Jackson Pollock

Klíč

Moby Dick

Stenografie

Levandulová mlha

Číslo 8

Hloubka 5

    Dříve než se začneme zabývat tímto dalším důležitým kabalistickým pojmem, vraťme se na čas k sefirotům nacházejícím se v dolní části Elámu, Stromu života. Specificky k té trojici, kterou nazývám trojúhelníkem Formace a k tomu jaký ten má poměr k poslední sefiře Malchut. Víme již, že inspirace k tomu darovat či získávat věci, které jsou důležité pro náš život, má svůj původ v sefiře Necach. Je to naše představivost, která nám umožňuje přemýšlet o tom, co si přejeme mít, co potřebujeme. Nicméně je nám také jasné, že jen se samotnou představivostí bychom se příliš daleko nedostali. Dejme tomu, že jste umělcem, malířem, a že máte v mysli překrásný obraz v zářivých barvách, který si přejete darovat světu. Stejně tak dobře ale víte, že pokud neučiníte jisté základní věci, jisté kroky k jeho realizaci, tento obraz navždy zůstane tam kde právě je, tj. ve vaší mysli. Hodláte-li jej oživit, umožnit jiným lidem jej uvidět, pokochat se jeho sytými barvami, jakožto malíř musíte udělat celou řadu věcí, které nemají moc co dělat se sefirou Necach, ale s jinými sefiroty.

Viděli jsme již také, že představivost, imaginace, jde obvykle ruku v ruce s tou praktickou stránkou věcí, kterou na Stromě života představuje sefira Hod. Když se tam teď půjdeme poradit, dozvíme se co všechno musíme udělat abychom ten svůj obraz mohli dokončit. Trochu přitom vždy riskujeme, zejména pokud jsme beznadějně zamilováni do vidiny svého obrazu. Je totiž docela dobře možné, že Hod se nám jej pokusí znechutit, že nám poví abychom se tím nezabývali a raději šli do hospody. Pokud poslechneme, budeme si tam moci popovídat s jinými malíři, kteří se také chystají vytvořit svoje mistrovská díla, až na to, že se k tomu zatím tak nějak nedostali. Nebo nám Hod řekne, že namalovat ten náš obraz je sice skvělý nápad, až na to, že docela úplně neladí s tím co by si ti, kteří rozhodují o tom kdo má příští rok dostat stipendium, mohli přát. Třeba také to, že malovat v tomto stylu je po ideologické stránce přímo nebezpečné a mohlo by nám to dát punc nepřítele lidu a znemožnit nám vystavovat a vůbec se živit malováním. Jistě, my se nenecháme jen tak od našich úmyslů odradit, jenže jak by potom k tomu přišla naše krásná partnerka, kdybychom ztratili možnost vydělávat a přispívat na domácnost, jak k tomu přijdou naše dvě děti? Hod se svým racionálním přístupem k věci má vždy potenciál k tomu udělat z nadějného avantgardního umělce dalšího "kejvala".

Třeba to není vůbec tak zlé. Nikdo nemá větší námitky k našemu abstraktnímu stylu malování, kromě občasných připomínek, že krajinky, takové jaké maluje tetička Růžena, jsou tím čím bychom se raději měli zabývat. Hod si vzpomene na poslední dva články, které o nás napsali kritici a myslí si, že nám dávají zelenou. Náš obraz tak učinil důležitý krok k tomu, aby se uskutečnil. Mezi sefiroty Hod a Necach, o něco níže se nachází sefira Jesod, známá rovněž jako základ. Jesod je úzce spojený s tzv. astrální říší, světem nacházejícím se vedle našeho hmotného světa. Zde náš obraz získá svoji konečnou formu, i když to ještě nebude tak úplně jeho hmotná manifestace. Jesod se nazývá základem proto, že zde je to poslední místo pro vše nediferencované, a odkud se to už diferencované může manifestovat v poslední sefiře Malchut, rovněž známé jako království. Jakoby továrna na stvoření, Jesod sbírá a balancuje proudy energie přicházející od sousedních sefirotů Hod a Necach a transformuje je, dá jim jejich konečnou hmotnou formu.

