Po krátkém úniku do teosofie se vracíme zpět ke kabale. Oba systémy, kabalistický a teosofický (a pod tímto názvem pro větší přehlednost zahrnuji esoterické doktríny jak buddhismu tak i hinduismu), mají jedno společné. Přestože se vyvíjely více méně nezávisle jeden na druhém, v obou případech se tak dělo prostřednictvím jazyka, v prvním případě hebrejštiny a v druhém sanskrtu. Ten je liturgickým jazykem jak buddhismu tak i hinduismu, jakožto ve svojí klasické formě i jazykem vedických textů. Z něho se ovšem vyvinuly veškeré jazyky indoevropské skupiny, které ale již nemají to, co má v sobě původní sanskrt, který podle zasvěcenců je vedle hebrejštiny jediným dalším posvátným jazykem.

    Jak jsme si již pověděli v kapitole o teosofii, nefeš kabalistů v sobě kombinuje éterické i astrální tělo teosofů. Je to nefeš neboli astrální tělo, které v nás způsobuje okamžité reakce na podněty a popudy, které máme. Podepřeno je to také tím, že arabské slovo nafs značí to samé — přání, touhu. Teosofové také v tomto případě hovoří o živočišném nebo animálním těle. Nefeš je místem kde se koncentrují naše přání a tužby a to na poměrně nízké, dalo by se i říci primitivní úrovni. Naše schopnosti inteligentního způsobu myšlení zde zúčastněny nejsou a pokud ano, děje se tak jen na tom nejnižším stupni. Podobně je tomu i v případech více vyvinutých zvířat, opic, psů, koček, slonů, delfínů, atp. Ta všechna se naučí různé kousky, zejména pokud jim to nějak pomůže naplnit jejich zvířecí žádosti, přičemž se naučí porozumět a reagovat dokonce i na několik set slov. U většiny lidí je nefeš čili astrální tělo poměrně dobře vyvinuté. V případě následujícího, vyššího principu, jímž je nešámah, už tomu zdaleka tak není.

    Vraťme se k našemu předchozímu přirovnání pouti životem k cestě vlakem. Cestující, který má v sobě dobře vyvinutý princip nešámah, je jako ten, který má nejen u sebe lístek k celé cestě, který se ale navíc zúčastní celou svou osobností. Rozmlouvá s ostatními lidmi, možná i v jejich jazyce, zapamatuje si jména všech stanic a tam kde to může udělat, vystoupí z vlaku aby si prohlédl místní památky, atp. Chová se přitom jinak než pouhý turista s fotoaparátem — neustále projevuje aktivitu, iniciativu a motivaci. Naproti tomu, drtivá většina lidí, pravděpodobně nějakých 95 procent, značnou část cesty prospí, což znamená, že nefeš je místem kde se největší část jejich osobnosti soustřeďuje a projevuje.
   
    Odbočím na tomto místě opět poněkud, tentokrát k jinému guru, který v sobě kombinoval prvky teosofa i kabalisty, navíc s pěknou dávkou samorostlé filozofie. Je jím Grigorij Ivanovič Gurdžijev (vlevo), muž za nímž se ve dvacátých a třicátých letech stahovali intelektuálové z celého západního světa. Napsal jsem kdysi rozhlasovou hru, která se jmenuje Struggle of the Magicians, Zápas Kouzelníků. Jde v ní zejména o vztahy mezi Gurdžejevem a P. D. Uspenským, o němž jsem se zde již zmínil a který byl v jisté době Gurdžejevovým žákem. V této krátké scéně oba protagonisté spolu diskutují o tom jak se to vlastně má s lidskou myslí, kterou Gurdžijev rád přirovnává ke stroji.

Gurdžijev: Co s tím dělat? Pořád ta stejná, pitomá otázka. Nedělejte s tím nic! Nic se totiž dělat nedá. To je ta jedna věc, kterou byste měl už jednou pochopit.

Uspenskij: Já bych ale chtěl...

Gurdžijev: Podívejte se Petře Demjanoviči, člověk má pořád spoustu nápadů a falešných představ o své vlastní osobě a o tom, co by chtěl dělat. Těch se musí nejdřív zbavit, dřív než je budou nějaké jiné ideje moci nahradit. Jinak by totiž začal budovat na špatných základech a výsledky by byly katastrofální.

Uspenskij: Dobře, zbavit se falešných představ. Jak tohle má člověk udělat?

Gurdžijev: Udělat, udělat, dělat a zase dělat! To je ta největší chyba, myslet si, že se dá něco dělat. Lidi nikdy nepřestanou myslet na to, co by měli dělat a ptát se, jak to mají udělat. Ve skutečnosti nikdo nikdy nic neudělá a ani nic udělat nemůže, tohle si už projednou vezměte do hlavy!

