|
PYTHAGORAS
Pythagorova věta. Zmiňuji ji hned na
začátku, takže se o ní dále již
zmiňovat nemusím.
O Pythagorově osobě se toho traduje
poměrně hodně, je ovšem dnes těžké
odhadnout co je pravdou a co je pouhou legendou. Prameny
našich informací totiž pocházejí z
mnohem pozdější doby, od doby Pythagorovy
často oddělené o celá staletí.
Nejvíce se o ně zasloužili novoplatonisté
alexandrijské školy a ti byli od Pythagora
časově odděleni více než jsme na příklad
my od historické postavy Jana Husa. V případě
Hieroklově potom téměř jako od doby
svatého Václava.
Pythagoras ze Samosu se narodil někdy
kolem roku 560 př.n.l. a zemřel přibližně
v roce 480. Už v mládí vynikal ve věcech
ducha i těla; podle dnes už neověřitelných
zpráv prý dokonce zvítězil jako
zápasník při jedněch z Olympijských
her. Ze Samosu, kde panoval tyranský panovník s
nímž se brzy dostal do rozporu, budoucí filozof
odešel a na mnoho roků se svým pozdějším
životopiscům docela ztratil. Podle toho, co se nám
zachovalo z jeho učení a vlivů, které
se v nich dají odhadnout, si lze načrtnout mapu
jeho cest, které skoro určitě vedly do
Egypta, na Střední východ a do Persie,
později snad až do Indie. Mohl se tedy se značnou
pravděpodobností pohybovat v Babylonu či v
jeho blízkosti a to zhruba v době, kdy vydal
perský vládce Darius I. zde zajatým Židům
povolení vrátit se do Jeruzaléma a
postavit zde Druhý chrám. Tedy v době, kdy
to v hrnci kabaly právě začínalo silně
kypět.
Po skončení svého putování
se Pythagoras posléze objevil opětně v Řecku,
a to už jako muž zralého věku. Brzy nato,
přibližně padesátiletý, založil svoji
proslavenou školu v Krotonu v jižní Itálii.
Tam pokračoval v učení asi po příštích
třicet let, s několika sty žáků, kteří
se podřídili přísným
disciplinárním zákonům, o některých
z nichž jsem se už zmínil. Krotonská škola
byla nakonec napadena a vypálena jeho odpůrci a
množství jeho žáků bylo přitom
povražděno. Samotný Pythagoras sice uprchl, ale
brzy nato, asi osmdesátiletý, zemřel.
Někteří z jeho žáků pokračovali
v tradici pythagorejského učení zejména
v Řecku, kde se pythagorejská filosofie udržovala
ještě téměř po dvě staletí.
Filozofie jíž učil Pythagoras (560-480 př.
n.l.) v mnoha směrech připomíná systém
kabaly. Ihned slyším námitky –
kabala je založena na židovské víře, která
je monoteistická, zatímco Řekové v
6.století byli docela zaručeně polyteističtí,
když se klaněli svým četným bohům,
polo-božským hrdinům, atp. Pokud se nad tím
ovšem zamyslíme, uvědomíme si, že v
zásadě takto se chovali i lidé například
ve středověké Evropě, i když si
bezpochyby říkali křesťané.
Vydávali se na různé pouti, na jejichž
konci se klaněli všelijakým svatým a
měli (stále ještě mají) kostely
a chrámy zasvěcené svým místním
světcům. Přitom, jaký je rozdíl
mezi křesťanem prohlášeným
papežem za svatého následkem nějakému
zázraku či martyria, jímž se odlišil
od běžných lidí a řeckým
hrdinou, který také musel provest něco
neobyčejného, chtěl-li se dostat aspoň
na úpatí hory Olympu? Nebo, čím se
liší řecká žena, která v
dávných časech vzývala bohyni Heru
či Afroditu, které nabídla nějakou
obětinu, od venkovské ženy, jakou i dnes můžeme
uvidět v kostele, zapalující svíčku
a vroucně se přitom modlící k panence
Marii? Bůh-stvořitel monoteistických křesťanů
je oběma stejně vzdálený. Nemůže
nás tudíž překgvapit, že starověký
bard Orfeus měl údajně kdysi prohlásit:
"K té bytosti na oblacích nikdy
nedohlédnu!"
|
|
Nemusíme ani zacházet takto daleko.
Materialistický světový názor, který
velice propagovaný Marxem a spol.se v západní
společnosti silně zakořenil v 19. století,
a který donedávna v řadě zemí
představoval model té „ideální
společnosti“ (přičemž pro mnohé
jím i nadále zůstává), si
také vytvořil svoje svaté. Jim se klaněl
podobně jako to dělali třeba Egypťané
či Babyloňané. Na obrázku vlevo vidíme
egyptskou mastabu, která byla předchůdcem
pyramidy. Ta byla zřejmě vybudována pro
jediný účel a sice k tomu aby v ní
mohlo být uloženo tělo nějakého
faraóna či jiného hodnostáře.
Napravo potom máme mauzoleem, které bylo
postaveno ve 20-tých letech 20.století postaveno
na moskevském Rudém náměstí,
aby v něm mohlo být uloženo tělo sovětského
diktátora Lenina.
Obojí představuje kult osobnosti. Ten zde byl již
před pěti tisíci let a stejně tak
jako
v moderní době byl zaměřen na široké
masy obyvatelstva, což vládnoucí vrstvy činily
odjakživa. Z toho bychom měli také pochopit, že
není veliký rozdíl v tom jak „obyčejní
lidé“ uvažovali, ať už se nacházeli
ve starověkém Řecku, Egyptě či
Římě, ve středověké Evropě,
za našich časů třeba v Americe, Rusku,
Indii nebo Číně. Bůh starověku,
božský faraón, legendární hrdina,
středověký světec byl vždycky uctíván
a tato situace se vůbec nezměnila v naší
„osvícené“ době, v níž
se dakovouto modlou může stát populární
politik, hvězda pop music, filmu, televize nebo
sportovního hřiště.
