Většina z nás, kteří jsme byli odkojeni západní kulturou, řešíme problém smrti prostě tím, že ji odsuneme na vedlejší kolej, kde nám tak moc nevadí. Tam zůstává, dokud se jako vlak tažený parní lokomotivou nepřiřítí do naší malé staničky a nepřinese sebou zmatek a nepokoje. Jindy opět může stát více či méně trpělivě před stanicí, čekajíce na to až jí dá semafor volno, jen občas se připomínajíce zahoukáním. Když konečně dostane zelenou, pomalu a důstojně vjede do stanice. Kola se zastaví, pára uniká...

Odchod z tohoto života není tak docela nepodobný odjezdu vlaku ze stanice. Pochopitelně, že cíl cesty nám známý není. Dvě otázky, které se lidé nejčastěji ptají jsou:

1. Žili jsme již dříve?

2. Pokud ano, proč si na to nepamatujeme, proč je to vše z naší paměti vymazáno?

Na rozdíl od nábožných směrů Východu, se židovství reinkarnací, tedy znovu-vtělováním, nikdy příliš nezabývalo. Žida zajímá jen jediné — ten život, který právě prožívá, pro který se narodil. To jediné má význam a cíl, vše ostatní je druhořadé. Křesťanství má na to v zásadě stejný názor; důvod k tomu je zřejmě ten, že oba tyto náboženské směry se chtějí vyhnout fatalismu jímž často trpí společnosti a náboženské řády, které přijmou reinkarnaci jako důležitou součást své víry. Biblický judaismus se o posmrtném životě téměř nikdy nezmiňuje a pokud přece jen ano, je tomu tak podobně jak to nacházíme v mytologii starých Řeků týkající se Háda, boha podzemního království, ve kterém se nacházejí duše mrtvých lidí. Když například se Odysseus potřebuje spojit s dušemi přebývajícími v Hádu, je mu to sice umožněno, nijak daleko ho to ale nepřivede. Duše zemřelých, včetně jeho vlastní matky, nemají zjevně zájem o to se s Odysseem příliš vybavovat. Podobně dopadne také král Saul, který se pomocí čarodějnice z Endoru, která je zřejmě tím, co dnešní spiritisté by nazvali hlasovým médiem, pokouší dovolat proroka Samuela, s nímž by se rád poradil. Prorok se sice dostaví, žádnou účinnou radu ale Saulovi nedá — v podstatě mu poví, že si musí poradit sám... Navíc, nezdá se ani, že by byl starověký judaismus měl jakoukoli doktrínu, která by se dala využít tak, jak tomu činí křesťané. Ti často používají posmrtný život jako jakousi návnadu pro ty, které by chtěli zlákat ke své víře. Přitom nabízejí odměny v podobě života v ráji pro ty, kteří jsou zbožní a naopak hrozí trestem nebo dokonce věčným zatracením těm, kteří jsou hříšníky. Nic takového, dokonce ani základní koncept dvojitosti lidských bytostí, toho, že kromě těla existuje také duše, se v raném judaismu ale nevyskytuje.

Přesto vše, jisté narážky (jako ta zmíněná o králi Saulovi) nacházející se jak ve Starém tak i Novém zákoně se zdají poukazovat na existenci posmrtného života a snad i na reinkarnaci, je to ale ponecháno na každém člověku individuálně jak si je vyloží. V časech bližších těm našim již reinkarnace začíná být uznávána některými z důležitých kazatelů a mystiků, jimiž byli na příklad Isaac Luria (1534-1572) či Baal Šem Tov (1698-1760). Luria zemřel velice brzy a jeho žák Chaim Vital dokončil dílo zvané Ša'ae Ha' Gigulim (Brána k reinkarnaci), které je založeno na učení Luriových a v němž zákony reinkarnace jsou vykládány a to velice složitým způsobem.