Uspenskij: Když ono to zní tak beznadějně...

Gurdžijev: To proto, že to beznadějné taky je. Dokud člověk zůstává jen strojem, věci se mu dějí. Všechno co se kdy děje, v něm a kolem něho, se prostě stane. Všechno, o čem si myslí, že udělal, se stalo. Dokonce i když si myslí, že přišel na něco a udělal něco originálního, prostě se to stalo, došlo k tomu zatímco on se nedíval.

Uspenskij: Jak k tomu ale došlo?

Gurdžijev: Když dojde ke změně teploty v horních částech atmosféry, dojde k tomu, že začne pršet. Když teplota klesne, dojde k tomu, že začne sněžit. Sníh roztaje, když na něj začne svítit slunce. Takto k věcem dochází.

Uspenskij: To jako nemáme vůbec žádný vliv na to, co děláme? Co na příklad lidská tvořivá práce, co umění?

Gurdžijev: Nedělejte si žádné velké iluze o lidské tvořivosti. Člověk-stroj se rodí, žije, plodí jiné lidi, dokonce někdy i napíše knihy, to ale ne proto, že by tomu tak chtěl, ale jen proto, že se mu to tak stalo. Stane se mu všechno, včetně toho, že se zamiluje, že po něčem touží, že něco nenávidí.

Uspenskij: Tomu nevěřím!

Gurdžijev: Vidíte? Když se mu o tom řekne, neuvěří tomu. Je to ta nejhnusnější, nejurážlivější věc, kterou můžete někomu říci, protože je to pravda a pravdu nikdo znát nechce!

Uspenskij: Dobře tedy. Dejme tomu, že to tak skutečně je. Co ale potom? Jsme teď schopni věci změnit, něco s tím udělat?

Gurdžijev: Lidé nechápou to, že když se něco nějakým způsobem stalo, nedá se to odstát nebo nějak odčinit. Na příklad, kdekdo teď hovoří o té válce, kterou máme, kdekdo má svoje teorie, kdekdo ví, jak by se to mělo řešit a že politikové ani generálové nevědí, co dělají...

Uspenskij: ...zatímco nic se s tím dělat nedá, protože věci se už tak staly?

Gurdžijev: Přesně tak, ke všemu došlo tak, jak k tomu jedině dojít mohlo. Kdyby jen jedna maličkost byla jinak, všechno by potom bylo jinak. Třeba by ani ta válka nebyla, kdopak ví? Jenže, všechno závisí na všem, všechno tvoří jednu jedinou síť a mimo ni nic existovat nemůže, všechno se děje tak jak se to jedině může dít.

    Grigorij Ivanovič Gurdžijev (1866?-1949) se narodil v rodině řeckých emigrantů žijících v Arménii. Jeho otec byl tzv. ašok neboli lidový vypravěč v tradici, která se táhla po tisíciletí; Gurdžijev na příklad tvrdil, že poprvé slyšel legendu o Gilgamešovi v otcově podání už jako dítě — to by tedy muselo být mnohem dříve než kdy byly v Ninive počátkem 20. století nalezeny hliněné tabulky z Ašurbanipalovy knihovny, na nichž archeologové texty obsahující tuto legendu objevili. Od mládí cestoval a prošel velké části Středního východu, Asie a Ruska. Po revoluci se přemístil do Francie, kde si v zámečku ve Fontainebleau zavedl tzv. Institut pro harmonický vývoj člověka, což byla esoterická škola založená na systému, který si sám vypracoval a který v sobě nese prvky kabaly, teosofie a sufismu, se značnou dávkou těch originálních, gurdžejevských myšlenek. Stěžejní teorií přitom je právě to, že člověk je v zásadě jen strojem a že pouze terapie šokem spojená s vytrvalým mentálním i fyzickým úsilím, ho může z této strojové existence vyvést. Když se tedy zmiňuji o lidech, kteří prospí většinu své životní pouti, nejspíš by se mi od Gurdžijeva dostalo uznání.