Naproti tomu zde po povrchu země vždy chodili lidé,
kteří se zdají být imunní
vůči podobným vlivům. Můžeme je
nazývat adepty, zasvěcenci, mudrci, na tom
nezáleží. Důležité je to, že tito
lidé vždy věřili v jedinou jednotící
a vše zahrnující tvořivou sílu,
kterou mohou, ale také nemusí, nazývat
Bohem. Nicméně, dobře organizované a
neustále bdělé pohraniční
stráže postavené církví, zejména
tou katolickou, vždy dokáží zapudit většinu
potenciálních konkurentů daleko od svých
teritorií. Navíc, pokud to jde, ještě
se pokusí vymazat jakékoli myšlenky na
ně, které by snad mohly lidem zůstat v hlavě.
Takto se mnohým z velikých myslitelů
dávných věků dostalo přízviska
„pohan“, jímž se církevní
ortodoxie vždy ráda ohání a to ať už
se dá či nedá legitimně tvrdit, že
dotyčný mohl uctívat více bohů
než toho jediného. Jde ovšem o silné
nedorozumění. Pro zasvěcence řádu
Pythagorova či jeho přímých žáků
by bylo bývalo nemožné hovořit o něčem
tak svatém jako je jediný Bůh, i když v
něho věřili. A samozřejmě, už vůbec
by je nenapadlo, aby něco takového napsali, takže
pochopitelně se nám žádné písemné
dokumenty nedochovaly. Ovšem, kromě jediné
výjimky, o níž si brzy povíme. V
židovském náboženství, jehož kořeny
sahají do ještě starších časů
než je doba Pythagorova, jak ještě uvidíme,
je dodnes zakazováno vyslovovat jméno Boha.
Stejně tak je tomu i u indických bráhmanů,
kteří si dovolují pouze o tomto konceptu v
tichosti meditovat.
To, jak uzavření, přísní a
rigorózní byli Pythagorejci nám dokazuje
to, jaký režim měli zavedený pro novice,
kteří se k nim hlásili. Po formálním
přijetí se z nich totiž stali tzv. akousmatkoi,
což znamená něco jako posluchači. Ovšem,
posluchač při nějaké naší
vyšší vzdělávací
instituci by asi dlouho nevydržel, kdyby mu hned na začátku
bylo řečeno, že bude muset po pět let sedět
úplně zticha, nijak se neprojevovat, prostě
neptat se svého učitele na nic. Čistě
jen poslouchat. Pokud tohle po pět let vydrží,
bude se potom moci na některé věci začít
vyptávat.
ZLATÉ VERŠE
PYTHAGOROVY
Jeden z přímých
filozofových žáků Lysis Tarentský
musel překonat těžký morální
problém. Jako všichni Pythagorovi žáci,
byl nucen kdysi složit přísahu, že nikdy psaným
slovem nevyzradí to, co se v jeho škole naučí.
Kdyby byl přísahu dodržel, naše kulturní
dědictví ze starověku by bylo o mnoho chudší.
Na štěstí se ale v pythagorejské
doktríně také zdůrazňovalo, že
člověk má především jednat
podle vlastního uvážení. Lysis, který
byl jedním z blízkých Pythagorových
stoupenců, také unikl žhářství
a masovým vraždám v Crotoně. Cítil
se povinen šířit dále v Řecku
učení svého mistra; zjistil ale, že ta se
stala terčem mnohých pomluv a předsudků,
jsa svými odpůrci prohlášena za
nemorální. Rozhodl se dokázat, že tomu
tak není, že Pythagorovo učení naopak má
vysoké morální hodnoty. Složil proto
báseň, která měla provždy před
světem odhalit esenci pythagorejské etiky a která
se stala známou jako Chrisa Epe nebo také jako
Carmen aureum, což značí Zlaté
verše.
Novoplatónský filosof Hierokles
Alexandrijský, působící v 5.století
n.l., tedy skoro tisíc let po Pythagorovi, opsal Zlaté
verše a dodal k nim komentář, čímž
nesmírně pomohl tomu, aby se toto dílo
zachovalo až do našich dob. Hierokles mimo jiné
uvádí, že Pythagorovi stoupenci si Zlaté
verše odříkávali jako modlitbu každé
ráno a večer. Jisté je, že římští
myslitelé Seneca, Cicero a Horace, působící
o půl tisíciletí po Pythagorovi, také
dodržovali tento obyčej, protože se všichni o tom
zmiňují, stejně tak i Galén, který
ve 2.století n.l. napsal ve svém Pochopení
a léčení chorob duše, že si dvakrát
denně recituje Zlaté verše.
|
|
Francouzský básník, mystik,
lingvista, hudební teoretik, skladatel a spisovatel
napoleonské doby Antoine Fabre d'Olivet (1767-1825,
vlevo) ovlivnil celou řadu okultistů 19.století.
D'Olivet se kromě hermetismu, řeckých
mysterií a filozofie zabýval i kabalou, studiem
hebrejského jazyka i náboženství, také
ale náboženskou doktrínou Krišny, jak se
nachází v Bhagavad Gítě, rovněž
zoroastrismem, čínským konfucianismem,
jakož i nordickými legendami a náboženstvím.
Dalo by se tedy snad říci, že byl zakladatelem
moderního komparativního náboženství.
