovině 14. století napsal pojednání o hazardních hrách, se také nikde nezmiňuje o hracích kartách. Jeho krajan a současník Boccaccio, autor slavného Decameronu, knihy která je sbírkou skoro všech dobových neřestí, karty také opomíjí, stejně tak jako jeho anglický protějšek, Geoffrey Chaucer. Kdyby tito slavní spisovatelé o hracích kartách věděli, je skoro jisté, že by se o nich někde byli zmínili.
O několik let později, na začátku druhé poloviny 14. století, jsou už ale hrací karty definitivně na scéně. Bernský kanton vyhlašuje v roce 1367 zákaz karetních her v listině, která je dnes uložena v Rakouské státní knihovně ve Vídni. Podobné zákony jsou vydávány také v roce 1376 v italské Florencii, v roce 1381 ve francouzském Marseille i v roce 1382 v Lille, v roce 1397 v německém Ulmu, atd. Někdy ke konci čtrnáctého století tedy karetní vášeň už zjevně zasáhla značnou část Evropy. Přes trvající odpor církve i některých světských úřadů, se jí zřejmě oddávaly i korunované hlavy. Pokladník francouzského krále Karla VI., Charles Poupart, si v roce 1392 poznamenal, že zaplatil malíři Jacqueminu Gringonneurovi 56 pařížských dukátů, a to za tři balíčky pozlacených a barevně ornamentovaných karet, pro královu potěchu.

  Gringonneur, i když se nacházel ve službách královského dvora, jistě nebyl žádným malířským géniem a do dějin vstoupil hlavně jen díky této zmínce. Karty zřejmě vyrobil pro krále na objednávku. O další století později už se ale návrhem karet zabývá i jeden z opravdových velikánů v dějinách umění, a to nikdo jiný než Albrecht Dürer. Přitom se zdá, že na žádnou objednávku to nedělal, spíše z vlastního zájmu. Dürer byl svým založením mystik a stejně jako esoteričtí myslitelé devatenáctého a dvacátého století, se zajímal především o tarotové trumfy. Kreslil je perem a v rozmezí asi deseti let, po roce 1496, jich vyrobil celkem 21, tedy skoro úplnou Velkou arkánu. Návrhy na Dürerovy karty, které se dochovaly, jsou založeny na starších kartách, jejichž původní návrhy byly (pravděpodobně nesprávně) připisovány Andreovi Mantegnovi z Paduy, jehož jméno dodnes nesou a které vznikly přibližně o čtvrt století dříve, kolem roku 1470, asi tak v době Dürerova narození. 

  Není mým úmyslem se zabývat dopodrobna návrhy a klasifikacemi tarotových karet, jichž zejména v Itálii vznikla okolo roku 1500 celá řada. Zmíním se o těch neznámějších, které bývají dodnes občas přetiskovány a jejichž moderní reprodukci mám ve své knihovně. Jsou to tzv. taroty Visconti-Sforza, pravděpodobně ty první které se, i když v neúplnosti, zachovaly ve větším měřítku. Dnes se ví, že roztroušeno po muzeích a soukromých sbírkách celého světa se nalézá celkem 239 karet tohoto druhu, pocházejících z jedenácti sérií, vytvořených v polovině 15. století na objednávku pro tento italský šlechtický rod. 
V moderní době se vyrojilo množství tarotových karet s novými návrhy. Někteří z návrhářů se přidrželi tradice, jiní se pokusili o osobité nebo umělecké vyjádření tématu. Nejčastěji tištěny a používány bývaly po léta tradiční Marseilleské taroty, pocházející z 18. století, které mají jednoduché a účelné barevné schema a jimž pro čistotu a výraznost jejich symboliky dávají mnozí experti přednost. V dnešní fobě nejpoužívanějším balíčkem je pravděpodobně tzv. Ryder pack, navržený podle instrukcí které podal anglický esoterik A. E. Waite. Z Encyklopedie tarotů od Stuarta R. Kaplana, která jich uvádí stovky, jen namátkou vybírám některé jiné: Aquarian tarot, Balbi tarot, Builders of the Adytum tarot, Golden Dawn tarot, "Thot" tarot, Etteilla tarot, Gentilini tarocchi, Royal Fez tarot, Oswald Wirth tarot, Tantric tarot, Masenghini Tarocchi Pidmontese, Muchery Astrological tarot, Grand Tarot Belline, Vandenborre tarot, Taro Adivinhatorio, Zigeuner tarot. atd. Pokud vás to zajímá, zde je linka ke stránce na níž se nachází vzorky více než tisíce souborů tarotových karet, od nejstarších návrhů až po ty nejnovější. Některé z nich bohužel ale už hraničí s bláznovstvím.