Pro nevědomou část naší mysli je Jesod skutečným domovem. Pokud na příklad využijeme k malování našeho obrazu techniky odkapávání, lití a cákání barvy, tak jak to dělal americký malíř Jackson Pollock (1912-1956, vlevo), zde naše ruce povedou jiné ruce patřící k této oblasti, které se postarají o to, aby se barva lila do určitého místa. Nezasvěcenému pozorovateli, případně i nám samotným, to může připadat jak prostá náhoda, něco co se „samo o sobě“ vytvořilo. Podle očitých svědků Pollock maloval ve stavu jakéhosi transu, když začínal s pomalými pohyby, které se postupně zrychlovaly a končily se něčím podobným rituálnímu tanci nad plátnem, které leželo napnuté na zemi. Samotný Pollock přitom popíral, že by jeho obrazy vznikaly nějakou náhodou a naopak tvrdil, že vždy měl již od začátku alespoň nějakou základní představu o tom, jak by měl budoucí obraz vypadat, i když zdaleka ne úplnou. U jisté příležitosti kdysi ale prohlásil něco v tom smyslu, že v určité fázi během malování mu teprve dojde, „o co mu vlastně až doposud šlo“.

  Při tzv. víření či tanci dervišů, kteří náležejí k muslimskému sufijskému mystickému řádu a kteří podobně jako františkánští mnichové žijí v té největší možné chudobě, dochází k něčemu podobnému. Již zmíněný Pjotr Demjanovič Uspenskyj se velice zajímal o derviše a jejich tanec a v roce 1908 v Istambulu se mu podařilo být svědkem jedné z těchto událostí. Nejprve ho prý přitom zaujalo to, že tváře všech zúčastněných dervišů projevovaly každá silnou individualitu, ať již patřily dosti starým či velice mladým mužům. V nikom a v ničem nebyla žádná uniformita. Dále dospěl také k přesvědčení, že za tím, co bývá většinou popisováno jako „bláznivé víření“, se ve skutečnosti skrývá systém, kterému jako pozorovatel sice neporozuměl, o němž si ale byl jistý, že je velice důležitý. S jeho pomocí, snoubenou s intelektuální koncentrací, jsou podle Uspenského tito lidé schopni řešit jakési složité problémy ve svých myslích.
    Sám mám několika-leté zkušenosti s malováním v „Pollockově stylu“ a proto vím, že když se naše mysl zabývá vytvářením něčeho z „původního chaotického stavu“, je nutné navodit alespoň částečný stav transu. Výraz chaotický stav dávám přitom do úvozovek, protože nevěřím, že ve sféře Jesod se nachází cokoli opravdu chaotické, že pouze nám to tak může připadat. Vím také, že někdy není snadné se ze stavu transu či tvůrčího vytržení dostat, což je nutné, má-li člověk posoudit vše kriticky, aby na příklad vůbec věděl kdy je obraz dokončen. Jisté je, že jak Pollock tak i Freud, Jung či Pauli, kteří se všichni zabývali stavy lidského nevědomí, měli sami jisté psychologické problémy. Ty mohou vznikat z toho, že jsme neustále obklopeni tím, čemu rád říkám „chaotický pořádek“, v němž vše se zdánlivě nachází ve stavu nedorozumění se vším ostatním. Je to ale právě tato obrovská kakofonie života, která způsobuje, že svět existuje a pomalu se vyvíjí v něco, čemu sice nikdy zcela nemůžeme porozumět, o čemž ale instinktivně víme, že se toho chceme zúčastnit. To je právě to, co nás nutká k malování obrazů, skládání hudby, psaní knih a podobným činnostem. Hledáme prostě něco vyššího, to čemu se říká „krása“, Tiferet.

Občas nám nad tím vším zůstává rozum stát. Něčeho si přejeme, žádáme; přitom jsme si jisti tím, že vše děláme správně, že o to, co chceme mít se hodláme podělit s ostatními v duchu univerzálních zákonů, jichž si jsme plně vědomi. Přesto vše se nám ničeho nedostane. To nemusí hned znamenat, že Pánbůh nás nemá rád a pravděpodobně to ani neznačí, že nějakým způsobem klameme sami sebe a že v podvědomí spřádáme nějaké zlomyslné a chamtivé plány na to jak se obohatit na úkor jiných lidí. Daleko pravděpodobnější je, že se nám časem otevřou docela jiné cesty a zatím nedostáváme to po čem tolik toužíme prostě proto, že by nás to mohlo odvést z té cesty, kterou bychom se měli dát. Často je tomu tak v našem vlastním zájmu.

Dříve než jsem odešel z někdejšího Československa, pokoušel jsem se velice vážně o jevištní kariéru. Zpočátku jsem měl jisté úspěchy, nicméně mě to tak docela neuspokojovalo. Byl jsem si v té době až příliš dobře vědom toho, že tam kde učinkuji bývám často nejlepším hercem mezi zpěváky a nejlepším zpěvákem mezi herci, a rozhodl jsem se s tím něco udělat. Řekl jsem si, že řešením by bylo pokusit se prosadit jako operní zpěvák, kde bych mohl využít obojí. Na jaře 1969 jsem proto měl dělat zkoušky na pražskou AMU. Moje soukromá učitelka zpěvu, která tam byla rovněž profesorkou, mě ale varovala, že se mám prezentovat pokud možno konzervativně. Což by bylo znamenalo především, abych si oholil vousy, které jsem v té době měl už po několik let. Nedbal jsem její zkušené a dobře míněněné rady, protože jsem věřil pevně v to, že se prosadím se svým „basso profondo“, vousy nevousy. Zdálo se, že na většinu členů komise jsem udělal dobrý dojem, nikoliv však na samotného předsedu komise, velikého straníka, který po mém vystoupení prohlásil kategoricky, že žádné „beatníky“ na AMU vidět nechce! Protože měl právo veta, tohle znamenalo konec mých ambicí. Když se na to ovšem dívám z retrospektivního hlediska, nebyla to snad nevědomá část mojí mysli, která tento můj vzdorný postoj naplánovala proto, abych zkouškami neprošel? Krátce nato, během několika dní, jsem totiž učinil to osudové rozhodnutí, že odjedu do Anglie, dokud to ještě jde a že využiji možností, které se mi jako rodilému Britovi nabízely. V okamžiku kdy jsem začal v tomto směru podnikat první kroky, vše šlo jak na drátkách. Výjezdní doložku a ostatní dokumenty a povolení, která jsem potřeboval abych mohl zemi opustit (a těch nebylo málo...), jsem všechny dostal v rekordním čase (což znamenalo jen týdny a ne obvyklé měsíce), takže koncem léta 1969 jsem se ocitl v Londýně. Asi měsíc nato se čs. hranice hermeticky uzavřely a už by to nebylo bývalo možné.

Všichni máme nějaké životní poslání, jehož si můžeme, ale také nemusíme, být vědomi. Mým posláním zřejmě nebylo zpívat Sarastra či Osmina na prknech českých jevišť, jakkoliv jsem o tom byl přesvědčen. Místo toho se mi dostalo malé kompenzace v tom, že jsem si mohl zazpívat Kecala v londýnské amatérské produkci, kromě několika jiných rolí. Hlavní je pro mne ale to, že jsem se dostal do země v níž jsem se později mohl svobodně věnovat studiu toho, co mě opravdu zajímalo a o čem zde právě píši, což by za tehdejšího režimu nebylo bývalo v někdejším Československu možné. A také dělat spoustu jiných věcí, které bych byl dělat nemohl, jako třebe naučit se hrát golf. Dříve než propadneme zoufalství nad nějakými nepovedenými pokusy o to, co si snad představujeme jako svoje veliké poslání, všichni bychom si měli uvědomit, že naše budoucnost může docela dobře ležet někde úplně jinde a že si možná velice posloužíme, když ponecháme věcem volný průběh.

Každý z nás máme nějaké přednosti, nějaký talent, v mnohých případech i více talentů. U někoho to může být krása těla a tváře, u jiného fyzické schopnosti, houževnatost, vytrvalost, nebo třeba schopnosti kreslířské, zvučný hlas, atp. To vše je zde, aby nám to pomohlo hrát tu roli v životě, která je nám nějak předurčená. Proto také nemá význam se příliš zaobírat tím, co mají, co dokáží, či co nedokáží, jiní lidé — to co oni dostali do vínku jsou jejich vlastní nástroje, jejich osobní talenty, které jsou zde aby pomáhaly právě jim. Stvořitel vytvořil prvotní prostor a s ním potom časová, prostorová a pohybová vymezení. Bez jím takto stanovených hranic, jednotlivé duše by neměly možnost nic přijímat ani vydávat. Těmto restrikcím se říká Cimcum.

Cimcum (někdy také Cim-cum. Tzim-tzum, atp.) je kabistický výraz značící „kontrakci následující po předchozí expansi“. Jde zde prostými slovy o to, že poté kdy stvořil svět, Bůh se od svého výtvoru odtáhl; to proto aby povolil existenci něčemu jinému kromě sebe sama. Boží přítomnost v přímém smyslu slova (v jiném smyslu je Bůh stále přítomen) by zabraňovala tomu, aby se cokoliv mohlo dít. Cimcum je dosti obtížný koncept, takže když si představíme, že Bůh pro nás vytvořil jakési pískoviště a potom řekl: „tady si dělejte co chcete“, dokážeme jej alespoň do jisté míry pochopit. Dalo by se také říci, že Cimcum je odrazem od Boha vycházejícího světla, což způsobilo, že se zde vytvořilo vakuum. To potom umožnilo to, aby se vytvořily a postupně odhalovaly další světy.

Představme si, že původní světlo vytvořilo způsobem, který jsme si již popsali, nádoby, sféry, sefiroty, které potom mohly zachytávat a uchovávat více světla. Představovat si sefiroty jako nádoby, jakési mísy přijímající a vydávající prvotní energii, je vůbec dobrý způsob jak do tohoto tajemství aspoň částečně proniknout. Když si potom představíme více takovýchto nádob tvořících kaskádu (jako na obrázku vlevo), máme zde něco co nám pomůže chápat celý koncept toho jak energie přechází od toho nejvyššího zdroje, přes jiné sféry, až do těch nejnižších. V okamžiku kdy se jedna nádoba naplní, začne přetékat a energie proudí do nádoby nacházející se pod ní. Nakonec se vše shromáždí v té nejnižší nádobě, jíž je sefira Malchut.

Jiným způsobem, kterým si kabalisté pomáhají znázornit si tyto těžko představitelné koncepty, je tzv. úder blesku (vpravo), kdy energie probíhá klikatým způsobem od nejvyššího Keteru až do nejnižšího Malchutu. Ať už nám vyhovuje lépe způsob v němž vidíme sefiroty jako nádoby vytvářející kaskádu, či představujeme-li si blesk, v obou případech si potřebujeme uvědomit, že tím jak energie takto prochází, vytváří si vzor, jakousi univerzální šablonu, neboli náš Strom života. Podle kabalistické tradice byly ale původní nádoby příliš křehké na to, aby dokázaly energii úspěšně přijímat a udržet, takže se kromě těch tří nejvyšších všechny rozbily. Toto rozpadnutí se původních nádob se nazývá ševira. Vzniklé střepy se potom propadly do bezedné hlubiny prostoru, kde se z nich staly světy náležející k tzv. klifotu. O tom jak se to má se světem, kterému kabalisté říkají klifot, si ještě povíme trochu více o něco později.

Při dalším pokusu bylo energii umožněno přetékat z jedné nádoby do té pod ní se nacházející, tak jak to vidíme na našem diagramu. Zde již došlo ke sdílení, nicméně se nádoby staly příliš tlusté a nepropustné, čímž pádem došlo k vytvoření hmoty, podléhající zákonům o restrikci. Neúplnost a deficience, kterou způsobil Cimcum svými omezeními, měly za následek další neúplnosti a nedokonalosti. Vznikl takto chaos a nedostatek souladu a s tím také sklony ke špatnosti a zlu, které jsou následkem nenaplněné touhy po zisku.

O jakých omezeních zde vlastně hovořím? K tomu bude nejlépe uchýlit se k nějakým přirovnáním. Rozsvítíme-li reflektor a jeho světlo namíříme na bílý povrch, na příklad na bílé slunečníky, takové jaké používají fotografové, světlo se odtud odrazí. Bílý látkový povrch slunečníků zabrání pronikání světla a vrhne je zpět, čímž se dosáhne silnějšího jasu, který můžeme navíc kontrolovat počtem i nastavením slunečníků. Pokud zde máme naopak černou nelesklou tabuli, na kterou stejným způsobem namíříme reflektor, většinu jeho světla pohltí černá tabule. Jiným příkladem toho jak se projevuje Cimcum svými omezeními je voda jako potencionální zdroj energie. Pokud spadne větší množství deště na více či méně plochý povrch země, voda se rozprostře po povrchu vytvářejíce kaluže, případně i močály, plné komárů s nebezpečím onemocnění malárií, atp. Tedy nic nám obzvláště prospěšného. Pokud ale na nejvhodnějším místě postavíme hráz, vznikne rybník, kterého už můžeme využít. Můžeme potom dále využít vodní energie tím, že postavíme náhon s mlýnským kolem, vodní turbinou či něčím podobným. Lidé si takto usnadňovali život po dlouhá staletí; také tím, že stavěli větrné mlýny a podobná zařízení.

V krátkosti: čím více omezení zavedeme, čím více překážek postavíme do cesty hmotě, tím více máme z toho užitku. Světlo slunce se po zemi rozprostírá rovnoměrně; nastavíme-li mu ale zvětšovací sklo, čočka způsobí koncentraci paprsků. Ty potom můžeme vrhnout na kus papíru, který se vznítí. Čím více utáhneme kůži na hracím bubnu, tím silněji bude buben znít když do něho uhodíme paličkou. Při veškerých sportovních kláních se přímo či nepřímo vyzývá k souboji hmota, ať už v podobě těla soupeře, míče, různých překážek, přírodních i umělých. Nebýt zde Cimcum, nebylo by nejen světových rekordů, nebylo by vůbec nic. Omezení, jimž podléhá celý vesmír, jsou zde proto, aby to vše co kolem sebe vidíme mohlo existovat.

My se zde na zemi nacházíme proto, že Stvořitel se rozhodl oddělit od sebe část, ducha, jímž je člověk. V jednom tradičním kabalistickém podobenství, Adam stojící nohami na zemi dosahoval hlavou až do nejvyšších oblaků na obloze. To zní stejně neskutečně jako biblické tvrzení, že svět byl stvořen během šesti dní. Jak je tomu vždy v Bibli, když nalezneme něco obzvlášť absurdního, je dobré se nad tím zamyslet. Nohy na zemi — to znamená, že člověk patří k zemi, že pochází ze země. Hlava vysoko na nebi — člověk je zároveň duchovní bytostí, která na své nejvyšší dosažitelné úrovni se nachází tváří v tvář s Bohem. Tak tomu bylo podle Bible původně, dokud nedošlo k tzv. prvotnímu hříchu, kdy člověk se rozhodl, že chce mít svoji vlastní vůli a poznat dobro i zlo, že tedy nechce být žádnou loutkou. To bylo člověku umožněno — dostalo se mu těla z masa a kostí, byl seslán na zemi, kde je jeho úkolem se naučit rozeznávat dobro a zlo, přijímat dary od Boha o které se hodlá podělit s ostatními. Toto je druh duchovní vyspělosti jaké můžeme dosáhnout pouze tehdy, pokud se budeme aktivně podílet na celém procesu Stvoření.

S člověkem na zemi se to má podobně jako s fotbalovým míčem. Když takový míč po vykopnutí spadne s výšky na zem, pokud tam zrovna nikdo není aby s ním hrál, poskočí několikrát a potom zůstane ležet. Pokud my se nacházíme na zemi a nepodílíme se aktivně na hře, která se zde odehrává, také žádný zvláštní odskok mít nebudeme. Musíme se prostě zúčastnit. Může se nám přitom stát, že se zraníme, v každém případě to občas bude bolet, o to už se postará Cimcum. Čas od času upadneme a budeme se muset zvednout. Žádný záchranný provaz se k nám s nebe sem dolů přitom nespustí; jediný způsob jakým se můžeme zvednout po pádu je opřít se o zemi rukama a postavit se na nohy.

Dokud se duše nachází vy vyšších sférách, které jsou jejím pravým domovem, nedostává se jí příležitosti se o věci dělit. Může sice mít blíže ke Stvořiteli, s ním se ale o nic dělit nemůže, protože ten je již dokonalý, nic nepotřebuje, nic nechce. Duše si musí nalézt cestu do nižších sfér a v té nejnižší potom se mu dostane hmotného lidského těla. Jen tak, že toho těla využije k práci, k sebekultivaci, může začít Stvořiteli splácet to, co mu dluží. Ovšem, země je jako veliké fotbalové hřiště nebo jako obrovské jeviště, kde se neustále hrají nějaké hry. S tím spojené jsou vedlejší atrakce, které mohou její pozornost odvést úplně jinam, takže aspoň na čas zapomene na své původní poslání. Jako názorný příklad toho,jak snadno se to může stát, nám poslouží následující pohádka.

      Byl jednou jeden muž, říkejme mu třeba Bonifác. Měl manželku a několik dětí, které nedokázal dost dobře uživit. Takže nebyl ani trochu spokojený. Jednoho dne Bonifác v jakési hospodě zaslechl někoho vykládat, že kdesi daleko v moři se nachází Ostrov diamantů, kde se tyto drahé kameny válejí všude, dokonce i na ulici. Bonifác byl povahy důvěřivé; šel tedy na cestovní agenturu zeptat se jak se na ten ostrov lze dostat. Řekli mu:

„Máme tady zrovna zvláštní nabídku. Cesta lodí na Ostrov diamantů, zpáteční lístek, včetně ubytování, cena tři sta zlatých!“

„Jak dlouho trvá cesta na ten ostrov?“

„Tři měsíce.“

Bonifác tři sta zlatých pochopitelně neměl, ani tolik peněz nikdy pohromadě neviděl, měl jen jedinou zlatku v kapse. Šel tedy do sázkové kanceláře a zlatku vsadil na jediného koně, který byl outsiderem v poměru 300:1. Kůň překvapivě vyhrál. Bonifác šel znovu na cestovní agenturu a zaplatil si cestu lodí na Ostrov diamantů. Potom šel domů a řekl ženě:

„Budu pryč aspoň šest měsíců. Pojedu na Ostrov diamantů, kde nějaké ty diamanty posbírám a až se vrátím, budeme mít po chudobě.“

Žena odpověděla:

„Bude se mi po tobě stýskat, dětem také, běž už ale radši, ať nezmeškáš loď!“

Bonifác si vzal dva kufry, které hodlal naplnit diamanty, a šel do přístavu, kde kotvila jeho loď.

Za tři měsíce dorazil na Ostrov diamantů. Rozhlédl se kolem a opravdu, diamanty se válely všude, na plážích, v zahradách, dokonce i na ulici, kde si s nimi děti hrály fotbal.

Dostavila se noc a všude byla najednou úplná tma. Nikde ani světélko. Nějak se dostal zpátky do hotelu, kde se zeptal recepčního:

„To tady nemáte žádné světlo?“

„Na co?“ podivil se recepční, „přes den je světla dost, navíc s těmi všemi diamanty kolem. No a večer jdeme do postele. Uděláte dobře, když taky půjdete.“

„A není vám někdy zima, takhle bez ohně?“

„No, někdy nám zima trochu je, proto taky radši jdeme do postele. Já už tady zavírám...“

„Počkejte ještě chvilku. Když tady jsou ty diamanty, musí tu také někde být uhlí.“

„Uhlí, co to je?“

„Takové černé kamení. Když to zvednete, zašpiní vám to ruce.“

„Jo, tak toho je tady spousta. Hned tamhle za námi v té stráni.“

Bonifác se na to šel vyspat. Ráno si půjčil někde krumpáč a lopatu a šel na stráň za hotelem. Kopl do země, našel uhlí. K večeru ho měl nakopanou už hromadu a nějaké odnesl na náměstí před hotel. Počkal až se setmí a potom uhlí zapálil. Lidé se scházeli ze všech stran, podivovali se ohni, hřáli si ruce, nemohli se ho nabažit.

Bonifác je tam nechal kochat se ohněm a teplem a sám šel spat. Ráno zašel do přístavu. Tam mu řekli, že příští loď připluje až za rok.

„Co budu ale dělat?!“ zoufal si Bonifác. Ubytování v hotelu sice měl, musel ale také jíst a na jídlo mu už nic nezbývalo. Jak to tu vydrží po celý rok?

„No, co kdybyste nám sehnal a prodal víc toho … jak tomu říkáte?“

„Uhlí. To by snad šlo.“

Bonifác se po celý rok na ostrově zabýval tím, že kopal a prodával uhlí. Našel si brzy několik zaměstnanců a vedlo se mu náramně. Nikde neměl žádnou konkurenci a lidé o jeho uhlí velice moc stáli. Přes den dohlížel na kopáče ve svém uhelném dole, večer šel do hotelu, kde si už mezitím pořídili krb, ve kterém pálili jeho uhlí. Jedl langusty a ústřice, k tomu pil šampaňské a kouřil kubánské doutníky, protože si to všechno, i mnohem víc, mohl dovolit. Když konečně připlula loď, Bonifác si naplnil oba kufry a odplul s nimi domů. Tam řekl ženě:

„No, jsem zase zpátky, sice trochu pozdě, ale stálo to za to!“

„Tak mi ukaž, co máš!“ nemůže se dočkat žena.

Bonifác otevře kufry. Žena nevěřícně zírá.

„To nejsou žádné diamanty! Vždyť tohle je přece uhlí!“

„No jistě. Uhlí. Na co diamanty, ty jsou k mání všude a vůbec nikdo o ně nestojí. Uhlí je to, co po mně lidé chtěli, za uhlí by dali kdeco, uhlí je to, co mě tam po celý rok živilo. Diamanty, ty nikdo nechtěl, uhlí je mnohem lepší..!“

Pověděli jsme si již, že omezení Cimcum je právě to, co způsobuje, že se v tomto našem světě vůbec mohou dít věci. Kabala nás učí, že přijímat veškeré dary máme s tím úmyslem, že se o ně podělíme s jinými lidmi. Přitom mnozí z nás jistě už přišli na to, jak se to má s bohatstvím (a to zahrnuje opravdu všechno, případně i vědomosti), které bylo získáno náhle a bez úsilí. Chybí tomu něco, čemu bychom snad mohli říkat tvůrčí inteligence. Je to právě ten druh inteligence, který je svázán s hmotou a který nám dává radost z toho když něco získáme a když se o to s někým podělíme. Naproti tomu, bohatství či moc získané na příklad krádeží, vydíráním, či jiným zločinným způsobem, tomu člověku který je takto nabyl, nebývá dlouhodobě k prospěchu. To proto, že duchovní energie, tvůrčí inteligence, přitom chybí.