Baal Šem Tov, považovaný za zakladatele Hasidického judaismu, sice uznává reinkarnaci, nicméně je jeho názorem to, že není nutné aby každý člověk věděl o její existenci. Kdybychom si byli neustále vědomi naší předcházející existence, nijak by nám to nepomohlo při té současné; dokonce naopak, mohlo by to znamenat i jakési omezení. Když se nad tím zamýšlíme, není tato doktrína nepodobná té, kterou zastávají theosofisté, jejichž teorie týkající se planetárních řetězců je příliš komplikovaná abychom se jí dopodrobna zabývali zde. Stačí si povědět, že v zásadě theosofisté prohlašují, že existuje veliké, i když ne nekonečné, množství duší, nacházejících se v různých stádiích duchovního vývoje, které všechny mají spojení se zemskou sférou a s vývojovými cykly jimiž prochází. Zde také procházejí svým individuálním duchovním vývojem a proto se sem vrací znovu a znovu a to v jistém systémovém pořádku, aby takto získávaly více a více zkušeností během každé následující inkarnace.

Když se opravdu vážně zamyslíme nad problémem reinkarnace, lze potom pochopit to, o čem se často i dosti vášnívě vedou debaty, to jest zda by měla být reinkarnace běžnou součástí základního učení, či měla-li být tato vědomost vyhrazena pouze pro ty, kteří se již nacházejí poněkud dále ve svém duchovním vývoji? Pokud naše uvažování nebrzdí materialistické názory, doktrína reinkarnace nám dává hodně smyslu. Vyplňuje mezery, některé z nichž jsou opravdu široko zející, které ortodoxní křesťan či Žid sice musí také vidět, většinou je ale odsune stranou, protože se příliš neslučují a někdy i prudce nesouhlasí s tím, co se dozvěděl ve svých formativních létech. Na příklad, jak je možné, že někteří z lidí postižení od narození těžkými vadami tělesnými či mentálními, jsou schopni se s tím viditelně vypořádat a to dokonce s veselou a usměvavou myslí? Nevědí snad instinktivně, že pokud by měli mít jen tento jeden jediný život, bylo by to vše beze smyslu, marné, neplodné či přímo nespravedlivé? Přitom takováto zřejmá nespravedlivost některé zdravé lidi dokonce přivádí k zuřivosti a často i způsobuje, že se potom vzdají svojí víry, odtáhnou se od církve!

Naproti tomu, pokud si dovedeme představit, že člověk nějakou vadou těžce postižený, dokáže využít zkušeností nasbíraných tím, že po celý jeden život se musel potýkat s problémy a omezeními a naučil se překonávat, nebylo by tohle nesmírně užitečné v nějakém příštím životě? Pravda, všichni z nás, zárověň s tím jak stárneme a naše těla ztrácejí postupně svou původní pružnost a přizpůsobivost, se musíme naučit vyrovnávat s jistými omezeními, proč ale se to pro některé z nás zmnohonásobuje? Pokud připustíme, že je zde něco co v nás přežívá a že bychom mohli tudíž mít v jiné existenci nějaký prospěch z toho co nasbíráme v tomto životě, vše hned začíná vypadat lépe, dává to víc smyslu. Čímž se dostáváme k další otázce:

PROČ SI NIC NEPAMATUJEME?

    Tohle je ta další a dosti palčivá otázka, která nás musí okamžitě napadnout. Je na ni jednoduchá odpověď — my si totiž pamatujeme. A pamatujeme si toho hodně, ne ovšem tak, jak bychom si to snad představovali. Co nám z minulého a také z minulých životů zůstává je jakási esence, vzpomínka na principy, které jsme z minulých inkarnací vytěžili. To je právě to, co z nás činí toho člověka, jakým jsme. Připomeňme si tarotového blázna. Ten si vykračuje bezstarostně a nalehko, pouze si nese přes rameno na konci hole uzlíček. V tom uzlíčku ovšem má všechno, co potřebuje pro svoji příští inkarnaci. Generace zvyklá pracovat i bavit se s počítači snad pochopí snadněji, o co tu jde. Stejně jako mikroprocesor, kterému se odborně říká „chip“ (neboli odštěpek, střípek), bláznův raneček dokáže pojmout spoustu informací. Podobenství je to docela dobré, ovšem musíme si uvědomit, že informace které si přinášíme my do života nejsou a nemohou být uloženy v tak přesné a obsáhlé formě, jako je tomu u komputerů. Jsou to "chips," střípky. Nicméně, máme k nim přístup pokud to potřebujeme, nikoliv sice v doslovné formě, ale v jakési esenci. Jak jinak by tomu vůbec mohlo být? Představme si, že bychom sebou nesli vše a vláčeli se přes hory, doly a sedmero moří se všemi banálnostmi a prkotinami, které jsme kdy posbírali a jichž nám navíc každým dnem přibývá habaděj! S tím vším co se dozvídáme z televizních zpráv o zemích, městech a lidech, do kterých nám nic není, se všemi dopisy, které jsme kdy napsali i nenapsali, knihami, které jsme si půjčili, vrátili či nevrátili..?

Máme zde případ muže jménem Kim Peek, o němž jste možná slyšeli. Nebo jste třeba viděli film Rain Man, s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli, pro který byl Kim Peek předlohou. Tento muž je zřejmě schopen si pamatovat veškeré triviálnosti, které za mnohá léta nasbíral. Problém je ovšem v tom, že to co si pamatuje je opravdu jen to triviální a bezpředmětné. Může sice být takovouto chodící encyklopedií, přitom není naprosto schopen se postarat sám o sebe a všechno pro něho musí dělat jeho obstarožní otec. O nějakém duchovním vývoji v tomto životě asi nemůže být vůbec moc řeči, i když něco z této existence přece jen asi musí získat. 

Kdybychom měli mít tak přesnou, přitom ale omezenou, paměť jakou má Peek a pamatovali si vše den ze dne, měsíc po měsíci, atd, jistě by nás to příliš zatěžovalo. Přesto vše ale máme přístup k mnoha informacím o nichž bychom se mohli snad právem domnívat, že jsou pro nás bezpředmětné. Lidé na příklad během hypnotické regrese si dokázali vzpomenout na mnoho maličkostí - existují třeba důkazy o tom, že byli schopni číst přes rameno spolucestujícího v metru noviny staré několik let a opakovat jejich obsah psychiatrovi, který je hypnotizoval!

Podobně také lidé, kteří si příliš pohrávají s myšlenkami na reinkarnaci, si zbytečně komplikují životy. Udělali by lépe, kdyby se soustředili na život, který mají před sebou. Všichni snad známe mýtus o starořeckém pěvci Orfeovi, který se vydal do podsvětí, aby odtud přivedl zpátky na zem Eurydiku, svoji ženu, která zemřela po kousnutí hadem. Měl povolen vstup, Eurydiku ale mohl vyvést pouze poté, kdy slíbil, že se za sebe neohlédne. Slib nesplnil, ohlédl se a Eurydiku ztratil. Ztratil ji ale navždy nebo pouze pro tento jeden život? To nevíme. Co je celkem jasné — tato legenda, stejně jako biblický příběh o Lotově ženě, má stejný význam: neohlížej se za sebe, nesnaž se zjistit co se stalo v minulých životech, o nichž ani nevíš jistě zda existovaly, hleď vpřed, jdi směrem vycházejícího slunce. Přesto vše, jsou zde lidé, kteří trvají na tom hledět zpět, ohlížet se přes rameno.

BYL(A) JSEM KLEOPATROU?

Či snad Nefertiti? Třeba také Caesarem nebo dokonce Napoleonem? Pokud uvěříme různým „reinkarnalistům,“ musí těch Caesarů a Kleopater běhat právě v této chvíli po světě na stovky, ne-li na tisíce. Skoro každý kdo se o tento předmět byť jen povrchně kdy zajímal, pravděpodobně na nějakého takového Caesara či Kleopatru někde narazil. A když ne přímo na ně, aspoň na někoho skoro stejně zajímavého či historicky důležitého. Přitom (pokud ovšem v reinkarnaci věříme) šance jsou, že pokud dotyčný či dotyčná v Římě v 1. století n.l. skutečně žil, byl spíše otrokem, otrokyní, obyčejným vojákem či služkou. Naskýtá se otázka: proč tolik lidí, mezi nimiž se naleznou i někteří dosti inteligentní, propadne tak snadno bludům a sebeklamu? Protože nic jiného to být nemůže, aspoň pokud my si uchováváme zdravý rozum.

    Nejprve si je nutné uvědomit, že tím že se pokoušíme nahlédnout do našich minulých životů, vstupujeme to zakázané zóny a že tak činíme na vlastní nebezpečí. Možná, že přímo zakázaná ta zóna všem lidem není, naše smysly tam ale docela jistě nefungují tak, jak jsme na to zvyklí v našem přirozeném prostředí. Něco tu a tam sice zahlédnout můžeme a nejspíš i zahlédneme, budou to ale spíše je střípky něčeho, o čem si ani nemůžeme být zdaleka jisti, že se to odehrálo v naší minulosti. Mohla to být stejně dobře minulost či i přítomnost někoho úplně jiného, mohl to být nějaký rozmar či přelud, který nám promítl náš mozek. Musíme mít na zřeteli také to, že se můžeme nacházet v zóně, kterou Carl Gustav Jung nazval „kolektivním nevědomím,“ což je oblast kde se mohou stýkat a mezi sebou se všelijak mísit části nevědomé mysli mnoha lidí, potenciálně dokonce všech lidí. To co zde vidíme či „zažíváme“ my sami a vnímáme to jako „naši minulou existenci“, se může zde zde promíchat s minulou existencí jiných lidí a nejen to, třeba i s jejich budoucností! Výsledkem je kaleidoskop složený z malých obrázků, mezi nimiž mohou, ale také vůbec nemusí být, zlomky nějakého našeho předchozího života.

Když vstupujeme do této oblasti nacházíme se v podobné situaci v jaké se nachází potápěč, který se bez dýchacího přístroje a bez podmořské kamery spouští do mořských hlubin. Ten má pár minut k tomu, aby objevil a prohlédl si co se dá, potom se ale musí znovu vynořit. Zůstane mu celkový dojem, který si sebou přinese na povrch a snad několik krátkých, jakoby filmových, záběrů, které jeho mozek zaznamenal a které se během nadcházejících hodin budou stávat stále nejasnějšími a mlhavějšími. Podobně jako podmořská oblast, oblast lidského nevědomí je systém, který i když ekologicky vyhrazený a se svými určitými platnými zákony, je našemu bdělému stavu cizí. Mísí se v něm zlaté či zcela všední rybky osobního nevědomí s planktonem kolektivního nevědomí — ty první žijící v mělkých vodách, ti druzí přicházející z větších hlubin. Někde uprostřed toho všeho se plácají naše instinkty a naše emoce, jimž esoterik dává jiné jméno než psycholog, aby nás to ještě více zmátlo. A když máme veliké štěstí, možná že k tomu všemu nám někdy trochu jasněji zazní podmořský zvon našeho vnitřního hlasu.

Zmiňuji se na jiném místě o dvou stranách našeho mozku. Dalo by se ale i říci, že se náš mozek dělí na čtyři části. Jak již víme, pravá strana mozku se váže k té tvořivé části naší mysli a odpovídá jí sefira Necach. Zde je také sídlo a zdroj našeho vnitřního hlasu. Levá strana mozku souvisí s tou racionálnější části naší celkové mysli, dovede přemýšlet logicky, matematicky, dokáže provést analýzu, atp. To je náš kabalistický Hod. Kromě těchto dvou, je zde také přední strana mozku, tzv. cerebrum, zabývající se především naší současností, našim dennodenním životem. Na opačné, zadní straně mozku je cerebellum, které pamatuje věci k nimž došlo před mnoha milióny let, až od dob původního stvoření. To je zhruba co se ví o mozku dnes; časem se třeba přijde na jiné způsoby jeho dělení.

   
Pro nás nejdůležitější z toho všeho je, že ta bdělá část našeho vědomí je kdo rozhoduje, co vlastně uděláme, jak se zachováme ve většině situací. Ne ale vždy. Některé situace, typicky to bývají ty archetypální, v nás vyvolají automatickou reakci. Například, vyděsí nás něco, z nedalekého pralesa se třeba náhle vyvalí rozlícený King Kong. Pokud nejsme náhodou filmovým hrdinou, naše automatická reakce bude skoro určitě taková, že se dáme na útěk. I za běhu nepřestanou probíhat jiné procesy pro naši fyzickou existenci stejně důležité jako útěk před monstrem — náš dech, který se dokonce automaticky urychlí, náš oběh krve, který učiní totéž, atd. Pokud tím hrdinou jsme či pokud se před King Kongem dokážeme útěkem zachránit, dostaneme z toho ze všeho po čase hlad a jestliže se nám dokonce podaří zachránit jeho krásnou a spoře oděnou zajatkyni, může se v nás také probudit pohlavní touha. K tomu všemu dojde jaksi bezděky, bez nějakého našeho vědomého úsilí. Nevědomou částí naší mysli se zejména zabývají psychologové a o psychologii si proto něco povíme v příští části.