Nevyhnutelně také ovlivnil celou řadu
okultistů 19.století. Ocitl se v nemilosti císaře
Napoleona (dokonce se vyskytly domněnky, že mohl být
zapleten do připravy atentátu na Bonaparteho, což
je jistě sporné), měl i spory s papežem,
který ho obvinil z rozšiřování
teosofických myšlenek. Když se toto vše
sečte dohromady, stěží si lze představit
lepší doporučení pro tohoto
individualistu.
D'Olivet
přeložil Zlaté verše do francouzštiny
a rovněž k nim napsal obsáhlý komentář.
O jeho dílo se především opírám
ve svém vlastním překladu, který
následuje.
CHRISA
EPE – ZLATÉ VERŠE
PŘÍPRAVA
Bohům
nesmrtelným daruj to, co jim náleží,
Vždy
si přitom uchovávej svoji pevnou víru;
Važ si památky
těch, na nichž tvým bližním záleží,
Stejně jako duší
všech hrdinů Všehomíru.
OČISTA
Buď
dobrý syn i bratr, řádný otec, druh
milý.
Tvým přítelem
jen člověk ctnostný by měl se stát,
Z
něho prospěch můžeš mít, když rad
jeho budeš dbát,
Kvůli nicotnosti nikdy
se s ním nerozhádej.
Že k příčinám
následky se váží, na paměti měj
Víš, že
nejpřísnější zákony tak
stanovily.
Tvým posláním
je bít se a v sobě překonat
Ty bujné a
nezkrotně se vzpínající vášně.
Střízlivost
si udržet a hněvu se vyhýbat,
Nic zlého
nepovolovat doma či veřejně,
Nadevše ale
sebe sama si považovat!
Nepromluv ani
nejednej náhle a bez rozmyslu.
Věz, že to čeho
snadno nabyl jsi ztrácí smyslu,
Když smrt, která
bohatství či slávu neuznává
Se dostaví,
jak všem lidem nakonec se stává.
Pokud tě těžké
rány potkají znenadání,
Proč Osud tak
učinil přemýšlej bez ustání,
Zda jinou cestou se
dát až dojdeš na rozhraní,
Vždyť víš,
že moudrého bohové vždycky chrání.
Tak jak jedni
pravdu, ti druzí lež rádi mají,
Filozof
s rozvážností schvaluje či zamítá,
Když bludy vládnou,
odstoupí, počká na okraji,
Dokud nevidí,
že světlo pravdy již prosvítá.
Slova
moje jednou provždy do srdce si vryj;
Nech se vést
rozumem, ne tím co jiní dělají;
Oproti předsudkům
oči i uši si zakryj;
Poraď se, uvaž,
neřiď se tím co jiní říkají,
Jen hlupák
jedná nerozvážně a bez cíle,
Tobě jde o
budoucnost, o žádné kratochvíle.
Když něco
neumíš, že znáš, o tom
nepředstírej,
Nepřestaň
se učit, stále trpělivost měj.
Vždy střídmý,
tak zdraví svého nikdy nezanedbáš
Své tělo
nasyť a své mysli odpočinek dej.
Zbytečnou
pozornost nebuď tím jak se holedbáš
Závisti
ke každému přebytku se dohledáš
Pýcha
s lakotou nakonec dočkají se trestu
Ty si vždy
vybírej tu zlatou střední cestu.
DOKONALOST
Než večer oči
zavřeš a k spánku se uložíš,
Co dobrého
jsem udělal? Co opominul jsem?
Co špatného?
Když tyto otázky si položíš,
Podle toho jednáš,
lepším se stáváš každým
dnem.
Nad těmito
radami medituj, řiď se jimi
Jménem toho
jenž do srdcí nám vryl čtveřinu
Posvátnou,
emblém nezměrný a ryzí všech
hrdinů,
Kteří se
vždy řídili symboly posvátnými.
Duše tvoje
s vroucností a veškerou svou mocí
Vždy vzývat by
měla to božstvo, s jehož pomocí
Tvá práce
se započala a také skončí se
Vždyť jejich
podpora se váže k této premise;
Podstaty bytostí,
které ve své gloriole;
Rozdílným
sférám vládnou, jak nahoře tak
dole,
Zákonů nebes, kde končí se,
kde začínají,
Přírodních
zákonů, které v tomto zemském ráji
Jsou platné,
také jak navzájem se prolínají,
to vše se
dozvíš v této životní kapitole.
Své jediné
a pravé poslání když pochopíš,
Marné,
bezvýsledné vášně v svém
srdci utopíš
Poznáš, že
špatnosti, které lidstvo absorbují
Jsou jejich výběrem
i plodem, že ubožáci
čas i energii
jen neúčinně utrácí
Když po tom, co v
sobě nosí jinde se shánějí.
Strasti
si sami působí, když hříčky svých
dogmat
Semo a tamo na vlnách
bezbřehého moře
Slepě se
kymácejí, tu dole, tu nahoře,
Neschopni se bránit
ani orkánu se poddat.
Ó Die všemocný!
Proč neotevřeš jim oči?
Ne, to nelze. Vždyť
pokud takto božstvo zakročí,
ukáže lidem tu
cestu která k Pravdě vede,
Rozpoznat Dobro od
Zla již se jim nepovede,
Takové
schopnosti jen Příroda jim může dát.
Moudrý a
šťastný člověče, ty jenž jsi
prohlédl,
Až k těm
nejvyšším sférám nebeským
jsi dohlédl,
Ty můžeš
sám v budoucnu božskou bytostí se stát.
Zatím drž se
těch rad, které ti nyní mohu dát,
Poznej jak nad
tělesností rozumem vládu vést
Do jasného
Éteru pak se budeš moci vznést
Mezi bohy věčnými
sám nesmrtelným se stát!