  Taroty se dělí na Velkou arkánu (22 trumfů) a Malou arkánu (56 karet). Malá arkána se dále dělí na čtyři barvy, každá z nichž obsahuje čtrnáct karet, z nichž se v běžných karetních hrách vyvinuly nám všem známé kříže, srdce, píky, listy nebo červené, kule, zelené a žaludy. Tyto čtyři barvy odpovídají čtyřem živlům starověkých mudrců a také čtyřem světům hermetiků a kabalistů, o nichž si povíme později. 
Taroty vyhlížejí poněkud jinak, než moderní hrací karty. První z barev Malé arkány jsou hole, tedy nástroj vyrobený ze dřeva, hořlavého materiálu, takto představující živel ohně. Druhou jsou číše, představující vodní živel, následují meče jako symbol vzduchu a poslední barvou jsou mince, které symbolizují zemský živel. Každá z barev obsahuje deset karet, od esa po desítku, navíc ještě další čtyři, tzv. dvorní karty, krále, královnu, rytíře a páže. 
Dvacet dva trumfů Velké arkány bývá očíslováno a to buď 1- 22 nebo častěji 0 - 21. V tom pozdějším případě bývá nulou označován tarotový Blázen a jedničkou Magus neboli kouzelník. Naprostá většina badatelů, které zajímá skrytý, esoterický význam tarotů, se shoduje na číslování v němž je Blázen, jako nultá arkána, stavěn před všechna ostatní, čímž představuje ryzího, ničím nezkaženého ducha.

Odkud vzešly taroty?

  Známe tedy ta nejzákladnější fakta o tarotových kartách, víme, že karty se v Evropě objevily někdy ve druhé polovině 14. století, můžeme se teď věnovat hypotézám o jejich původu. Těch byly, ve veškeré vážnosti, za poslední dvě staletí vznášeny desítky. 
Začnu tou nejběžnější, která sice nevrhá moc světla na duchovní původ tarotů, vysvětluje ale docela dobře, jak se taroty mohly s takovou rychlostí rozšířit po většině evropských zemí. Taroty přinesli do Evropy Romové, jimž se v Itálii, kde se přibližně v tu dobu poprvé objevili, říkalo "cingari" (od toho také české "cikáni"). Romové původně pocházeli pravděpodobně z Indie, odkud snad byli vytlačeni Timurem Lenkem, islámským dobyvatelem, který si podrobil značnou část východních zemí. Tato teorie převládala v 19. století, nicméně se dnes zdá pravděpodobnější, že některé karty předcházely příchodu Romů do jižní Evropy. Jisté je ovšem, že mnozí Romové již velice brzy po svém příchodu do Evropy, karty používali a dodnes používají, jako prostředku k obživě a tím že také podstatně přispěli k jejich všeobecnému rozšíření.
Karty jistě mohly mít svůj původ v Indii. Jedním z božské trojice v hinduistickém náboženství je Višnu, ochránce světa, který bývá indickými umělci zobrazován jako čtyř-ruký bůh. Třímá přitom čtyři předměty: lotos, muškát, lasturu a disk. V balíčku karet kromě 22 trumfů máme také čtyři barvy, znázorněné čtyřmi předměty; evropští výrobci karet by si tyto ovšem pozměnili podle svého. Některé archetypální postavy a situace zobrazené v tarotových kartách, které používají hlavně křesťanské symboly, rovněž mohou mít svoje protějšky v indických idolech. Indie byla, jak se zdá, také domovem šachové hry, a karty, ve své základní koncepci, se mohly později vyvinout z této hry. Odtud se obě hry mohly dostat na Střední východ, do arabských zemí. Saracéni, arabští dobyvatelé, kteří obsadili části jižní Evropy v raném středověku, byli mnohem sofistikovanější v porovnání s poměrně zaostalým místním obyvatelstvem, které od nich přejímalo mnohé zvyky. 

