SYNCHRONICITA

    Synchronicita je termín, kterého začal jako první užívat švýcarský psycholog Carl Gustav Jung (1875-1961, vlevo). Synchronicita je přitom definována jako smysluplná koincidence mezi dvěma či více událostmi, mezi kterými přitom neexistuje zjevná kauzální spojitost. V podstatě nejde o nic jiného, než co až do Jungova příchodu na scénu by se prostě bylo nazvalo „náhodou,“ i když by člověk někdy mohl přitom mít tak trochu mrazivý pocit v zádech. Synchronicita přitom zapadá do jiného konceptu, který rovněž objevil tento psycholog a vizionář, jehož význam po téměř půl století, které uplynulo od jeho smrti neustále, nikdy nepřestal růst.

Pokud jste se vydali na duchovní cestu, je důležité si dobře všímat synchronistických událostí, které se ve vašem okolí dříve či později projeví. V roce 1990, krátce po změně režimu v tehdejším Československu, jsem po více než 20 letech mohl navštívit zemi ve které jsem vyrůstal, dospíval a intelektuálně se vytvářel. S manželkou, které z této oblasti pochází a s naším tehdy asi šestiletým synem, jsme se šli podívat na hrad Pecku. Posledním významným majitelem tohoto hradu byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (vpravo), historická postava, která mě vždy velice zajímala. Harant byl jedním ze 27 českých pánů popravených v roce 1621 na Staroměstském náměstí. V době kdy se Harant nacházel u císařského dvora v Praze (po roce 1599), zde velice bujela alchymie a hermetické vědy vůbec, což vše bylo silně podporováno císařem Rudolfem II. Harant byl jmenován císařovým tajným radou. Je těžké dnes říci, jak dalece byl Harant kovaný v hermetismu, při tom jak vzdělaný a progresivní to byl člověk se ale dá odhadnout, že ano a nejspíš dosti značně. O těchto věcech se nikdy písemné záznamy nevedly, takže mainstreamový historik se o nich nic nedozví a v učebnicích je tudíž nenaleznete. Již dříve než jsem do Česka odletěl, říkal jsem si, jaké by to bylo skvělé, kdybych se mohl potkat aspoň s některými lidmi, kteří se zabývají hermetismem a kabalou. Věděl jsem, že tam někde musí být, i když padesát let nacizmu a komunismu nutně muselo způsobit, že přežívali pouze jako jednotlivci či menší podzemní organizace. Jistě již tento podzemní pramen vyvěral na povrch, říkal jsem si. Poměrně krátký čas, který jsme měli k dispozici a spousta rodinných návštěvních povinností, mi ale nedávalo moc nadějí k tomu, že se bych se vůbec mohl dostat k nějakému pátrání po českých hermeticích.

Na Pecce jsem nikdy předtím nebyl a když jsme tam tehdy dorazili, což bylo hned v prvním týdnu našeho pobytu, byl jsem překvapen intenzitou zvláštní síly, kterou toto místo vyzařovalo. Během prohlídky hradu se průvodce zmínil o tom, že nově vytvořená společnost českých surrealistických malířů pořádá výstavu ve sklepních místnostech hradu a dnes že je její poslední den. Samozřejmě, že něco takového jsem si nemohl nechat ujít. Po prohlídce výstavy jsem se dal do řeči s několika umělci, kteří si přišli vyzvednout své práce. Jeden z nich se zmínil o hermetismu, jako o hlavním zdroji své inspirace (což je u surrealistů dosti časté), takže řeč se přirozeně stočila tímto směrem. Řekl mi, že je v kontaktu s lidmi v Praze a slíbil, že někomu zavolá, aby se dohodla schůzka. Den nebo dva nato mi skutečně zavolal a pověděl mi, kam mám v Praze jít. Takto jsem se setkal se skupinou hermetiků, kteří již dávno předtím než došlo k pádu režimu (dokonce po nějakých 20 let) vydávali samizdatovou hermetickou literaturu a kteří měli konexe vedoucí dále. S některými z nich jsem dodnes ve styku.