Co se stane, když někdo přijde k penězům či jinému majetku jaksi bez zásluhy, či přímo podvodným způsobem? Skoro to potom v mnoha případech vypadá tak, jakoby ty peníze, postrádaje tvůrčí inteligence, nevěděly kam mají jít. Nakonec obvykle skončí někde jinde, v jiných rukou. Kdopak neviděl alespoň jeden (spíše ale více) film o loupeži v bance? Typicky se jedná o komedii, přičemž protagonisté, kteří osnují složité plány k tomu jak se k penězům dostat, mohou být docela sympatičtí. To nic ovšem na věci nemění — nakonec přijde scéna v níž o ukradené peníze přijdou; ty potom létají vzduchem, snášejí se jako sněhové vločky na ulici, do rukou překvapených lidí. Nebo tak nějak. Peníze bez tvůrčí inteligence jsou totiž archetypem po němž tvůrci filmů rádi sahají. Vycítí, že je v tom jakási základní pravda; divák to také vycítí a proto příběh snadno přijme.

Ve skutečném životě ti lidé, kteří loupí banky či benzinové stanice se zbraněmi v rukou, většinou s penězi utečou aniž by z nich dělali sněhovou vánici. Problém je potom, co potom s těmi penězi? Většinou se o tak velkou sumu, aby se s ní mohli po zbytek života uchýlit do ústraní někde v Karibiku, nejedná. Nebezpečí, že se někdo z loupežné tlupy bude neuváženě ukazovat je vysoké, a pokud je policie zadrží, je to většinou z těchto důvodů. Klasickým případem úspěšného/neúspěšného zločince je Ronald Biggs, který v roce 1963 byl členem tlupy, která provedla tzv. Velikou vlakovou loupež. Z vězení, kam se dostal poměrně brzy po činu, se mu sice podařilo zakrátko utéci, na útěku ale byl svým způsobem po celý život. Peníze utratil za plastické operace, falešné dokumenty a advokáty, když bojoval o to, aby ho brazilské úřady nevydaly brtským úřadům. Nakonec se v roce 2001 vrátil z Brazílie do Anglie a vydal se úřadům sám, protože se mu příliš stýskalo po rodné zemi. Ve chvíli kdy toto píši, 46 let po té loupeži, byl po dalších osmi letech prožitých ve vězení propuštěn, už jako úplný a těžce nemocný stařec, který si to pivo v anglické hospodě, po němž tolik toužil, už asi příliš nevychutná...

Pochopitelně, jsou lidé, kteří tvůrčí inteligenci mají a jsou schopni s penězi a to i náhle a nečekaně poctivě nabytými, zacházet rozumně. Je potřeba si přitom uvědomit, že peníze by nikdy neměly být cílem, pouze prostředkem. Skoro každý z nás v nějakém bodě v našem životě přijdeme k penězům, které jsme si nijak zvlášť nezasloužili, aspoň to tak můžeme cítit. Může to být dědictví, případně výhra v loterii, středně veliká, ale třeba i větší suma. Potom záleží jen na nás, jak s penězi naložíme. Zde žádné rady nepomohou, protože každý jsme jiný, každý máme jiné příležitosti, jiné tužby, jiné okolnosti. Pokud člověk dělá to, co má rád a co ho baví, peníze se obvykle dostaví, možná že ne ve velikých balících, ale v dostatečném množství aby se uživil. Někteří lidé se zdají být předurčeni k tomu, aby měli vždy peněz dostatek. Peníze vydělávají snadno, snadno je většinou také utrácejí. V tom je zákon a tvůrčí inteligence v něm vždy hraje důležitou roli.