  V křesťanské Evropě, která se kolem 12. století dostala následkem křížových výprav do většího styku s filozoficky i kulturně mnohem vyspělejším arabským světem, se v té době vytvořilo několik vlivných sekt heretiků. Nejznámějšími z nich byli kataři (z tohoto názvu pochází také české slovo "kacíř") rovněž známí jak albigenští. Kataři obývali kolem roku 1200 oblasti jižní Francie a v severního Španělska a vytvořili si svoji vlastní filozofii a morální kódy, což se silně protivilo papežské stolici. Odtud také později vyšel příkaz k další křížové výpravě která, na rozdíl od těch předchozích, směřovala tentokrát na západ, právě proti katarům. Katarská sekta byla po dlouhotrvajících krvavých bojích Římem sice poražena, kacířství ale přesto vymýceno nebylo. To se nadále šířilo Evropou, zejména prostřednictvím tzv. "valdenských", kteří byli nesporně duchovními potomky katarů. Tato sekta, pojmenovaná po lyonském kupci a lidumilovi Petru Valdovi, měla své příznivce i v Čechách a pozdější Husité od nich také mnohé převzali. Valdenští kněží při svých kázáních zřejmě používali alegorické obrázky, s podobnými symboly jaké se rovněž objevují na tarotových trumfech, což přivedlo některé badatele k tomu, že je označili za skutečné duchovní otce tarotů. Pokud je tato teorie aspoň částečně pravdivá, prst by znovu ukazoval na východ. Valdenští totiž převzali svůj nábožensky-filozofický systém hlavně od katarů, kteří zřejmě čerpali především od Arabů, okupujících poměrně blízké Španělsko. Dualizmus, který hrál stěžejní roli v katarské filozofii, má v sobě jasně patrné prvky zoroastrianské víry, která bývala na Středním východě značně rozšířena v několika posledních stoletích před křesťanskou érou. Odtud čerpali nejen kataři, ale již o tisíciletí před nimi mnohé sekty křesťanských gnostiků, které se rozmáhaly skoro od samého počátku křesťanského hnutí. Tyto odnože, stejně jako pozdější kataři, bývaly trnem v oku křesťanských otců, náležejících k hlavnímu pni křesťanství, které si založilo papežskou stolici v Římě. 

  Jiný původ přikládal tarotům francouzský esoterik Antoine Court de Gebelin, působící koncem osmnáctého století. Ten jako první vyslovil teorii, že tzv. Velká arkána (tj. 22 trumfů) v sobě soustřeďuje zákony, které v egyptské hieroglyfické knize vydal Thoth a která údajně byla před tisíciletími zachráněna z hořících trosek egyptských chrámů. Thoth, který byl starým Řekům později znám jako Hermes Trismagistos (odtud pochází slovo "hermetismus"), je legendárním tvůrcem posvátné numerologie a písma, pro Egypťany býval bohem moudrosti, okultního umění a věd. De Gebelin napsal v roce 1781 následující: 

Představte si to překvapení, kdyby se přišlo na to, že kniha napsaná starými Egypťany se uchovala až do našich časů ... Neohromilo by vás, kdybych vám potvrdil, že nemáme nejmenší potuchy o tom, že takovouto egyptskou knihu máme, aniž bychom ji skutečně vlastnili, protože jsme se nikdy nepokusili rozluštit jedinou její stránku, natož okusit ovoce její neskonalé moudrosti.
Podobná egyptská kniha skutečně existuje. Je snad tím jediným, co nám zbylo z jejich skvělých knihoven. Je natolik běžná, že žádného vědce nikdy ani nenapadlo se jí zabývat, protože až doposud nikdo netušil odkud vlastně pochází. Tato kniha se skládá ze sedmdesáti osmi listů, či obrázků...