Ze Zlatých veršů i z
některých pozdějších komentářů
se teď pokusíme vytvořit si představu o
pythagorejské kosmologii. S hlediska pythagorejců
se vesmír skládá ze tří
jednotlivých světů, které se mezi
sebou navzájem prolínají. Elementární
síly přírody se přitom projevují
jako čtyři živly — oheň, voda, vzduch a
země, což je jak na to nahlížejí hermetické
společnosti i v současnosti. Následkem
působení čtyř živlů na tři
světy vzniká dvanáct soustředných
kruhů. Pro nás je ovšem zajímavé
to, že antická teorie o čtyřech živlech se v
té nejposlednější době dočkává
nové obrody a to na těch nejméně
očekávaných místech - mezi vědci.
Někteří nukleární fyzikové
si totiž všimli, že jisté síly (nebo snad
bude lépe nazývat je potenciálními
silami, či tendencemi) působící v
atomových jádrech, mají určité
kvality, které by se skutečně daly, a to
ovšem velice zhruba, popsat jako živel ohňový
(tepelný), vodní (kapalný), vzdušný
(proudící, pohybový) a zemský
(pevný, stálý). Je to jen další
důkaz, že moderní vědec (pokud ovšem
má otevřený přístup k věci)
s antickým mystikem, by si asi mohli spolu docela dobře
porozumět.
Celý vesmírný systém
pythagorejců je obýván různými
bytostmi, ty se ale nacházejí na rozličných
vývojových stupních. Čím
většího stupně dokonalosti ta která
bytost dosáhla, tím větší je
její pole působnosti. Nedokonalý člověk
je ovšem omezen jen na tu nejnižší sféru.
Nepoznatelná bytost, kterou je všemocný
Bůh (jak jsme si již řekli, na rozdíl od
všeobecného mínění
vytvářeného především
pod vlivem všudypřítomné křesťanské
ortodoxie, pythagorejská doktrína je v zásadě
monoteistická), se naopak prolíná všemi
sférami. Mezi těmito dvěma extrémy
rozlišují pythagorejci tři hlavní
kategorie bytostí. Nejvýše stojí
nesmrtelní bohové, tradičně obývající
vrchol Olympské hory. Legendární
hrdinové, z nichž někteří již téměř
dosáhli nesmrtelnosti, jsou o stupínek níže
v této hierarchii. Ještě níže se
nacházejí ty duše zemřelých
lidí, které teprve na nesmrtelnost aspirují.
V originální řečtině se tyto
nazývají daimones neboli démoni. Tomuto
slovu na neštěstí křesťanství
později dodalo nesmazatelně hanlivý význam;
původně ovšem znamenalo spíše
polo-bohy.
Život člověka na zemi je podle pythagorejců
jakousi očistou; podle toho jakého stupně
očisty člověk dosáhl, po smrti se ocitá
v tomu odpovídající sféře
existence. Jak si na jiném místě ukážeme,
podobný náhled na posmrtný život mají,
mimo jiné, také moderní theosofové.
Elevaci, i jen mezi polo-božské démony, si musí
člověk těžce vysloužit, ani nemluvě o tom
být povýšen mezi bájné
reky! Nejžádoucnější je ovšem
postup do řad nesmrtelných bohů, jenž by
přesto, podle Pythagora, měl být konečným
cílem každého jedince.
Fabre d'Olivet dělí Zlaté verše
na tři hlavní části, které
nazývá Příprava, Očista a
Dokonalost. Toto rozdělení jsem po něm
přijal, protože si myslím, že je důležité.
Celá báseň je vlastně soupisem rad
určených "hledačům pravdy" tj.
těm, kteří se pro jednou již rozhodli vydat
se na cestu vedoucí ke společnému cíli
lidstva. Předpokládá se, že takový
člověk si uvědomuje jaká je jeho
momentální pozice v celém schématu.
Přípravou pro něho bylo vlastně vše,
co tomuto rozhodnutí předcházelo a Lysis k
tomu proto přidává jen pár sporých
rad: měl by sis sice vážit těch kteří
ti ukázali cestu, nesnaž se je ale jen napodobovat,
zůstaň především sám
sebou! Jinými slovy: každý z nás jsme
unikátní bytostí, každý máme
svoje přednosti i nedostatky a tím se bude řídit
naše budoucí cesta. V okamžiku, kdy jsme prošli
bránou chrámu v němž se nám dostane
zasvěcení, opouštíme profánní
svět a ocitáme se v jiném světě,
v tom který patří zasvěcencům
Mysterií. V tomto světě platí jiné
zásady, jiné morální zákony,
na zasvěcence se kladou jiné, vyšší
nároky. Tak tomu bylo vždy, jen s malými
obměnami a to jak v dobách egyptských či
řeckých Mysterií, stejně jako i v
moderní době.
Pythagorovi stoupenci věřili v univerzální
jednotící mocnost a byli si vědomi toho, že
její různé atributy jsou lidstvem uctívány
a personifikovány, protože je tak snadnější
se k nim přiblížit. Hlavně z tohoto důvodu
také Lysis nabádá k tomu, aby se
nesmrtelným bohům splácelo úctou,
která jim náleží. Ihned v následujícím
verši ale prohlašuje, že si přitom máme
uchovávat svoji vlastní víru.
Pythagorejský filosof tak není otrokem žádné
nábožné doktríny, jedinou premisou,
kterou Lysis pokládá pro ty kteří
nastupují na cestu iniciace, je víra v
univerzální mocnost a její atributy.
Stejný přístup k věci mají v
zásadě také svobodní zednáři.