    Tehdy Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno     na zemi!“ – a stalo se. Genese, 1:11

    Bůh učinil různé druhy polní zvěře a dobytka i všemožné druhy zemské havěti. A Bůh viděl, že je to dobré. Genese, 1:25

    Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad         dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“ Genese, 1:26

    Hans von Aachen: Roh hojnosti

    Bůh tedy stvořil zemi a s ní veškeré květiny, rostliny, obilniny, koření, ovocné stromy, polní zvěř, dobytek, mořské i sladkovodní ryby, ptactvo a to vše ostatní. Prostě ráj. Potom řekne člověku: vezmi si to, je to všechno tvoje! Člověk se ovšem v ráji nechová tak jak by měl, takže je z ráje vyhnán. Naskýtá se nám ovšem otázka: je-li Bůh všemohoucí a vševědoucí, nevěděl předem o tom, že člověk požije zakázaného ovoce ze stromu poznání? Na druhou stranu ale víme, že Bůh člověku také dal svobodu vůle, takže Adam s Evou mohli klidně zůstat v ráji a užívat si až do aleluja. Víme ovšem, jak se to má s dětmi; řekneme-li jim nedělejte to či ono, nehrajte si se sirkami, je to ten nejjistější způsob jak dosáhnout toho, aby to udělaly! V každém případě Adam s Evou zakázané ovoce snědli, z ráje byli vykázáni a bylo jim navíc řečeno, že si budou muset na svůj chléb vydělávat „v potu tváře“. Přesnějším překladem by zde ale bylo „v potu čela“, jak se to také objevuje v mnohých anglických překladech. Skrytým významem za tím je, že se vlastně nejedná o trest, spíše naopak. Pro kabalistu je čelo Adama Kadmona tím nejvyšším bodem Stromu života. Zde totiž začíná tzv. koruna neboli Keter. Symbolicky tudíž Adam (čti veškeré lidstvo) je hlavou (Keter) schopen dosáhnout největších výšin, zatímco nohama stojí na zemi (Malchut), kde může požívat veškeré ovoce, které mu země nabídne.

    Náš pobyt na zemi je časově omezený a zatímco zde pobýváme, můžeme tohoto ovoce požívat, přičemž si musíme vždy ale uvědomovat, že jsme zde pouhými hosty. Napadlo vás někdy, proč na příklad svobodní zednáři se vždy oblékají do večerních obleků, ideálně smokingů, když jdou do svého chrámu? Důvod k tomu je právě ten, že v duchu kabaly si chtějí neustále připomínat to, že stejně jako když jsme pozváni k nějaké oficiální slavnosti, kdy se k tomu vhodně oblékáme, zednářské rituály prováděné v chrámě mají podobný charakter. Je to oslavou toho, že se nám dostalo příležitosti na této zemi pobývat, i když jen jako hostům. Ze stejných důvodů bývá vždy po skončení zednářského shromáždění pořádána hostina, i když třeba jen symbolická, nicméně vždy vedená formálním způsobem. Jsme-li si neustále vědomi toho, že Bůh stvořil svět a potom i nás jako jeho hosty, měli bychom se také podle toho chovat, nesnažit se přitom na příklad odstrkovat od jídla ty druhé, o vše se s nimi pokud možno rovně dělit.

    To vše ovšem nemá příliš daleko k čarodějnictví, protože o to zde v podstatě jde: využívat síly lidských myšlenek. Ať si kdo říká co chce, jakákoli magie je vždy jen jediné barvy a tou barvou je šedá. Tvrdit o někom, že je dobrým čarodějem, užívajícím pouze bílé magie, či naopak zlým černokněžníkem, je nanejvýše pochybené. Náš prodavač pozitivního přístupu k věcem může sice být stoprocentně přesvědčen, že jeho jediným cílem se pomáhat lidem, o čemž mohou stejně pevně být přesvědčeni posluchači, kteří navštíví jeho přednášky. Ti ovšem za toto privilegium zaplatili a pravděpodobně ne málo, takže tomu člověku věřit musejí. On samotný z toho má nemalý příjem, který se ovšem snaží co nejvíce vylepšit. Odtud už není příliš daleko k pravé černé magii, kdy člověk, který si je vědom síly lidské myšlenky, těchto vědomostí využívá k tomu aby něco získal, aby nad někým získal moc, aby se ho proto pokoušel nějak očarovat. Autorka Mystické kabaly Dion Fortune v jiné své knize Psychic Self-Defense (Psychická sebeobrana) píše toto:

    Psychické útoky mohou přijít odkudkoliv a ne pouze od „zlých kouzelníků“. Sice si toho nemusíte být vědomi, je ale docela možné, dokonce i pravděpodobné, že se vám něco takového již v minulosti stalo, zejména pokud jste třeba i nešťastnou náhodou někomu šlápli na nohu, čemuž je v životě někdy dost těžké se vyhnout. Někdo mohl být proto na vás naštvaný a posílal vám proto zlé myšlenky, které vám ale nijak zvlášť neublížily. Dion Fortune pokračuje o něco dále: