BIBLIČTÍ
PATRIARCHOVÉ
Proč
nezačít hned přehlednou tabulkou? Bibličtí patriarchové do ní
totiž krásně zapadnou, jak vidíme nahoře. Dny stvoření se také
kryjí se sedmi sefiroty v dolní části Stromu života.
|
1.
Den
Stvoření
|
Chesed
|
Abrahám
|
|
2.
Den
Stvoření
|
Geburah
|
Izák
|
|
3.
Den
Stvoření
|
Tiferet
|
Jákob
|
|
4.
Den
Stvoření
|
Necah
|
Mojžíš
|
|
5.
Den
Stvoření
|
Hod
|
Áron
|
|
6.
Den
Stvoření
|
Jesod
|
Josef
|
|
7.
Den
Stvoření
|
Malchut
|
David
|
Podle
tradice Talmudu, stvořil Bůh svět už s tím, že se do něho
zrodí Abrahám a stane se prvním člověkem, který začne učit
monoteismus. Nejsa vyškolen Talmudem (ani žádnou jinou, například
křesťanskou ortodoxií), mám vždy trochu problémy s tím
přijímat takováto tvrzení a to zejména tehdy, kdy se nějak
dotýkají toho ošidného tématu „vyvoleného národa“. V
některých případech to by to ale těžko šlo jinak a to právě
v případech starozákonních patriarchů. Bez nich by Bible prostě
nebyla. Proto na těchto stránkách někdy píši věci, které
nepocházejí přímo z mé hlavy, které jsem se ale dozvěděl v
kabalistických kruzích. Prostě, tak jak jsem přijal, tak předávám
dál.
Dole: Filippino Lippi: Abrahám (kolem roku 1500)
Pokud
jde o Stvoření, dalo by se říci, že to co se má stát je předem
ustanovené, ne ale tak docela; to je paradox na který budeme občas
narážet. Kromě toho, že si věci naplánoval, Stvořitel nám
totiž dal také svobodnou vůli. Kdyby se byl ku příkladu Abrahám
Bohu vzepřel, odmítl vykonat svoje poslání a rozhodl se místo
toho jen pokračovat dál jako vůdce poměrně malého a
nedůležitého kočovného kmene a zabývat se hlavně plozením
levobočků se svými konkubínami, nemohl by Hospodin s tím moc
dělat. Snad by se našel někdo jiný kdo by byl schopen podobných
činů, třeba někde v Indii nebo v Africe. Potom by zde ovšem byl
jiný vyvolený národ, všechno by bylo jinak, i když možná jen v
detailech; na celkovém plánu by se nic zásadního nezměnilo, jen
hlavní postavy by měly jiné představitele a kulisy v celé hře
by vypadaly trochu jinak... Některé detaily se třeba i mohly
změnit — podle tradice například neměl král David původně
žít poměrně dlouhým životem, ale měl zemřít mladý. Zakročil
prý ale Adam, který se předem nějak dozvěděl co se má stát a
daroval sedmdesát let ze svého vlastního života, aby David mohl
žít déle. Jak jsem řekl, předávám dál to, co mi bylo řečeno.
Abrahám
tedy patří k prvnímu dni Stvoření a k sefiře Chesed,
která zde je náhlým a prudkým vzplanutím touhy po tom být
dárcem, dělit se s ostatními lidmi. Abrahám přijal monoteismus
jako svoji jedinou neochvějnou víru, i když ve známé scéně při
níž je Bohem zkoušen, je ještě připraven se uchýlit k
pohanským praktikám a obětovat svého jediného syna, jsouce
přesvědčen, že právě to se od něho očekává. To, jak s ním
Bůh zachází, mi vždy připadalo kruté a bezohledné, musíme se
ale připomenout, že se jednalo o tu definitivní zkoušku víry a
poslušnosti. Také to, že se takto drasticky dostalo Abrahámovi
poučení, že pohanské praktiky zde už neplatí, že svět se
posunul o krok dále.
Geburah,
přísnost, vládne druhému dni a s tím se vyznačuje Abrahámův
syn Izák.