Očista se začíná tím, že si
urovnáme svůj vlastní život. Především
to znamená, že si musíme uvědomit svoje
lidské povinnosti, rodinné, synovské,
manželské, rodičovské. Nadevše platí
zlaté pravidlo, že s dobročinností by se
mělo vždy začínat doma. Cena takové
rady je v naší době snad ještě
větší než v době Pythagorově. Po
celém světě přibývá rodin,
kde o výchovu dětí se musí starat
jen jeden z rodičů. Tam, kde se manželství
již zcela nenávratně zhroutilo, je snad pro děti
lépe vyrůstat pod dohledem jen jednoho z rodičů,
než aby měly být svědky neustálých
hádek a nepříjemností. Přesto
by ale neměly slyšet o tom chybějícím
z rodičů jen samé pomluvy, což se bohužel
velmi často děje. Po takovéto výchově
si v dospělosti nebudou opravdu vážit ani jednoho
ze svých rodičů. V moderní době
se navíc některé ženy začínají
rozhodovat pro matriarchát, což jim je umožňováno
poměrnou dosažitelností lékařských
služeb v oblasti gynekologie, embriologie, atp. Kam až toto
naši společnost zavede, je zatím těžké
odhadovat, můžeme jen doufat, že ne až k primitivnosti
matriarchálního řádu!
Pythagoras věděl, že mateřská,
synovská a otcovská láska, jsou základy
společenského pořádku. Teprve odtud
vede cesta dále; láska k vlastnímu národu
je například druhotným projevem lásky
k vlastní matce. Podobně, ochota podrobovat se
zákonům země, vyplývá z dobře
vyvinutého smyslu povinnosti a lásky k vlastnímu
otci. Proto je Pythagorův příkaz jednoznačný:
važme si otce a matky, važme si svojí rodiny! Nemáme
totiž na výběr. Rodina, ve které jsme se
narodili, je naše a naše zůstane, ať
už se nám to líbí či nelíbí.
Větší část lidstva je snad toho
názoru, že o tom do jaké rodiny se dostaneme,
rozhoduje náhoda. V Pythagorově pojetí ale
žádné náhody neexistují, vše
je následkem toho, co předcházelo, vše
má svou příčinu! Mnohdy nám
něco připadá jako pouhá náhoda,
je tomu ale tak jen proto, že opravdové příčiny
nevidíme, že nám zůstávají
skryty. Potřebujeme dosáhnout určitého
věku (což vždycky zdůrazňovali kabalisté),
abychom pohledem mohli obsáhnout aspoň některé
z cyklů, jimiž se řídí naše
životy. Na počátku každého z nich je vždy
nějaká příčina (nebo spíše
uzel navzájem se proplétajících
příčin); následky se dostaví až
když k tomu čas dozraje, často za desítky
let!
Místo, čas i okolnosti za nichž došlo k
našemu narození, mají také svoje
příčiny, což ovšem znamená, že
jsme se o ně zasloužili my samotní. Znamená
to ještě mnohem víc. Jestliže jsme se
podíleli na vytváření naší
budoucnosti ještě před naším
zrodem, muselo to být jedině v nějaké
předchozí existenci!
Metempsychóza, převtělování
duší, dnes spíše známá
pod názvem reinkarnace, je nedílnou součástí
pythagorejské doktríny. Bylo by dobré si
ale přitom uvědomit, že technicky by tato slova
neměla být zaměnitelná. Pod
metempsychózou bylo původně míněno
prosté stěhování duší
z jakékoli tělesné formy do jakékoli
jiné formy, tedy například z lidské
do zvířecí nebo naopak. Protože slovo je
řeckého původu, automaticky byla tato
koncepce nevědomými autory připisována
také Pythagorovi, ovšem mylně. Ukázali
jsme si již dost z pythagorejské doktríny,
abychom viděli, že v ní jde především
o vývoj, evoluci, lidské duše. Vývoj
ovšem může postupovat jen jediným směrem,
vzhůru. Někteří autoři zabývající
se esoterickými předměty sice připouštějí,
že je za určitých okolností možné
aby lidská duše sestoupila o stupeň níže
a zrodila se ve zvířecím těle, jako
jakýsi druh trestu, nemáme ale žádné
důkazy o tom, že by byl Pythagoras něco takového
učil.
|
|
(vlevo
- Pythagoras na staré řecké minci)
Teorie
metempsychózy stojí spíše na
okraji pythagorejské doktríny; jako každý
opravdový filosof, má totiž i Pythagoras na
zřeteli především jediný život
a to ten, který právě prožíváme.
Podle některých životopisců prý svým
žákům tvrdíval, že on sám si
pamatuje celou řadu předchozích životů,
které prožil, nedoporučoval jim ale se po
vzpomínkách na minulé životy nějak
zvláště shánět. Z moderních
autorů-filozofů, podobný názor zastává
např. Rudolf Steiner. Lethé, mýtická
řeka zapomnění, z níž se každá
zemřelá duše napije, má svůj
účel. V okamžiku našeho zrození
(nebo, chcete-li, znovuzrození) stává se
stejně to, co tomu snad mohlo předcházet,
irelevantním. Pokud jsme se opravdu nějak podíleli
na volbě našich rodičů, našeho
těla, jeho genetické stavby, atp., teď už se
s tím stejně nic moc dělat nedá. To
vše se nachází pod pravomocí
přísného a vše omezujícího
zákona kterému Lysis říká
zákon příčiny a následku, tedy
vlastně nutnost.
Kromě nutnosti, které se musíme vždy
podřizovat, existuje ale v našem životě a v
tom jak se utváří, ještě jiný
důležitý faktor a sice naše vůle.
