JINÉ CESTY K MOUDROSTI

Kabala ovšem není tou jedinou „pravou“ cestou vedoucí k poznání absolutní pravdy. Takových cest existuje mnoho a hledač pravdy se může vydat kteroukoliv z nich. Mnozí lidé žijící v západním světě se v nedávno uplynulých letech zajímali o některé ze systémů východních, jakými jsou buddhismus, hinduismus, taoismus, zen, atp. Dosti značná část tohoto hnutí sahá už do druhé poloviny 19.století, přesněji do roku 1875, kdy ve snaze přiblížit zejména esoterický buddhismus a hinduismus lidem západního světa, Ruska Jelena Petrovna Blavatská společně s Američanem Henry Steel Olcottem (na obrázku vlevo) založili v New Yorku Theosofickou společnost, která je činná dodnes. Blavatskou a theosofií se podrobněji zabývám na jiném místě. Myšlení některých lidí se lépe hodí k theosofii, jiným naopak příliš nesedí. Připomeňme si, že kabala a jí příbuzné nábožensko-filozofické systémy se zde vyskytovaly mnohem déle, přičemž jejich existence byla bezpečně zjištěna historiky již ve 12.století. V Mystické kabale se zamýšlí Dion Fortune právě nad tím, jaké cesty si duchovně orientovaní lidé na západě mohou vybrat:

Bhakti jóga (což je cesta zbožnosti, oddanosti, jedna ze čtyř hlavních cest jimiž se člověk praktikující jógu může vydat) katolického náboženství se hodí pouze pro ty přirozeně zbožné povahy, jejichž osobnost se nejsnáze dá vyjádřit láskyplným sebeobětováním. Ne každý ovšem patří k tomuto typu a křesťanství má tu smůlu, že nemá žádný výběr systémů, které by mohlo uchazečům nabídnout. Východ, který je tolerantní, je moudřejší v tom, že si vypracoval různé metody jógy, z nichž kteroukoliv stoupencům vyhovující lze provozovat samu o sobě a bez těch ostatních, přičemž nikdo ale nepopírá, že ty ostatní metody mohou rovněž vésti k poznání ty, jimž takováto cesta vyhovuje. 
Následkem toho, že naše teologie má takový žalostný nedostatek možností, mnozí z aspirantů západu si zvolí některou z východních metod. Těm, kteří mají možnost žít za podmínek podobajícím se těm východním a nacházejí se přitom pod přímým dohledem nějakého guru, to může docela vyhovovat, málokdy se ale dojde k dobrým výsledkům tehdy, kdy jediným průvodcem je kniha a kdy vše se odehrává za nezměněných podmínek existujících na západě.
Z těchto důvodů bych doporučila bílým rasám tradiční západní systém, který se obdivuhodným způsobem přizpůsobil jejich duševní konstituci. Přináší přitom výsledky okamžitě, a pokud je provozován pod patřičným dohledem, nejen že nenaruší mentální či fyzickou rovnováhu, což se bohužel příliš často stává když se užije nevhodný systém, nýbrž vede i k pozoruhodné vitalitě. Toto je ta zvláštní vitalita jíž požívají adepti a která vedla k pověstem o elixíru života. Setkala jsem se v životě s dosti lidmi, kteří by se právem mohli nazývat adepty, a vždy mě přitom zarazila ta zvláštní životní síla nestárnoucího člověka, která z nich vyzařovala.
Na druhou stranu mohu ovšem pouze schvalovat to, co všichni duchovní vůdci hlásící se k tradicím východním prohlašovali a to, že jakýkoliv systém mentálně-duševního vývoje lze pouze bezpečně a úspěšně být provozován pod osobním dohledem zkušeného učitele. Z tohoto důvodu, i když na těchto řádcích hodlám osvětlit principy mystické kabaly, nevěřím v to, že by bylo v zájmu jakéhokoli člověka kdybych k tomu přidala i klíče k postupu práce a to i tehdy, kdybych podle toho, k čemu jsem se při své vlastní iniciaci zavázala, jsem to neměla zakázáno. Přesto ale se nedomnívám, že by to bylo férové vůči čtenáři nějakým způsobem ho zavádět a podávat mu nepravdivé informace. To, co zde píši, je podle mého vlastního přesvědčení pravdivé, i když neúplné.
Třicet dva mystických cest ukryté záře jsou cesty života, přičemž ti, kteří si přejí jejich tajemství odhalit, se po nich musejí vydat. Výcviku, jakého se dostalo mně, se může dostat každému kdo má vůli k tomu poddat se disciplině a já ráda ukáži cestu těm kteří to myslí vážně.