Podle tradice (opět prodávám tak jak jsem koupil) když měl být
Izák obětován a ruce mu byly zavazovány, objevil se anděl a
plakal nad hochovým osudem. Několik andělských slz přitom padlo
Izákovi do očí a následkem toho ztratil tento po svém osvobození
do značné míry vidění a stal se téměř slepým. Proto také
mohl jeho syn Jákob ho později oklamat, když předstíral, že je
Ezau, svůj bratr a tím získat otcovo požehnání.
Dole: Odilion Redon - Jákob zápasí s andělem
Třetí
den a Tiferet
patří Jákobovi.
Jákob přitom když zápasil s andělem (s jiným člověkem, s
Bohem?) utrpěl zranění kyčle a od té doby kulhal. Toto je jedna
z nejmystičtějších částí Bible a dá se vykládat mnoha
způsoby. Kulhání,
navozené často tím, že je kandidátovi iniciace odebrána jedna z bot, či
jeho postup je učiněn komplikovanějším různě nastraženými překážkami, toto jsou
motivy objevující se v mnoha zasvěcovacích obřadech, například
v zednářství.
Že se zde stalo něco podstatného víme také proto, že po
tomto zápase si Jákob odnesl nové jméno, Izrael. V zásadě jde o
zrození nového, duchovního člověka; proto je také Jákob od
začátku porovnáván se svým bratrem-dvojčetem, Ezauem. Ten, jak
je mnohokrát zdůrazňováno, je člověkem fyzickým, lovcem,
bojovníkem. Symbolicky, místy ale i ve skutečnosti, Jákob vede
neustálý boj s Ezauem, který se ho v jednu dobu dokonce pokouší
zavraždit — to vše je jako opakování rivality mezi Kainem a
Abelem, až na to, že tito dva se nakonec smíří. Psychologicky
vzato, Ezau je jakoby Jákobovo alter ego a s tímto svým „druhým
já“ svádí Jákob bitvu, která vrcholí právě celonočním
zápasem u potoka Jabok.
Jákobova
vidina žebříku vedoucího do nebe je dalším často citovaným
příkladem vyspělé duchovnosti tohoto patriarchy, který v tomto
biblickém příběhu musí překonávat množství překážek —
jen proto aby si mohl vzít za manželku milovanou Ráchel, musel si
nejprve vzít její starší sestru a po dalších sedmi letech práce
pro s¨budoucího tchána se s ní konečně mohl oženit.
Jákobovu
synovi Josefovi,
kterého měl s Ráchel patří sefira Jesod.
Nehodlám zde opakovat dobře známý příběh o tom, jak Josefa
jeho jedenáct bratrů, které měl se svými dvěma ženami i s
jejich otrokyněmi, prodalo do otroctví do Egypta, kde se nakonec
stal správcem celé země. Chci jen zmínit to, že obilní sýpky,
které dal Josef přitom postavit v létech hojnosti pro
nadcházejících sedm let hladu, jsou symbolem jednak jeho
psychických schopností (vidiny, sny) tak i praktického způsobu
myšlení — Jesod jak víme je základem, vlastně poslední
stanicí před Malchutem, tedy zemskou sférou.
Než
se ale dostaneme k poslední sefiře Malchut, máme zde dvě sefiroty
Necah a Hod, kterým jsem již dříve věnoval celou jednu kapitolu.
Na stromě života patří Mojžíšovi
a jeho bratru Áronovi.
Víme, že v knize Genesis se nacházejí dva rozdílné popisy
stvoření člověka:
Tehdy
Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší
podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem,
nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po
zemi.“
(Genesis
1:26)
O něco
dále:
Hospodin
Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí
vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.
(Genesis
2:7)
Nezasvěcenec
nad tímhle mávne rukou a řekne si nejspíš, že je to jen jedna z
těch věcí, které se v Bibli občas objevují a která nic
neznamená. Jenže všechno tam má nějaký důvod a v těch
úvodních kapitolách pak zejména. První člověk, který byl
„učiněn k Božímu obrazu,“ je člověkem duchovním. Druhý
člověk, který byl „zformován z prachu země,“ je člověk
fyzický, ten je produktem země. Téměř od samého počátku zde
existoval konflikt mezi těmito dvěma. Od duchovního člověka se
očekávalo, že zůstane v blízkosti Stvořitele, jenže ten člověk
hmotný celkem pochopitelně tíhl k zemi, jak je to popsáno v
podobenství Kaina a Ábela. Hmotný člověk převládl, využil
svojí svobodné vůle a žije tím způsobem jak jej (sebe) nyní
známe. Stáhl sebou také člověka duchovního, který sem nepatří,
aniž by o tom věděl. Jen občas si uvědomí, že ho něco táhne
vzhůru, že mu něco chybí, že pozemské radovánky jsou sice
skvělé, že ale nejsou možná tím vším co život může
nabídnout.
Má-li
se člověk navrátit do sféry ducha, musí projít něčím co
nazvu zasvěcovacím procesem. Někteří lidé se již rodí jako
zasvěcenci, což se u nich většinou projeví poté kdy dosáhnou
dospělého věku; můžeme předpokládat, že skutečným
zasvěcovacím procesem prošli v některém z předchozích životů.
Jiní se k tomu dopracují v tomto současném životě, nejčastěji
tak, že se dostanou do styku s nějakým skutečným zasvěcencem,
který je nasměruje k nějaké esoterické společnosti, která
zasvěcovací obřady provádí.
V
případě židovského národa a specificky v případě patriarchů,
se jedná právě o proces zasvěcení, jímž tito lidé procházejí.
Otroctví v Egyptě mělo přitom dvojí účinek. Na jednu stranu
zde nutně muselo docházet k perzekuci, což se téměř zákonitě
stává když některá minorita se stane prominentní v jakékoliv
zemi a ovládne některé klíčové oblasti ekonomie. Stačí se
podívat kolem sebe a uvidíme, že xenofobie za podobných okolností
bují i v dnešní době, stejně jako tomu bylo před třemi a půl
tisíciletími v Egyptě. Druhým účinkem byl ten, že někteří z
prominentních Židů, jako Mojžíš, Áron a snad i někteří
jiní, vyrůstali v prostředí v němž byli ve styku s kněžími,
kteří byli sami zasvěcenci. Narážky na to se v Bibli vyskytují
na mnoha místech. Mezi Židy v Egyptě byli také Levité, rovněž
kněží, kteří si po generace udržovali čistou víru, jichž si
Egypťané (zejména právě kněžská kasta) proto poměrně
vážili.
Dole: Nicolas Poussin: Faraónova dcera nachází malého Mojžíše
Mojžíš
se narodil v rodině Levity a to v době kdy se situace již
vyhrotila tak, že došlo ke konfrontaci. Faraón vydal rozkaz aby
všichni novorození chlapci byli utopeni v Nilu a jeho matka se ho
podle známého příběhu pokusila zachránit před stejným osudem
tím, že ho v košíku pustila po proudu řeky, odkud ho vylovila a
adoptovala faraónova dcera. Podobné legendy, kdy zakladatelé
dynastií nějakým způsobem přežijí jako novorozeňata za
těžkých podmínek, se vyskytují na mnoha místech v historii —
Asyrský král Sargon, Indický Krišna, zakladatelé Říma Romulus
a Remus, atp. Kromě toho, celá řada jinak známých lidí, z
hluboké minulosti i poměrně nedávných let, mají ve svém
životopise zmínku o tom, že byli za různých okolností blízko
smrti někdy v útlém mládí. Zdá se, že se zde jedná o
archetypální situaci, která se opakovaně vyskytuje v průběhu
lidské historie.
Jak
jsme již viděli, sefiroty Necah a Hod se vzájemně doplňují a to
se stalo i v případě Mojžíše a Árona. Áron není v Bibli
zmiňován tolik často jako jeho bratr, jeho role v celém příběhu
s odchodem židovského národa z Egypta byla důležitější než
by se na první pohled zdálo. Mojžíše přivedla Necah k
inspiraci, po níž se rozhodl vést svůj lid z Egypta, Áron, který
byl vynikajícím řeěníkem, byl ale tím kdo k nim promlouval —
podle legendy měl Mojžíš vadu v řeči, k níž přišel když si
jako dítě dal do úst kousek řežavého uhlí, aby tak předstíral
slabomyslnost. Áron se stal Nejvyšším knězem Izraelitů.
|
DAVID
— MALCHUT
DAVID
— MALCHUT
Sedmý
a poslední den Stvoření je dnem odpočinku a patří ovšem
především Stvořiteli. Patří ale také sefiře Malchut
a králi Davidovi.