Pokusme se představit si ohradu, která nás
po našem zrození zcela obklopuje. My samotní
se nacházíne uvnitř této pevné
ohrady, kterou vytyčila nutnost. Naše vůle se
může pohybovat celkem svobodně, ovšem jen v
prostoru vytyčeném ohradou nutnosti. Většina
lidí se s tímto omezením svobody prostě
vypořádá nebo spíše si toho
ani nejsou vědomi a ohradu se nijak nepokouší
přelézt či se podhrabat. Jiní to tak
ale nechat nechtějí a na ohradu se pokoušejí
útočit. Vzpínající se vůle
nám může podle okolností buď prospět
nebo uškodit. Nutnost a vůle tvoří dvě
ruce vyššího zákonitého
řádu, kterému staří Řekové
říkali nemesis a který je z indických
pramenů znám jako dharma.
Vrátíme-li se ke Zlatým veršům,
musí nám být ihned jasné, že
zatímco povinnosti k rodině jsou nutností,
své přátele si volíme sami. Rodinu
musíme prostě přijmout takovou jaká je
a měli bychom vůči ní vždy konat svoje
povinnosti. Přátele si ovšem vybíráme
sami, přátelství můžeme navázat
s kýmkoliv, přátelství můžeme
také zrušit. Pythagoras nám k tomu dává
dvě důležité rady: při výběru
svých vlastních přátel hleďme
především na poctivost a neopouštějme
své přátele z malicherných
důvodů. Pythagoras se prý díval
na lidská přátelství jako na
společenství při dlouhé cestě,
kdy si přátelé vzájemně
pomáhají k dosažení cíle, jímž
je poctivost a šlechetnost. Připisuje se mu
dokonce známé rčení "přítel
je moje druhé já". Podle tohoto filozofa
není přátelství jen jednoduchým
svazkem dvou lidí. Tak to může sice platit v
některé z nižších sfér,
nesmíme ale zapomínat na to, že spolu s
rozšiřujícími se soustřednými
sférami pythagorejské kosmogonie, šíří
se také dosah i významnost našich
přátelských citů, takže ty nakonec
zahrnují veškeré lidstvo a stávají
se tudíž filantropií.
Podobně se to má i s rozsahem naší
vůle. Mnozí moderní psychologové, v
duchu materialistické filozofie, vlastně mávli
rukou nad našimi pudy a vášněmi,
prohlašujíce je za nezvladatelné. Sigmund
Freud na příklad viděl v našem libidu,
pohlavním pudu, hnací sílu celé
naší bytosti, které se rozumný
člověk prostě poddává. Ortodoxním
vyznavačům darwinismu také moc jiného
nezbývá. Ten, kdo se podle vlastního
přesvědčení vyvinul z opice nebo z
nějakého společného předka, nemá
důvod a ani vlastně nárok na to, uvažovat o
tom jak podřizovat svoje nízké pudy vlastní
vůli. Evoluční teorie má pravděpodobně
svoje místo na materiální rovině, k
evoluci lidského ducha ale dochází v
rámci univerzálních zákonů a
ty mají vyšší cíle i
prostředky.
Podle Pythagora, ale dokonce i podle Junga, má
člověk božský původ a dostalo se mu
přitom daru svobodné vůle, která je
schopna ovládnout jeho nižší pudy. Má-li
člověk požívat svobody ducha, musí se
právě naučit ovládat sebe a svoje
vášně, tvrdí Pythagoras a naznačuje,
že ani ta nejkrutější pozemská
tyranie nás nedokáže tak pevně svázat
jako pouta našich vášní. Ten, kdo
ovládl svoje nižší pudy, dosahuje vnitřní
svobody, která odolává jakékoli
vnější tyranii; právě v tom
spočívá síla světců,
mučedníků i disidentů.
Stoikové a ještě mnohem později
křesťané, se často pokoušeli o
úplné ubití lidských vášní,
oddávajíce se asketismu. Pythagoras ale nic
takového neradil, zdá se dokonce, že spíše
od podobných praktik zrazoval. Jeho hlavním
krédem vždy bylo "všeho s mírou!"
V řecké mytologii se nachází jedna
překrásná analogie, která
|
|
nám přibližuje povahu lidských vášní.
Hrdina Hérakles, byl při plnění
jednoho ze svých úkolů (které
symbolizují vývojovou cestu lidské duše)
nucen utkat se s devítihlavou Hydrou (obr. na řecké
váze vpravo). Místo každé hlavy,
kterou Hydře dokázal useknout, narostly ale
příšeře hned dvě nové
hlavy. Hérakles to nakonec vyřešil tak, že
pahýl který zůstal po useknutí hlavy
uškvařil hořící pochodní
a hlava už potom nenarostla. Poslední hlava se ukázala
být nesmrtelná, tu musel Hérakles
useknout, upálit, zahrabat do země a ještě
zavalit těžkými balvany, aby znovu nevylézala.
Žlučí mrtvé Hydry si hrdina zakalil šípy,
které potom způsobovaly nezhojitelné rány
jeho nepřátelům a pomohly mu při plnění
dalších úkolů. Hydra je v tomto
příběhu symbolem nízkých pudů,
nesmrtelná hlava je tím nejprimitivnějším
a nejnižším pudem. Nízké pudy
nelze zlikvidovat prostou amputací, stejně jako
dračí hlavy by se nejen brzy vrátily,
dokonce by se i projevily s ještě větší
silou. Hořící pochodeň, s jejíž
pomocí Hérakles úkol dokonal, symbolizuje
lidskou vůli, která jediná dokáže
zvítězit nad rozpoutanými vášněmi.
Po takovémto vítězství se nám
navíc dostane další výhody; to co
zbylo (v tomto případě žluč mrtvé
Hydry), nám ještě může být i
jinak užitečné.
Pythagoras věděl, že pudy jsou produktem
principu "nutnosti" a jako takové že je
dostáváme do vínku. Nicméně,
dokážeme-li si je podrobit naší vůli,
mohou nám prospět při konání
dobra. Podobné motivy se také objevují v
nesčetných pohádkách; nejlepším
příkladem je známá "Kráska
a zvíře", kde lidská vůle a
laskavost také vítězí nad zvířeckými
pudy. Jinými příklady mohou být osmý
trumf tarotových karet, který zobrazuje mladou
elegantní ženu u jejíchž nohou leží
zkrocený lev, nebo také čínská
bohyně Kuan-Jin, sedící na hřbetě
draka, který jí olizuje ruku. K tomu
abychom mohli zažehnout pochodeň naší vůle,
musíme ale především mít
důvěru sami v sebe. Pokud si nevěříme,
pokud si sami sebe nevážíme, pokud dokonce
nenávidíme svojí vlastní osobu,
jak si potom můžeme vážit čehokoliv
ostatního, jak si máme považovat našich
bližních?
Pythagorejci označovali za hlavní lidské
neřesti lakomství, popudlivost a pošetilost.
Jejich společným jmenovatelem je potom
nespravedlnost. Chce-li se člověk vyhnout těmto
neřestem, musí v sobě pěstovat
odpovídající ctnosti, střízlivost,
odvahu, opatrnost a zejména spravedlivost, kterou
považovali za tu největší ctnostnost ducha.
Lysis nás varuje, že to čeho jsme v životě
nespravedlivě nabyli, v okamžiku smrti stejně
ztratíme.
Na cestě životem neustále narážíme
na překážky. Víme již, že Pythagoras
rozlišoval dva hlavní motivy, kterými
jsou ovlivňovány naše činy: nutnost a
vůli. Cokoli se v našich životech děje
nestalo se jen pouhou náhodou. To se týká
každého našeho kroku, každé byť
sebenepatrnější události, na druhou
stranu ale také těch největších
mezníků před jakými se kdy v životě
ocitneme, i dalekosáhlých rozhodnutí,
která musíme učinit. To vše je
způsobováno lidskou vůlí, která
působíce na poli nemesis/karmy/nutnosti, buď
naplňuje nebo se protiví zákonu, který
pro jednou vytyčila bohyně Spravedlnosti. Pokud je
naše vůle v souladu s tímto zákonem,
výsledkem je dobro, v opačném případě
se rodí zlo. Člověk je ve své podstatě
trojjedinou bytostí; má proto při svojí
životní pouti k disposici tři smysly, působící
v kombinaci s již zmíněnou vůlí. První
má především na zřeteli
zachování jeho fyzické existence, jeho
tělesné schránky — touto silou je náš
instinkt sebezáchovy. Druhá síla je
zasvěcena lidské duši a je jí naší
ctnostnost. Třetí síla se stará o
rozvoj naší inteligence, tou je moudrost. V
zásadě jsou tyto tři síly neutrální,
je na nás a na naší vůli, jak s nimi
nakládáme. V případě zneužití
se u nich může projevit jejich negativní aspekt,
což potom změní sebezáchovu, ctnostnost a
moudrost v surovost, neřest a hloupost.
Instinkt rozpoznává tělesné
dobro či zlo, které vnímáme,
ctnostnost rozlišuje mezi morálním dobrem
a zlem a dává nám je pociťovat,
moudrost, působící na rovině
inteligence, chápe dobro a zlo, což předkládá
našemu schválení. Tímto vzniká
další trojice lidských schopností:
vjem, pocit a souhlas. Fyzické dobro nebo zlo tak
vnímáme buď jako rozkoš nebo bolest,
duševně se nám tyto protiklady jeví
jako láska nebo nenávist, moudrostí
dokážeme rozlišovat mezi pravdou a lží.
Podle
toho jak nakládáme s těmito nám
darovanými smysly, zabarvuje se i nad nimi vládnoucí
vůle, která se tak může stát
prozíravou či otupělou, ctnostnou či
neřestnou, moudrou či nedbalou. Člověk se
proto má vždy snažit rozlišovat mezi dobrem a
zlem a pokoušet se dopátrat jejich příčin.
Dříve než se rozzlobí nad svým
neblahým osudem měl by pochopit to, že bolesti a
problémy, které ho sužují, si přivodil
sám, a to svými vlastními činy.
Podle pythagorejského filosofa není tak tělesná
bolest opravdovým zlem; tím jsou jen lži,
neřesti a hříchy, kterých se
dobrovolně dopustil, následkem slabosti vůle.
Tělesná či duševní bolest,
pokud tyto jsou provázeny ctnostností, mohou být
pro člověka vlastně požehnáním.
Toho, kdo se nedává strhnout hněvem nebo
netrpělivostí nad vlastním osudem, toho,
kdo chápe že on sám je původcem zla, které
se mu staví do cesty, toho nikdy "bohové
neopustí".
Další radou, kterou filosof uděluje
budoucím zasvěcencům, je být opatrný
se svými úsudky. Jak si brzy ukážeme,
Pythagorova filosofie je postavena na teorii jednoduchých
čísel a po jedničce, kterou je nekonečné
a nepoznatelné božství, které je samo o
sobě neschopné projevu, následuje dvojka,
dualita. Číslo dvě vzniká rozdělením
původní jednoty, která si sama v sobě
vytváří opozici. Princip otcovství
je už takto odlišen od principu mateřství,
světlo od tmy, dobro od zla, atp. Dualita je proto tou
prvotní charakteristikou která vládne
naším světem; toho si byli až příliš
dobře vědomí gnostičtí
filosofové, kteří ovšem značně
čerpali od novoplatonistů, zatímco tito právě
od pythagorejců.
V duálním světě panuje neustálý
rozpor mezi dobrem a zlem, pravdou a lží a jak Lysis
poznamenává, jedněm je bližší
ta první, jiným zase ta druhá. Protože
rozlišování mezi dobrem a zlem není
jen mechanistická záležitost, protože se na něm
podílí naše vůle, která může
být zabarvena tu tím, tu zase oním,
musíme být nejvýše opatrní,
než s něčím souhlasíme nebo něco
zavrhneme. Pokud se nám zdá, že v něčem
převládá zlo, je pro nás moudřejší
se odtáhnout a vyčkat, než jednat prudce a
neuvážlivě. Je lépe se dobře na vše
poptat, vše zvážit, učinit si svůj
vlastní názor. Především
ovšem platí známé přísloví
o zlaté střední cestě.
TETRAKTIS
Podle
Pythagora je vesmír jedinou živoucí celistvostí.
Jednotlivé bytosti, které jej obývají,
mají zde každá své přesně
vymezené sféry působnosti a to podle stupně
vyspělosti.
Celý systém je založen na číslech.
Nepoznatelným základem je ovšem jednotka,
obsahující nekonečný potenciál.
Z jednotky se vynořuje dualita, způsob její
emanace byl tím nejpřísněji stráženým
tajemstvím pythagorejců. Stavebními kameny
vesmíru jsou první čtyři čísla,
která vytvářejí tzv. čtveřinu.
Tetraktis neboli čtveřina, je základem
veškeré manifestace, protože obsahuje všechna
jednomístná čísla, konečnou
desítku i dokonalou dvanáctku. Pro toho, kdo se
ještě nikdy nesetkal s pythagorejským
numerickým systémem, musí něco
takového znít překvapivě. Jsme totiž
uvyklí pojímat naší číselnou
soustavu lineárně a každé jednotlivé
číslo jako samostatné. Pythagorejec ale
bere v úvahu nejen jednotlivé číslo,
ale také jeho potenciální hodnotu, která
je dána jeho celkovou hodnotou i součtem všech
čísel které tomuto číslu
předcházejí. Pokud celková hodnota
přesahuje číslo devět, tedy v případě
všech dvou i vícemístných čísel,
celková hodnota čísla se zredukuje na
jednomístné číslo tak, že se sečtou
všechny jeho jednotlivé cifry.
Uvedu příklad: 342 = 3+4+2 = 9. Celkovou
hodnotou čísla 342 je 9.
Jiný příklad: 597 = 5+9+7 = 21. Protože
21 je dvojmístné číslo, musíme
je zredukovat dále: 2+1 = 3. Celkovou hodnotou čísla
597 jsou tudíž 3.
Jednička není vlastně opravdovým
číslem, jednička je tzv. monad, obsahující
potenciál veškerého bytí. Dokonce
ani dvojka není ještě za číslo
uznávána, je spíše jen přechodným
stavem původního stvořitelského aktu,
při němž došlo k rozdělení, k
polarizaci, monadu. Teprve trojka se dá nazvat
skutečným číslem, je také
prvním lichým číslem, monadu
nepočítaje. Monad je totiž jak liché tak i
sudé číslo; přičteme-li jej k
lichému číslu, získáme číslo
sudé a naopak. Čtyřka je prvním pravým
sudým číslem. Sudá čísla
lze rozdělit na dvě stejné části
(4 = 2+2), ale i na nestejné části (4 =
3+1). Lichá čísla se dají rozdělit
pouze na nestejné části.
Antropomorficky
znázorněno, můžeme si představovat
jednotku jako praotce bytí, dvojku jako pramatku.
Spojením jedničky a dvojky dostaneme trojku,
prvního syna, lichá čísla jsou totiž
rodu mužského. Čtyřka, jako sudé
číslo, je rodu ženského, představuje
přírodu. Spojením trojky se čtyřkou
vzniká sedmička, základ přírodní
harmonie (naší hudební stupnici tvoří
sedm tónů a její původ je přičítán
právě Pythagorovi). Znásobením
trojky čtyřkou dostaneme dvanáctku —
toto číslo vlastně symbolizuje celý
vesmír.
Dokonalým číslem je desítka,
protože ta představuje návrat zpět, k původní
jednotě (10 = 1+0 = 1). Tato dokonalá desítka
je ale už potenciálně obsažena ve čtveřině,
tetraktis. Sečteme-li totiž první čtyři
čísla, výsledkem je deset:
4 = 1 + 2
+ 3 + 4 = 10 = 1
V této rovnici nacházíme
esenci celé pythagorejské filozofie. Tetraktis
se graficky znázorňovala jako deset bodů
uspořádaných do tvaru buď
rovnoramenného či pravoúhlého
trojúhelníku:
.
. .
.
. .
. . .
.
Na tento posvátný trojúhelník
tradičně přísahali Pythagorovi studenti
při svých zasvěcovacích obřadech.
Tato tradice vlastně nikdy nezanikla a byla znovu oživena
moderními svobodnými zednáři i
jinými řády okultního charakteru.
LINKY
K DALŠÍM ILUSTRACÍM:
Socha
Pythagorova v Louvre - 1
Socha
Pythagorova v Louvre - 2
Pythagoras
propagující vegetariánství -
Peter Paul Rubens
Geometrické
obrazce:
Monad
Dyad
Triad
Tetrad
Pentad
Dekad
TETRAKTIS
(posvátná čtveřina)
Rafael:
Athénská škola (freska ve Vatikánském
muzeu - soubor je větší než 4MB) —
Pythagoras je druhá sedící postava zleva.
Athénská
škola - Stránka české Wikipedie
s obrazem, na němž jsou označeni ti řečtí
filozofové (jak si je představoval Rafael), které
lze identifikovat.
|