K tomu mohu jen dodat, že naprosto souhlasím s tím, co zde Dion Fortune (vpravo), která patřila k obnovenému řádu Golden Dawn (Zlatý úsvit), říká o kabalistické iniciaci a závazcích, které tímto vznikají. To samé se ovšem týká i všech mysterií při nichž se provádějí zasvěcovací obřady, jakými jsou na příklad společnosti svobodných zednářů, rosenkruciánů, martinistů, hermetické a jiné okultní řády a tak podobně.

 
V Evropě během středověku Římsko-katolická církev vládla naprosto suverénně. Ti, kteří byli gramotní a jichž nebylo mnoho v časech kdy i korunované hlavy se stěží dokázaly podepsat na svitek pergamenu, se nijak nehnali do toho, aby se rozepisovali o něčem, čeho by později mohly církevní orgány použít proti nim. Poté, kdy se církev pro jednou rozhodla o tom co se má a co se nemá, hodnostáři se už vzájemně dohodli na tom jaká má být oficiální linie. K tomu došlo dosti brzy poté, kdy křesťanství se stalo státem uznaným náboženstvím v říši Římské. Tehdy se také stalo nebezpečné býti viděný jako kacíř. Kdo má a kdo nemá být vyhlášen za kacíře, o tom se více méně definitivně rozhodlo během Prvního ekumenického koncilu, který se konal v roce 325 ve městě Nikaia, na území dnešního Turecka. Koncil dal svolat římský císař Konstantin První (vpravo), jenž byl také prvním císařem, který se prohlásil za křesťana. 

Až doposud existovalo v křesťanství několik myšlenkových směrů, které se navzájem celkem dobře snášely. Takováto idylka ovšem nemohla trvat dlouho. Z několika desítek evangelií která se nabízela, pouze čtyři byla vybrána výše zmíněným koncilem a těmi dalšími které následovaly, a tato evangelia se stala součástí křesťanské doktríny. Následkem toho máme dnes čtyři dobře známá evangelia, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Mnohá jiná, která by si byla mohla činit nárok na podobné postavení, byla potlačena, prohlášena za nežádoucí, ilegální, podloudná. Mezi nimi se nacházela také evangelia podle Tomáše (který údajně byl Ježíšovým bratrem), podle Jidáše, i jiná. Pokud je od té doby kdokoliv jakýmkoliv způsobem propagoval, rozšiřoval k nim se vztahující literaturu, atp., byl prohlášen za kacíře a podle toho se s ním naložilo. 

GNOSTICISMUS

Slovo gnosis, gnóze, je řeckého původu a znamená vědomost, poznání, nikoliv ale vědomost obecného druhu, avšak poznání k němuž se člověk dopracuje pouze usilovným studiem, tedy poznání duchovního rázu. Ještě přesněji, poznání božské přirozenosti. Některé z gnostických symbolů, jako ten na obrázku vpravo, na němž je podivné stvoření podobající se červu s lví hlavou a se sluncem, srpkem měsíce a hvězdou na pozadí, je opravdu těžké si vyložit. Nahlížet na gnosticismus

 jako na odrůdu křesťanství by přitom bylo chybou. Jednak je úzce spjatý s s novoplatonismem, který vzkvétal zejména v egyptském městě Alexandrii

během 4.století n.l., majíce přitom kořeny zapuštěné daleko hlouběji, až do mnohem staršího perského zoroastrismu (kolem roku 600 př.n.l.), ale také ve víře Essenských, od světa odloučené židovské sekty, která existovala asi po tři staletí, až do 1.století n.l.. K ní mohl docela dobře patřit i Ježíš Kristus, dříve než se vydal na svoji misii; alespoň takto se to traduje v esoterických kruzích. 

Tato možnost vyšla pouze najevo poměrně nedávno, poté kdy v roce 1947 byly objeveny písemné dokumenty nalézající se ve hliněných nádobách v jeskyni v oblasti Kumranu nedaleko Mrtvého moře, kde byly skryty po dva tisíce let. Ty jsou dnes známy jako Kumránské rukopisy či také jako Svitky od Mrtvého moře (vlevo). Po tomto nálezu bylo možné prostudovat některé texty gnostiků, které nebyly žádným možným způsobem rozředěny, jak se to stává většině starověkých textů, které se nám dochovají jen jako opisy.
V jistém smyslu vyskytovala se gnostická myšlenka v západním světě vždy v té či oné formě, podobně jako kabala. V zásadě všichni gnostikové věří v to, že jsme duše pocházející od Boha, které se ponořily do hmotného světa a zůstaly v něm uvězněny. Kabalisté s gnostiky v tomto souhlasí, pouze ale do jisté míry, protože podle gnostiků falešný a nedokonalý bůh, známý jako demiurgos, který občas dokonce bývá jimi přirovnáván k bohu Abrahamovu, stvořil tento svět. Gnostikové souhlasí s tím, že Nejvyšší bytost skutečně existuje, neměla ale podle nich nic co dělat se stvořením a celkovým během tohoto světa. Pokud se máme osvobodit od tohoto podřadného, nedokonalého světa, musí se nám dostat gnose, to jest esoterického duchovního poznání. Toho, podle gnostiků, je možno dosáhnout pouze přímým poznáním a pochopením tohoto nejvyššího Boha. 

Gnosticismus sice čerpá do jisté míry z několika starších tajných nábožných doktrín, především je to ale fenomén křesťanské éry. Sekty původních gnostiků se začaly vytvářet na Blízkém východě hned několik desetiletí po počátku křesťanství. Jednotícím charakterem všech gnostických sekt, kterých se přibližně od začátku 2. století n.l. objevilo značné množství (jmenovitě ebionité, elkesaité, nazarénští, sabiánští, mandaeánští, nikolaité, karpokratézští, basilité, marcionští, montanité, valentinští, atd.), je jejich přesvědčení, že samotná křesťanská víra nedostačuje, že tato musí být doplněna poznáním, gnózí. Zdroje gnosticismu sahají hluboko do minulosti, nacházejí se v něm prvky starověkých mystérií, egyptské a řecké mytologie, zoroastriánského dualismu, chaldejské a babylonské astrologie, hebrejského kabalismu, atp. 

Základem gnosticismu je víra v Boha, který je zcela mimo dosah našich možností chápání, který je neskonale dobrý a shovívavý. Tento Bůh je původcem všeho, vládne čistou a absolutní mocí, nicméně se nachází tak daleko, že s naším světem (ani s celým vesmírem) vlastně nemá nic co dělat. V gnosticismu, stejně jako v kabalismu, je jméno samotného Boha nevyslovitelné a nepochopitelné, Bůh gnostiků se projevuje pouze prostřednictvím svého syna, jímž je božské slovo, výrok neboli Logos. Božským atributům abstraktní povahy, jimiž jsou na příklad láska, mocnost, pochopení, vůle, pravda, atp., dostalo se kdysi od Boha daru vlastní existence a proto i možnosti emanovat z tohoto původního zdroje. Posléze se z nich staly bytosti zvané eóny, každá z nichž má svou vlastní doménu, své schopnosti a své úkoly. Eóny jsou vlastně synonymičtí s anděli a vytvářejí nebeskou hierarchii, která spravuje jednotlivá nebesa (jejichž počet se většinou uvádí jako sedm), "mnohé příbytky", jak se o tom vyjadřuje Ježíš v Evangeliu podle sv. Jana (14.2). 

V gnostické kosmologii tedy máme dva oddělené a neslučitelné světy. Tím prvním je ideální a lidskému rozumu nedosažitelný svět Boha-otce, druhým je svět ve kterém žijeme, svět iluzorní, nedokonalý. Když Bůh povolil samostatnou existenci eónům, daroval jim také přitom svobodu vůle, takže tito se mohli rozhodnout o svých vlastních osudech. Protože Bůh je samojediný, jeho neskonalá vůle a dobrota přestala působit v doménách eónů, čímž vzniklo místo, kde se mohlo prosadit zlo. Poté, kdy se Bůh takto odtáhl (i když podle většiny gnostiků je aspoň v zásadě neustále přítomen), následné činy svobodnou vůlí vládnoucích eónů vytvořily dramatické situace, které zaznamenávají mnohé mýtické příběhy, v nichž se vypráví o válkách bohů, pádu Satanově, pádu lidstva a jeho zajetí v hmotném světě, atp. V pracích gnostických autorů, z nichž některé byly známy již ve středověku a jejichž počet se značně rozšířil ve dvacátém století, zejména po objevech u Mrtvého moře a v egyptském Nag Hammadi, se často píše o složitých poměrech mezi dobrými eóny a těmi zlými, neposlušnými, kteří se nazývají archoni. 
Vůdcem archonů je Sataniel (Satan, Lucifer, ďábel). Tento archon prý tolik zpychl poté, kdy mu byla dána svoboda vůle a jednání, že následkem toho byl svržen s nebeských výšin, spolu s jinými archony, kteří také přesáhli svoji pravomoc. Sataniel byl původně nejváženější z eónů, hovoří se o něm jako o zástupci Boha-otce a o světlonoši. Podle některých gnostiků byl starším bratrem Jesuelovým (Jesuel je jiné jméno Logu, nebeského Ježíše). Pád Satanielův a ostatních archonů je jedním z největších tajemství gnostické doktríny. Není nám řečeno jak k němu vlastně došlo, dozvídáme se jen, že po něm se Sataniel stal demiurgem, tedy tvůrcem našeho světa. Gnostikové zacházejí i dál; podle mnohých z nich je tento demiurg dokonce totožný s Hospodinem, bohem Starého zákona, což pochopitelně znamenalo, že někteří kritikové je označili za "metafyzické antisemity". Gnostiky vedla k tomuto tvrzení nezastíratelná skutečnost, že starozákonní Hospodin se tolik nápadně liší od milujícího nebeského otce. Sám o sobě na mnoha místech prohlašuje, že je žárlivý, zlostný, mstivý, za přestupky proti svým zákonům si vyžaduje odplatu až do několikátého pokolení. Na svět sesílá potopu, ohněm ničí města Sodomu a Gomoru a to i přes Abrahamovy přímluvy, atp. Jeho hlavní představitelé na zemi si nevedou o nic lépe. Mojžíš, hned po sestupu se Sinajské hory, kde právě od Hospodina obdržel desatero přikázání, mezi nimi také "nezabiješ bližního svého", vydává rozkaz k pobití nějakých třech tisíců odpadlíků, kteří se provinili tím, že se zúčastnili obřadů kultu zlatého telete. Podobné krvavé činy provádějí také proroci Eliáš a Elizeus, na příklad ten poslední jménem Hospodinovým vyvolává dvě medvědice, které roztrhají čtyřicet dva dětí jen proto, že se posmívaly jeho plešaté hlavě. A tak podobně. 

Gnostikové se prostě nedokázali vyrovnat s tím, že takto nedokonalý, krutý, nespravedlivý svět, by měl být dílem milujícího a dokonalého Boha. Mohl jej podle nich stvořit pouze Satan (vlevo) demiurg, padlý anděl, odpůrce Boha, který při svém pokusu (či pokusech - podle hebrejského Talmudu i podle kabaly bylo původně stvořeno několik světů, které byly pro svou nedokonalost postupně zavrženy a zničeny - o tom později) napodobit původní nekonečnost a trvalost času a prostoru, dokázal jen vytvořit svět limitovaný a proměnlivý. Když svou práci dokončil, prohlásil: "Nebudeš se klanět Bohu jinému, protože Hospodin je, jménem žárlivý (v překladu Kralické bible "horlivý"), Bůh žárlivý jest" (Exodus 34.14). Tato slova, podle gnostiků, dokazují, že existuje ještě jiný Bůh. Kdyby tomu tak nebylo, jaký by měl Jehova důvod ke své žárlivosti? 