    To, co jsem právě popsal, je klasickým příkladem synchronicity. K podobným došlo během mé tehdejší návštěvy ještě několikrát. Kdybych ovšem nebyl jednal, nepožádal zmíněného malíře o zprostředkování pražské schůzky a nešel tam, byla by to jen promarněná příležitost. Příště by se mi podobné příležitosti třeba již ani nedostalo, tak to s těmito věcmi chodívá. Když ovšem se lidé jako Jung zmiňují o synchronicitě, děje se to vědátorsky a používají se přitom termíny jako acausal connecting principle, atp. Jung po celý svůj život musel těžce bojovat o to, aby se jeho teorie ujaly a byly uznány alespoň v menších vědeckých kruzích. Píši „v menších,“ protože neměl vůbec žádnou šanci k tomu být od počátku uznáván v opravdu širokém měřítku, čehož si byl velice dobře vědom. Ortodoxní vědci jakéhokoliv druhu budou téměř vždy kritizovat cokoliv nového a psychology pak zejména, protože ta není disciplinou exaktní a tudíž se jim kritický úhel vždy nabízí. Sigmund Freud (1856-1939, vlevo), který na scénu přišel o generaci dříve než Jung, měl ještě štěstí v tom, že za něho byla psychologie úplně novým oborem, takže ještě nebylo celkem co kritizovat. Navíc byl Freud v zásadě materialistou, takže jeho teorie soustřeďující se na to, že naše libido je hlavním motorem při vývoji naší osobnosti, padaly koncem 19. a začátkem 20. století na úrodnou půdu. Dokud ještě platil Jung za Freudova žáka (tím byl jen po několik krátkých let), celkem mu vše ještě procházelo. Jenže, na rozdíl od Freuda, byl připraven brát s vážností v úvahu některé jevy, které Freud a veliká většina jeho kolegů považovali za pouhé pověry, jako na příklad alchymii, astrologii, spiritismus, telepatii, tele-kinetiku, ESP, dokonce i UFO.

V dnešní době je jungovská větev psychologie na vítězném pochodu světem. Freudisté sice stále ještě připisují většinu psychologických problémů s nimiž k nim lidé přicházejí potlačenému libidu či něčemu podobnému, avšak jejich jungovští kolegové hovoří spíše o ztrátě tvořivosti nebo nábožné víry. Jungovský psycholog věří v to, že pokud má být člověk osvobozen od bezcílného, prázdného vnitřního života, potřebuje mít kontakt s archetypy, které se nacházejí právě v té oblasti společného nevědomí, o níž jsem se již zmínil a která obsahuje myšlenky a obrazy, které se vytvářely po milióny let.

PSYCHOLOGIE A VĚDA

Takzvaný „vědecký způsob myšlení“, což je fráze kterou se rád oháněl minulý režim, a který má ještě stále hodně zastánců, sahá nejméně do poloviny 19. století. Dokud nedošlo k rozštěpení atomu, čímž se přešlo na úplně jinou rovinu, vše vyhlíželo jednoduše a to dokonce i pro psychology Freudova ražení, jak jsme si již řekli. Jistě, vědci ve slabé chvilce by se vám byli přiznali k tomu, že ještě úplně všechno nevědí, rychle by k tomu ale dodali, že je to jen otázkou času kdy se to dozvědí a případné trhliny se zaplní. Atom byl nedělitelný, čas plynul vždy stejnou rychlostí, vše bylo jednoduché. Potom, těsně před koncem století, přišli manželé Curieovi s teorií radioaktivity. Albert Einstein brzy nato (1905) zformuloval svoji původní teorii relativity, která vším ještě více zamávala. Potom už přišla celá nová generace fyziků a s ní Niels Bohr, Werner Heisenberg, Max Born a jiní. To už se atomy sestávaly z částic, jichž navíc neustále přibývalo. Další a další ještě neobjevené částice byly fyziky předpovídány, aby byly nakonec, často po letech, skutečně objeveny; začala se rodit tzv. kvantová fyzika. Pro nás je z této generace nově uvažujících vědců nejzajímavější Wolfgang Pauli (1900-1959, vpravo).

Pauli, který ve svých 25 letech zformuloval svůj vylučovací princip, zákon za který po dalších dvaceti letech dostal Nobelovu cenu, měl kolem roku 1930 jisté psychologické problémy poté, kdy se zhroutilo jeho manželství. Následkem toho se stal Jungovým pacientem a později i žákem. Až do této doby Pauliho s Jungem pojilo jen jediné; oba žili v blízkosti Curychu ve Švýcarsku. O čtvrt století později vyšla kniha Výklad přírody a psychika, kterou tito dva velikánové dvou vědních oborů napsali společně. Ještě později, již po Pauliho smrti, vyšla také kniha Atom a archetyp, obsahující veliké množství dopisů, které si oba posílali a to i v době kdy Pauli žil za války v Americe. Čtenářovi, který má v sobě zabudováno to, čím žilo zejména 20. století, tj. předpojatostní fixaci na „čistotu“ vědy, musí juxtapozice náhledů fyzika a psychologa připadat poněkud bizarní. Zejména pokud jde o fyziku, která až donedávna byla přímo modelem empirického vědního oboru, který míval zcela jasně vymezené hranice, které žádný uznávaný vědec nepřestoupil pokud nechtěl riskovat hněv svých kolegů. K takovéto postupné solidifikaci fyziky došlo ruku v ruce s materialistickým způsobem myšlení a s tím spojeným technologickým vývojem. Za tím vším ovšem se nachází veliký paradox.

VĚK OSVÍCENÍ

Dnes si pod tímto názvem spíše připomeneme francouzské filozofy, 18.století, jakými byli třeba Voltaire či Diderot. Kořeny ovšem zasahují mnohem hlouběji a leží spíše v Anglii, která svůj Age of Enlightement (někdy také zvaný Age of Reason, věk rozumu) prožívala o nějakých sto let dříve. Královská společnost pro podporu věd (The Royal Society of London for the Improvement of Natural Knowledge) se vytvořila v roce 1660, téměř okamžitě po restauraci Karla II na britský trůn. Půda k tomu byla připravena již po nějaký čas — někteří historikové, jako na příklad Frances Yates, vidí inkubaci už v hnutí rozenkruciánském, které se datuje již k počátku 17. století a snad ještě hlouběji. Podle ní samotnému počátku předcházeli na příklad John Dee (1527-1607), Robert Flud (1574-1637), Samuel Hartlib 1600-1662) a svým vlivem podstatně přispěl dokonce i Jan Amos Komenský (1592-1670).

Stejně tak jako ti již jmenovaní, lidé, kteří stáli při skutečném založení Královské společnosti rozhodně také nebyli žádní materialisté. Například Elias Ashmole (vlevo), po němž je pojmenováno slavné muzeum v Oxfordu, byl pravděpodobně prvním člověkem o němž se dnes bezpečně ví, že se stal svobodným zednářem (existuje o tom záznam z roku 1646). Další ze zakladatelů a prominentních členů, Robert Moray, Christopher Wren, John Aubrey, Robert Boyle i mnozí jiní, byli rovněž zednáři. Dalo by se říci, že tato dnes již nejstarší existující společnost na světě byla zednáři (či rozenkruciány) založena a dominována po téměř dvě století. Snad nejznámějším členem byl nesporně Isaac Newton (1643-1727), který po jistou dobu byl i předsedou Královské společnosti. Devatenácté a dvacáté století postupně vytvořilo kolem Newtonovy hlavy svatozáři vědeckého génia, jímž bezpochyby byl. Jako zakladatel moderní vědy a s ní spojeného modelu mechanického vesmíru, v němž vše funguje jako hodinky, býval Newton prakticky nedotknutelný. Pro mnohé tudíž může být dosti velkým překvapením to, že Newton se až do pozdního věku zabýval studiem alchymie. To, že v roce 1687 vyšla jeho Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica, často zmiňovaná jako nejdůležitější vědecká práce kterou kdy kdo napsal, na této věci nic nezměnilo. Newton se svými kolegy Boylem a Lockem měli zřejmě mezi sebou vzájemně vytvořený „pakt tajnosti“, což běžně činí lidé zabývající se esoterickými záležitostmi. Dochoval se dopis Newtona Boylemu, v němž ho Newton vyzývá k tomu, aby „uchovával přísné tajemství“ pokud jde o to zmiňovat se veřejně o principech alchymie. Napsal o tom mimo jiné:

„Protože to jak lze princip Merkuru impregnovat si ti, kteří o tom něco vědí, myslí, že by to mělo zůstat utajené, je pravděpodobné, že to vede k něčemu mnohem vznešenějšímu, něčemu co by se nemělo dále šířit, aniž by to znamenalo veliké nebezpečí pro celý svět, pokud jsou pravdivá varování hermetických spisovatelů. Kromě přeměny kovů existují jiné věci jimž, kromě nich, nikdo jiný nerozumí.“

    Newton (vpravo), který bývá v moderní době označován za prvotřídního racionalistu, odmítl Descartovo pojetí vesmíru pracujícího jako hodinový stroj, protože mu v tom všem chyběla duchovní dimenze. Trávil dlouhé hodiny ve své laboratoři a podle některých dohadů se mu snad dokonce mohla podařit transmutace olova ve zlato. V každém případě si po dvacet pět let pedantsky vedl záznamy o svých alchymistických pokusech, které se začínají kolem roku 1660 a pokračují až do roku 1695. Některé z nich byly teprve nedávno nalezeny, většina z nich nebyla publikována, hlavně z již výše uvedených důvodů. Mnohé z nich se nyní nacházejí v Židovské národní a univerzitní knihovně v Jeruzalémě.

Za téměř tři sta let, které uplynuly od Newtonovy smrti, fyzika jako vědní obor, zdá se, učinila celý jeden oběh, aby se vrátila, ne sice do stejného bodu, ale pravděpodobně na kolmici o něco výše. Podobně jako v Newtonově době, začíná se opětně zajímat o lidskou mysl. Mezi žáky francouzského kabalisty o němž se zmiňuji jinde, je několik vědců, fyziků a matematiků. Pauli, který se stal žákem Jungovým, se s ním probíral téměř čtyřmi stovkami snů, které si zaznamenal. Když uvážíme, že několik známých vědců učinilo své největší objevy poté, kdy se jim zdál sen, není to nic překvapivého. Mendělejev spatřil konečnou verzi své tabulky prvků ve snu — předtím prý si byl vědom vztahů mezi jednotlivými prvky, celkový systém mu ale až do té chvíle unikal. Niels Bohr také nejprve snil o svém modelu atomu dříve než jej popsal; totéž Friedrich Kekule von Stradonitz v případě molekuly benzenu. Mohli bychom pokračovat, vraťme se ale k Jungovi, který ze spolupráce s Paulim a z náhledu, který tímto získal o kvantové fyzice, jistě také mnohé získal.

FYZIKA, PSYCHOLOGIE A ALCHYMIE

K tomu, abychom se zde zabývali kvantovou fyzikou nemáme zde místo a většina z nás pravděpodobně ani potřebné vědomosti. Stačí zde říci, že Pauliho vylučovací princip nás opětně vrací k alchymii, protože se zde nabízejí základy k vytvoření periodické tabulky chemických prvků a tudíž i možnosti toho, že transmutace kovů, cíle alchymistů, lze dosáhnout. Že by přece jen byli měli pravdu..?

V době kdy se potkal s Paulim, Jung už se po nějaký čas zabýval studiemi starých alchymických spisů. Zájem o alchymii se v něm probudil poté, kdy v roce 1928 německý sinolog Richard Wilhelm mu po svém návratu z Číny, kde strávil mnoho let, poslal rukopis svého překladu taoistického alchymistického pojednání a přitom ho požádal, aby k němu jako psycholog napsal komentář. Jakmile začal Jung pracovat na svém úvodu k Tajemství zlatého květu, pochopil, že čínským alchymistům, stejně tak jako těm západním, především o symboly transformace lidské duše. Kámen mudrců, který rovněž zajišťuje nesmrtelnost, má svůj protějšek v čínské alchymii a u čínských taoistů. Jung se po mnoho let vážně zabýval teorií, podle níž je alchymie předchůdcem moderní psychologie, aby nakonec v roce 1935 ji předložil v přednášce nazvané Snové symboly a proces individuace. O dalších devět let později vydal Psychologii a alchymii a poté i Mysterium Conjunctionis, což vše se řadí mezi jeho stěžejní práce.

To, co je stále ještě v kruzích veřejnosti považováno za tu "pravou" psychologii, a co má stále ještě mnoho provozovatelů, ve skutečnosti patří do 19. století se svým mechanickým způsobem uvažování. V zahradě domu, který si Jung postavil v Bollingen nedaleko Curychu, stojí kámen (vlevo), který zde položil u příležitosti svých 75. narozenin. Do tohoto kamene Jung sám vytesal alchymické a magické symboly (detail vpravo). Jung píše ve své autobiografii o tom jak došlo k položení tohoto kamene i jak k němu vlastně přišel. Firma, kterou Jung zaměstnal, mu totiž poslala původně špatný kámen místo toho, který měl být tzv. klíčovým kamenem, on ale jej přijal, protože v něm „poznal“ právě ten kámen, který potřeboval. Zajímavé je, že svobodné zednářství má podobnou legendu v jistém z vyšších stupňů. Jung musel na to co říká o tomto kameni přijít sám, což není zvláště překvapivé, protože archetyp klíčového kamene jistě patří mezi symboly vyskytující se v kolektivním nevědomí lidstva. Jung totiž zednářem nikdy nebyl, i když jeho dědeček býval dokonce velmistrem švýcarské velkolóže. Podle jistých indicií mohl tento Jungův přímý předek být dokonce levobočkem Goethovým, což by psychologa činilo básníkovým pravnukem. Jung samotný, jak se zdá, v pravdu této rodinné legendy věřil.

Podobně jako se psychologové počátkem 21. století stále ještě dělí na freudiány a jungiány, také fyzická věda má své dva hlavní proudy — teoretiky a experimentalisty. V roce 2008 začal právě ve Švýcarsku pracovat dosti kontroverzní obrovský urychlovač částic, jehož hlavní část tvoří tunel 27 km dlouhý. Někteří z lidí, kteří s tímto projektem měli co dělat, se začali obávat, že pokusy, které měly v jistém stádiu se zabývat tzv. černými dírami a snad i takto vzniklou antihmotou, by se mohly vymknout z rukou. Hned druhý den po svém otevření se urychlovač záhadně porouchal. Skoro jakoby se nad ním vznášel duch Wolfganga Pauliho, který si za svého života vysloužil reputaci mezi experimentálními fyziky jako „ničitel pokusů“. Jako teoretik se Pauli nevyskytoval příliš často v blízkosti pokusných přístrojů, když se to ale stalo, docházelo obvykle k poruchám. Došlo to tak daleko, že experimentalisté, jako známý Otto Stern, mu zakázali přístup do laboratoří, když se chystali provést nějaký důležitý pokus. Vědci v univerzitích laboratořích v Göttingenu si proto oddechli, když Pauli zde přestal pracovat a nalezl si nové místo v Curychu. Když se jim potom zařízení porouchalo, Pauliho, který se měl nacházet o několik zemí dále, z toho nevinili. Pouze ale dokud nevyšlo najevo, že právě v té chvíli na cestě z Dánska do Švýcarska se vyskytoval na göttingenském nádraží, kde musel přestupovat na jiný vlak. Samotný Pauli v to co se mezi vědci stalo známé jako „Pauliho jev“, pevně věřil. Nevím, co si o tom myslil Jung, pokud o tom vůbec věděl, věřím ale, že existence takovýchto psycho-kinetických jevů by ani jeho nijak nepřekvapila.

CURYŠSKÁ SYNCHRONICITA

    Nedomnívám se, že by k synchronistickým událostem docházelo v Curychu častěji než jinde, jedné podstatné jsem si ale povšiml ještě dříve než jsem se začal zabývat Jungem a s tímto termínem se vůbec setkal. Všiml si toho také britský autor českého původu Tom Stoppard, který v roce 1974 napsal divadelní hru Travesties (Parodie). Autor si vybral skutečné tři lidi, podle nichž vytvořil hlavní postavy hry. Všichni žili ve stejnou doby v Curychu, dokonce ve stejné ulici a každý z nich svým způsobem pohnul světem. Ti tři byli James Joyce, modernistický spisovatel a autor Odyssea, komunistický revolucionář Lenin a zakladatel dadaismu Tristan Tzara (vlevo). Hra se odehrává v roce 1916, většinou v místnostech kabaretu Voltaire, který se dodnes nachází v ulici Spiegelgasse číslo 1. Nedaleko, v čísle 14 ve stejné ulici, žil Lenin se svojí ženou Naděždou Krupskou. Abychom měli vše pěkně zaokrouhlené, Joyce se dobře znal s Jungem, který léčil jeho schizofrenickou dceru. O tom, že by se byl znal Lenin s Tzarou, Joycem či aspoň s jinými členy kabaretu, jimiž byli Hugo Ball, Emmy Hennings, Marcel Janco, Richard Huelsenbeck a Jean Arp, neexistují žádné pevné důkazy, i když je to možné, snad i pravděpodobné. Uvažovalo se například vážně i o tom, že slovo dada, což je dvojitý klad v ruštině, mohlo vzniknout poté kdy někdo z obecenstva vyjádřil souhlas s tím co viděl a slyšel. A ten někdo mohl klidně být právě Lenin...

Dadaismus má zcela zvláštní místo v dějinách umění, stejně jako je má Lenin v dějinách světa začátku 20.století. Jako umělecký směr se sice dadaismus dlouho neudržel, jeho vliv byl ale nesmírný. Ovlivnil dramatické umění, literaturu, poezii, výtvarná umění, uměleckou kritiku a mnohé jiné. Známými umělci, kteří se k němu hlásili, byli na příklad Vasilij Kandinský, Paul Klee, Max Ernst, Giorgio de Chirico, Theo van Doesburg, Constantin Brancusi, Guillaume Apollinaire, atd. Čte se to jako „kdo je kdo“ v moderním umění. Snad nejdůležitějšími směry ve výtvarném umění 20.století byly surrealismus a abstraktní impresionismus. O prvním se dá říci, že se vyvinul přímo z dadaismu, zatímco ten druhý byl jím velice silně ovlivněn, stejně tak, jako byla řada jiných směrů, jako pop art, punk art, fluxus, novo-realismus, atd.

Mám zcela zvláštní vztah ke hře Alfreda Jarryho Král Ubu. Hrál jsem hlavní roli a spolu-režíroval jsem tuto hru zde v Brisbane v roce 1983. Jarry, který byl o generaci starší než dadaisté, je dnes považován za přímého předka dadaismu a jeho Král Ubu, kterého mimochodem napsal už v patnácti letech a původně jako loutkovou hru, předchází všem hrám absurdního divadla, které se vynořily po příchodu dadaismu a surrealismu. V zásadě se jedná o parodii na Shakespearova Mackbetha, dovedenou do absurdních konců. „Pa“ Ubu, ponoukaný svojí ženou, se vydá na cestu absolutní moci a stane se diktátorem. To samé učiní Lenin, jen krátce poté kdy se vyskytuje v Curychu.

Dadaismus má zcela zvláštní místo v dějinách umění, stejně jako je má Lenin (vpravo, v roce 1916) v dějinách světa začátku 20.století. Jako umělecký směr se sice dadaismus dlouho neudržel, jeho vliv byl ale nesmírný. Ovlivnil dramatické umění, literaturu, poezii, výtvarná umění, uměleckou kritiku a mnohé jiné. Známými umělci, kteří se k němu hlásili, byli na příklad Vasilij Kandinský, Paul Klee, Max Ernst, Giorgio de Chirico, Theo van Doesburg, Constantin Brancusi, Guillaume Apollinaire, Marcel Duchamp atd. Čte se to jako „kdo je kdo“ v moderním umění. Snad nejdůležitějšími směry ve výtvarném umění 20.století byly surrealismus a abstraktní impresionismus. O prvním se dá říci, že se vyvinul přímo z dadaismu, zatímco ten druhý byl jím velice silně ovlivněn, stejně tak, jako byla řada jiných směrů, jako pop art, punk art, fluxus, novo-realismus, atd.

    O tom, že jak dadaismus tak i leninismus opravdu velikým způsobem ovlivnily běh světa ve 20.století, se nedá pochybovat. To jak se právě v době inkubace hlavní protagonisté vyskytovali na stejném místě v jedné úzké uličce, kde se museli dennodenně potkávat, je stejně absurdní jako ty nejdivočejší výkřiky jak dadaismu tak i utilitárního leninismu! Je to ještě neuvěřitelnější, když potom k tomu přidáme další fakt a to ten, že ve stejné ulici v čísle 12, tedy v domě sousedícím s Leninovým, o osmdesát let dříve žil, napsal svou proslavenou hru Wojzeck a zemřel na tyfus (v pouhých 23 letech) německý básník Georg Büchner (vlevo). Stejně geniální jako Jarry, Büchner se již v mladém věku pokoušel založit tajnou revoluční stranu, což zřejmě byl hlavní důvod toho, že opustil Německo a nacházel se ve Švýcarku. Bylo to ideální místo jak pro politické vyhnance tak i pro ty, kteří nechtěli skončit v armádě některé z válčících stran.

Z kabalistického hlediska zcela úplně ovládá dadaisty sefira Necach, zatímco komunisté si vytvořili zákopy v sefiře Hod. Jedním z důvodů proč jsem odbočil a delší chvíli se zabýval psychologií, uměním i politikou je ten, že si takto názorně můžeme ukázat kabalu a to jakým způsobem se projevuje. Je to systém, který si sice udržuje svoje tradiční metody a symboliku, přičemž je neustále schopen a dokonce si vyhledává nové poznatky, aby je mohl vstřebat. Dokazuje nám to jednu věc — Stvoření není něco k čemu došlo v jediném dni či naráz; je to proces, který neustále pokračuje. Nezačíná se ani nekončí žádným Velikým třeskem, což není nic jiného než módní termín, jímž se má zaplnit vakuum, na které materialistická věda musela narazit v okamžiku kdy se rozhodla opustit základní koncept Stvoření.

Apollinaireova báseň ve tvaru Eifelovy věže