Tak
přivedl Jišaj před Samuele sedm svých synů, ale Samuel řekl
Jišajovi: „Hospodin si nikoho z nich nevybral.“
Samuel
se pak Jišaje zeptal: „To už jsou všichni tvoji chlapci?“„Ještě
zbývá nejmladší,“ odpověděl Jišaj. „Pase někde ovce.“
„Pošli pro něj a přiveď ho!“ řekl mu Samuel. „Nebudeme
pokračovat, dokud sem nepřijde.“ A tak pro něj poslal a
přivedl ho. Byl to zrzek s krásnýma očima a pěkně urostlý. „To
je on,“ řekl Hospodin. „Vstaň a pomaž ho.“
(1. Samuel 16:10-12)
Předtím
již Hospodin řekl prorokovi Samuelovi, že při výběru budoucího
krále Izraele hledí především na srdce. Davidovou prababičkou
byla Rút (nebo také Ruth), původem z moábského kmene, která se
vdala za Boáze a konvertovala na židovskou víru.
Dole: Michelangelo - David
David
byl talentovaný v mnoha směrech, dovedl krásně zpívat a hrát na
hudební nástroje; navíc byl velice inteligentní. Michelangelova
socha je snad tím nejslavnějším sochařským dílem všech dob.
Poté kdy byl pomazán Samuelem a po dobře známém souboji v němž
zabil filištínského obra Goliáše, David byl představen prvnímu
králi Izraelitů Saulovi, který si ho zpočátku oblíbil. Dokonce
mu nabídl za ženu svoji dceru Míkal; to už ale byla ze Saulovy
strany intrika, protože podmínkou bylo to, že David mu předloží
míst věna, na které neměl, sto předkožek zabitých Filištínů.
Saul totiž už začínal mít z Davida strach a počítal s tím, že
tento v boji s Filištíny nepřežije. David ovšem přežil, úkol
splnil a krám mu musel Míkal, která Davida milovala, za ženu dát.
Ti dva se později utkali na bitevním poli ještě víckrát a
předtím než se po Saulově smrti David stal králem, ocitl se v
nebezpečí smrti ještě několikrát. Zavraždit se ho pokusil také
syn Abšalom (Absolon), kterého měl s jistou zajatkyní a kterého
potom zabil jeden z jeho generálů. Se ženou jiného svého
válečníka Uriáše Batšebou měl král poměr a proto nechal
jejího manžela poslat na misii z níž nebylo pro něj návratu.
Což se Hospodinovi nelíbilo, takže způsobil to, že syn který se
Batšebě narodil byl postižený a brzy nato zemřel. Batšeba ovšem
porodila Davidovi dalšího syna, kterého pojmenovala Šalamoun a
který se stal Davidovým následovníkem.
Obě
knihy Samuelovy se podrobně zabývají Davidovými skutky, dobrými
i těmi zlými jimiž se protivil Bohu, takže ten ho potrestal tím,
že nedovolil, aby David se mohl stát stavitelem chrámu v
Jeruzalémě, jehož stavbu král koncipoval. Tento čestný úkol
nakonec připadl jeho synovi Šalamounovi, který se jej zhostil
natolik úspěšně, že chrám se stal na celá staletí proslulým
a díky zejména souvislostem se zednářstvím, je dodnes jednou z
nejčastěji připomínanou stavbou starověku.
Že
s Davidem se ocitáme v Malchutu, nazývaným také královstvím
Země,
o tom nemůžeme mít žádné pochybnosti. Zatímco předtím s
ostatními patriarchy jsme se pohybovali jakoby v komorním
prostředí, kde se sice děly věci, jen ale v poměrně malém
měřítku. Najednou tu máme královské rivaly, vojska na všech
stranách, války, intriky, prostě vše tak jak bychom mohli v tomto
světě neustálých akcí očekávat. Přes všechno to zabíjení,
zahýbání a podobné transgrese, Bůh prý miloval Davida nejvíce
ze všech patriarchů a inspiroval ho k skládání písní i
modliteb, které může lidstvo poslouchat i řídit se jimi a které
podle mnohých dokonce mají i léčebné účinky. Podle hebrejské
tradice byl David prvním mesiášem, zatímco ten příští mesiáš
se má teprve objevit a má rovněž pocházet z linie Davidovy.
Křesťané ovšem tvrdí, že tímto mesiášem byl Ježíš
Kristus, který podle Matoušovy genealogie pocházel z rodu
Davidova. To je místo kde se tato dvě náboženství rozházejí,
už po dva tisíce let. Rozhodně se zde nehodlám angažovat na
žádné z těchto stran; raději zůstanu neutrálním, jako ostatně
vždy když nám hrozí nebezpečí, že od ryzí kabaly zasvěcenců
bychom mohli sklouznout k některé světské víře.
Jen ve
stručnosti jsem zmínil sedm patriarchů a to jak tito zapadají do
schématu který nazýváme Strom života. Jaký to má ale praktický
význam? Tím, že si čteme v Bibli o nich a o jejich životech a
snažíme se přitom pochopit co jejich životy a události s nimiž
se potkali znamenají, pomůže nám to navázat spojení s
jednotlivými sefiroty. Každém z těchto příběhů se nacházejí
slova, kombinace písmen, jména která v sobě skrývají určité
mocnosti; to vše působí na naši mysl a to jak na její vědomou
tak i na nevědomou část.
|
STROM
ŽIVOTA A STROM POZNÁNÍ
STROM
ŽIVOTA A STROM POZNÁNÍ
Každá
sefira má v sobě 10 sefirotů — například kosmická Binah
má svůj Malchut,
svůj Jesod,
svůj Hod,
atd. Prvních devět písmen abecedy od Alef
po Tet,
se tak rovná devíti sefirotům kosmické sefiry Binah.
Písmena, které představují desítkové hodnoty, od písmene Jod
po Cade,
odpovídá
devíti sefirotům kosmického
Tiferetu, zatímco
čísla představující stovky,, od Kuf po Tav, patří ke
kosmickému Malchutu.
Bible
je kódovaná a kabala obsahuje klíče, které nám mohou pomoci
tyty šifry rozluštit. Písmena hebrejské abecedy mají zvláštní
moc, můžeme si představit, že každé z nich vibruje v určité
energické frekvenci. Poslední čtyři písmena Kuf, Reš, Šin,
Tav, vedou k vyšším rovinám vědomí. Jákob, jemuž patří
Tiferet a Josef, který představuje Jesod, se nacházejí na
vrcholech trojúhelníků tvořících tzv. Hvězdu Davidovu a
spojují tak střední sloupec Stromu života s jeho horní částí,
která představuje vyšší sféry Vesmíru. Podle kabalistické
tradice, král David představující Malchut dosáhl v okamžiku kdy
se mu dostalo pomazání posvěceným olejem od proroka Samuela pole
univerzálního vědomí a je tudíž posledním článkem tohoto
řetězu.
V
Rajské zahradě se nacházel Strom života, k němuž se vázaly
světy nacházející se na pozitivní straně vesmíru.
Hospodin
Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a
dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu
poznání dobra i zla. (Genesis 2:8)
Hovoří
se zde zcela jasně o dvou stromech, stromu života a stromu poznání,
přitom ale to vyznívá tak, jakoby oba stromy rostly pohromadě,
snad původně i tvořily jediný strom. Rozhodně se o nic vždy
hovoří jakoby jedním dechem. Byl to ale ten druhý z obou stromů,
který způsobil pád lidstva. Adamovi Bůh zakázal jíst ovoce
právě z tohoto, zatímco z jiných strom, kterých bylo v zahradě
množství, mu ovoce jíst zakázal. Když potom Adam zákaz
překročil, poté kdy mu Eva, navedená hadem, podala ovoce z tohoto
stromu. Co se skrývá za tímto příběhem, snad nejčastěji
citovaným z celého Starého zákona?
Adam
na jednu stranu tím, že okusil ovoce, sice získal přístup k
poznání (on i Eva byli předtím nazí, aniž by si to
uvědomovali), navázal ale přitom kontakt is druhou stranou stromu
života, jemuž se říká Klifot neboli svět smrti,
tmářství, zla. Adam tímto také jakoby odřízl strom života od
stromu poznání. Ten od toho okamžiku získal přístup k ke stromu
života, z něhož začal nasávat životní energii, kterou nyní
mohl manifestovat jako dobrou i zlou. To druhé zde již sice bylo,
ale jen potenciálně. Království pána Zla se živí tím, když
se dělají nesprávné věci. A zlo, jak jsme si již pověděli, je
touhou po tom něco získávat aniž bychom měli v úmyslu se o to
podělit.
|
HVĚZDA
DAVIDOVA
HVĚZDA
DAVIDOVA
Hvězda
Davidova představuje otvor, průchod do vyšších světů, zatímco
tzv. hvězda Smrti, také někdy zvaná Temná hvězda, umožňuje
těm, kteří jsou k tomu nakloněni, vstup do světů nižšího
řádu, od oblasti Klifot. Záleží na tom jak se svými životy
naložíme; podle toho se v nás vytvoří nutkání vydat se tím či
oním směrem. Pokud si na příkladech patriotů za vzor vezmeme
někoho jako byl silný, důrazný Izák , či mírumilovný Áron,
nebo snad vizionářský Josef, potom zamíříme k těm správným
dveřím.
Hvězda
Davidova je vytvořena ze dvou vzájemně se proplétajících
trojúhelníků a je známa také jako Magden David, což
značí štít či emblém, či také jen jako šesticípá hvězda.
První z trojúhelníků míří vzhůru k vyšším světům, druhý
směřije dolů, do světa hmoty. Uprostřed hvězdy jsou písmena
Šin, Dalet, Jod, tvořící slovo Šadaj, značící totéž
jako Všemohoucí. Hvězdu si můžeme promítnout na Strom
života, kde horní trojúhelník vytvoří Chesed, Geburah a
Tiferet, zatímco, Hod, Necah a Jesod budou tvořit dolní
trojúhelník. Můžeme přitom jít ještě o krok dále a přidat
barvy — tři primární, červenou, modrou a žlutou k hornímu
trojúhelníku a tři sekundární, zelenou, oranžovou a fialovou k
dolnímu trojúhelníku.
Jako
umělec jsem strávil hodiny meditováním nad těmito souvislostmi a
přišel jsem brzy na to, že když trojúhelníky obrátíme, což
můžeme, protože na této úrovni nejsme omezeni časem ani směrem,
takto urovnány každá z barev má svou tzv. komplementární barvu
přímo naproti sobě; zelená proti červené, modrá proti oranžové
a žlutá proti fialové. Kabala a teorie barev je vůbec pro umělce
nesmírně zajímavé téma. Zabýval se jím také Johann Wolfgang
Goethe, který ke konci života napsal dnes téměř zapomenutou
knihu o teorii barev. Pracoval na ní téměř deset let...
Hvězda
Davidova byla po dlouhá staletí jedním z nejlépe utajených
tajemství kabaly. Jako symbol židovství sice byla známa dávno a
v Čechách už v dobách Karla Čtvrtého, ale o skrytých
souvislostech věděli jen zasvěcenci. Slovo Šadaj uprostřed se
začíná prominentním písmenem Šin a pověděli jsme si již, že
na to lze nahlížet jako na tři Jody čili tři plaménky či
světla, zatímco čtvrté světlo je skryté. Ve slově Šadaj je
ale čtvrtý Jod odhalený a to co doposud bylo skryté je nyní
otevřené. S tím jsou otevřeny i vstupní dveře vedoucí k
nebeským výšinám. Cesta k nim vede přes střední sloupec Stromu
života a dveře, které se zde nacházejí, se otevřou jen těm,
kteří dosáhli patřičného stupně poznání a duchovní očisty.
|
|
books@iinet.net.au
Last updated on the
22nd September 2009
©Voyen Koreis
2009
all
rights reserved
|
|