Jiným padlým archonem byla Sofia, která nebyla v podstatě nijak zlá, pád si ale přivodila následkem své neukojené zvědavosti. Sofia (řecky moudrost), na rozdíl od Sataniela a jiných padlých archonů, budila v gnosticích spíš soucit, dokonce i úctu. Její kolegové ji svrhli na zem proto, aby ji potrestali a ponížili, ale hlavně proto, aby jim nepřerostla přes hlavu. Sofia, která hledala "světlo všech světel", tedy se vlastně chtěla vrátit ke svého původnímu stvořiteli, skončila místo toho na zemi, kde bylo jejím údělem se rodit v mnoha ženských tělech, v každém z nichž musela vytrpět různá ponížení a násilí. Sofiina soužení a trýzeň ji nakonec přivedla k pokání, její láska k světlu jí pomohla navrátit se zpět na nebesa. V některých gnostických dílech se o Sofii dokonce hovoří jako o nevěstě Kristově a tento mýtický příběh se pravděpodobně stal vzorem pro "alchymickou svatbu", často zmiňovanou ve spisech středověkých alchymistů.

Archetypálním prapůvodcem lidstva byl Adamel (Adam Kadmon hebrejské kabaly), původně androgenní postava, které se dostalo vládnoucí moci nad celým nebeským světem. Satan, jatý závistí nad Adamovým výsostným postavením, se rozhodl jej svést k neposlušnosti, podle známého biblického příběhu. Rozdíl mezi křesťanským a gnostickým pojetím je v tom, že gnostikové vidí hlavního viníka pádu lidstva, který následoval, v Satanovi a Adama považují jen za nevinnou oběť.
Základní učení gnostiků se pochopitelně váží na postavu Ježíše Krista. Pro gnostiky je Kristus v zásadě božský výrok neboli Logos, inkarnovaný na zemi. Mnozí z gnostiků přitom věřili, že Ježíš se narodil přirozeným způsobem svým rodičům Josefovi a Marii, že tedy byl člověkem, který se stal božským a nikoli Bohem, který se stal člověkem. Logos vstoupil do jeho těla v okamžiku kdy byl pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu. Už tehdy se vedly četné spory o Ježíšově "neposkvrněném početí," také o zázracích, které měl údajně způsobit. Evangelia, která se (přibližně od 4. století) stala součástí oficiálního Nového zákona, se kromě jediné zmínky o dvanáctiletém Ježíši vedoucím spory s učenci v jeruzalémském chrámě, dětstvím a mládím Ježíšovým nijak nezabývají. Apokryfní literatura, která vznikala téměř souběžně s původními evangelii už od konce prvního století, hlavně ale mezi 2. a 4. stoletím, je plná historek o nadpřirozených silách, které se u mladého Ježíše projevovaly. 

Jiní z gnostiků, tzv. docetisté, naopak zastávali názor, že Kristus byl přímou manifestací Logu a že tudíž neměl normální, lidské tělo, ale tělo duchovní, které bylo sice viditelné i hmatatelné, přitom ale neporušitelné a nesmrtelné. Kristus se proto pouze zdál podstoupit mučednickou smrt. Na jednom ze svitků objevených v Nag Hammadi, tzv. Apokalypsa sv. Petra, tentýž pozoruje, jak je Ježíšovo tělo přibíjeno na kříž a ve stejnou chvíli vidí jinou postavu, vznášející se nad křížem, šťastnou a smějící se. Dozvídá se přitom, že toto je pravý Kristus, zatímco ten druhý je jen jeho náhradníkem. V Evangeliu sv. Marka (15.21) se ostatně píše o jistém Šimonovi Cyrenenském, který byl přinucen k tomu nést Ježíšův kříž. V tomto pojetí je ukřižování Kristovo vlastně jen iluzí, jakýmsi alegorickým představením. Podle jiných gnostiků se Kristovo poslání skončilo v okamžiku jeho zrazení Jidášem a byl to člověk Ježíš, který poté podstoupil mučednickou smrt. Tím se také vysvětluje jeho zvolání na kříži "Elói, Elói, lama zabachtani", což se vykládá "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" ( Marek 15.34), které ale v apokryfním Evangeliu sv. Petra zní: "Moje sílo, moje sílo, proč jsi mne opustila?"