  Na začátku devatenáctého století, Antonio Dragoni rovněž usuzoval, že v tarotech je uchována tajná egyptská doktrína, k níž se na rozhraní 6. a 5.. století př.n.l. hlásil také Pythagoras. Tato se týká ideálního čísla 3, kombinovaného s tajemným číslem 7. Pomineme-li totiž první arkánu, často také označovanou jako nultou arkánu, jíž je Blázen (který stojí nad všemi ostatními arkánami), zůstane nám v balíčku tarotů celkem sedmdesát sedm karet neboli jedenáctkrát sedm. Těchto sedmdesát sedm karet se potom dále dělí na dvacet jedna karet, tzv. Velkou arkánu (3 x 7) a padesát šest karet, tzv. Malou arkánu (8 x 7). Číslo sedm je významné zejména pro astrology a ve starověku bývalo spojováno se sedmi tehdy známými planetami (Merkurem, Venuší, Marsem, Jupiterem, Saturnem, Sluncem a Měsícem). Trojka bývala potom spojována se třemi epochami lidstva, zlatou, stříbrnou a bronzovou.

  Nebudu se rozšiřovat o jiných teoriích o původu tarotů, které zmiňují čínské karty a domino, korejské hrací karty, dokonce některé malby středoamerických Indiánů. Zmíním se ale o poněkud romantické teorii, kterou uvádí Paul Foster Case, jeden z mých nejoblíbenějších autorů na tarotový námět (byl jsem rovněž editorem nového vydání jeho Introduction to the Study of the Tarot, která v roce 2008 vyšla anglicky v nakladatelství Booksplendour). Podle Caseho se po zničení egyptské Alexandrie stal centrem vědění a umění marocký Fez. Mudrcové z celého světa se prý pravidelně scházívali zde, aby spolu vedli filozofické debaty. Přitom se pochopitelně naráželo na jazykové problémy, zejména pokud se týká filozofické terminologie. Někdo proto přišel s návrhem, aby se vytvořila obrázková kniha, jejíž jednotlivé symboly by na sebe vzájemně navazovaly, podle okultních numerologických zákonů. Case se domnívá, že na tohle mohl přijít nejpravděpodobněji nějaký čínský adept, protože právě Číňané mají přísloví "jediný obrázek má cenu tisíce slov" a čínské písmo jsou vlastně schematizované obrázky. Tyto obrázky představují myšlenkové pojmy a ne jen slova, takže i když hovoří různými jazyky, nejen gramotní Číňané, ale také i Japonci a Korejci, porozumí v zásadě tomu, co je čínským písmem napsáno.

  Vytvoření obrázkové knihy, která by obsahovala esenci esoterického vědění a její následné reprodukování ve formě hracích karet, by rozhodně bylo geniálně prozíravou myšlenkou. Zajišťovalo by se tím, že v rukách vykladačů i hráčů takováto "kniha" by se rozběhla po celém světě a že "ten, kdo má oči k vidění" by si v ní už dokázal najít to, co v ní bylo ukryto. Bylo by téměř jisté, že takovouto knihu žádní koniášové neodkáží na hranici. Nanejvýš, že se vydá tu a tam nějaký zákaz jejího používání, což, jak už tomu bývá, by spíš ještě přispělo k její popularitě. V Číně, kde se jako všude jinde také už od starověku pálily knihy, takto dokázalo po víc než dvě tisíciletí přežít tradiční orákulum "I Čing", nad nímž se při takovýchto pálících orgiích vždy jen mávlo shovívavě rukou. Pokud jde o perspektivu přežití v bigotním prostředí, prostý balíček karet má oproti filozofickému pojednání vázanému v kůži jednu nesmírnou výhodu. Co svět světem stojí, všichni samozvaní kazatelé, tyrani a diktátoři se vždycky zásadně přidržovali následujícího pravidla: máme-li si udržet svoji moc, musíme lidu ponechat chléb a hry.

K části 2