V nedávné době vyšlo několik knižních titulů, jejichž autoři si kladou stejné otázky, která nedávaly spát už mnohým gnostikům před bezmála dvěma tisíciletími. Zemřel Ježíš na kříži? Zemřel někdo jiný, namísto Ježíše? Zemřel vůbec někdo (kromě dvou lotrů) toho dne na Golgotské hoře? Mohli například Essénové, členové sekty ke které snad Ježíš náležel, podat Ježíšovi nějakou drogu, která by byla způsobila domnělou smrt, po níž by byl sejmut s kříže a později oživen? Němec K. F. Bahrdt už v 18. století, spolu s několika moderními autory, podezíral Josefa Arimatejského s Nikodémem, dva urozené Židy, kteří byli tajnými přívženci a žáky Ježíšovými, z toho že nějakým takovým způsobem narežírovali drama Ježíšova ukřižování, podle vzoru tradičních her spojovaných se starověkými mystérii. Existuje množství legend, podle nichž Ježíš ukřižování přežil a dožil svůj život buď mezi Essény v Palestině nebo v Římě, dokonce i v Indii, kde prý měl být pochovaný kdesi v Kašmíru.

Pokud se týče Kristova učení, gnostikové v tomto rozlišovali dva základní směry. První byl určen pro veřejnost, druhým byla tajná doktrína vnitřního učení. V evangeliu sv. Marka (4.11) se píše: "vám (učedníkům) je dáno poznat tajemství království Božího, těm kteří jsou vně, se dostane podobenství". Je to stejný přístup k věci jaký měli zasvěcenci starověkých mystérií i zasvěcenci tajných společností, od středověku až do moderní doby. Přitom je jasné, že z Kristových učedníků se žádný během jeho misie nepropracoval k vyššímu stupni poznání. V evangeliu. sv. Jana (16.12) se Ježíš na příklad vyjadřuje v tom smyslu, že mnohé by ještě mohl svým tovaryšům říci, ti by to ale v současnosti nepochopili. O tom, že i jeho nejprominentnější učedník Petr měl k dokonalosti daleko, svědčí známé Ježíšovo naplněné proroctví, že do rána svého pána stačí ještě třikrát zapřít. 

Podle gnostických tradicí, to co Ježíš svým učedníkům nevyjevil, vyšlo najevo až po jeho vzkříšení. Přitom se ale možná nedostalo tohoto zasvěcení všem Ježíšovým učedníkům, zato ale některým lidem mimo jeho původní úzký kruh (na př. sv. Pavlovi). Podle apokryfního Tajného evangelia sv. Marka, "nikoli veškerá pravda může být zjevena všem lidem". Gnostické sekty byly vlastně tajnými společnostmi, jejichž utajená existence byla jednak nutným opatřením proti neustále hrozícímu nebezpečí se strany ortodoxních křesťanských kněží, kteří v nich pochopitelně viděli heretiky, hlavně ale proto, že klíče k esoterickým vědomostem se všude a za každé doby předávají jen těm vyvoleným. Vědomosti (gnóze) jsou sice přístupné komukoli, nicméně jen za předpokladu, že si je zaslouží obdržet a v zásadě to potvrzují svým úsilím, které vynaloží k jejich získání.

Gnózi se nelze naučit, ke gnózi žádný intelektuální myšlenkový proces nevede. Gnóze se také nedá vysvětlit žádnými slovy, veškerá mluva je sousledná a časově omezená, tudíž se jí tajemství nedá vyjádřit. To lze vnímat pouze intuitivně. Člověk obdařený gnózí jakoby si uvědomil něco, co mu vlastně připadá sice podivné, ale přitom důvěrně známé. Takovéto poznání přichází vždy náhle, jako oslnění bleskem nebo jakoby nám někdo najednou stáhl s očí obvaz. Znamená to, že si uvědomíme božský pořádek, nekonečnou hlubokost Boží, ale jak gnostikové věřili, také hlubokost Satana. 
Toto dualistické pojetí je pro gnózi typické a je typické i pro esoterismus tarotových karet. Jejich symbolika má mnohé společné s gnózí, která jako podzemní pramen po staletí proudila pod povrchem a v některých historických etapách ovlivňovala právě ty nejpřednější myslitele doby.

O něco později se podíváme na to, co říkají o stvoření světa kabalisté, jejichž učení sice nejsou tolik negativní, nicméně se příliš moc neliší od gnostického pojetí.

Linky k dalším ilustracím:

Gustave Doré: Ztracený Satan - Ilustrace k Miltonovu Ztracenému ráji

John Martin: Satan vládcem

John Martin: Pokušení sv. Antonína  

Jeskyně v Kumránu  - zde byly nalezeny svitky od Mrtvého moře

Vnitřek jeskyně v Kumránu