Blavatská prohlašuje, že byla jako dítě na jedné straně zkažená a rozmazlená, čímž zřejmě naráží na aspekty své výchovy zejména ovlivňované babičkou, na druhé straně ale zase trestaná a tužená, v čemž se jistě projevovaly vlivy otce, který byl důstojníkem z povolání. V nejútlejším dětství prý prodělala celou řadu dosti těžkých nemocí, často také chodila ve spaní. Vzpomíná si zejména na dvě vychovatelky, které se staraly o její vzdělání, jednu Francouzku, druhou Angličanku. Po matčině smrti se stala jakousi "dcerou pluku" a byla prý velice oblíbená mezi otcovými vojáky. Odtud jistě také vzešlo její proslulé jezdecké umění; v řadě legend, které se kolem její osobnosti později vytvořily, jedna se velice často opakuje. Blavatská totiž měla po jistý čas vystupovat jako krasojezdkyně v cirkuse, když pro ní po odchodu z Ruska nastaly krušné časy. Podle jiných pramenů ale měla Blavatská také vystupovat jako koncertní pianistka. Pravdou může být obojí nebo také vůbec nic. K legendám, z nichž mnohé se vytvářely ještě za života Blavatské, ona sama bezpochyby leccos přidávala, když k tomu měla příležitost. Nezapomeňme na romanopisecké schopnosti její matky, které také dostala do vínku a které se později projevily, i když v poněkud jiném žánru. S poměrnou jistotou lze sledovat jen nějakých posledních patnáct až dvacet let života Blavatské, kdy se stala už dosti známá. Před tím se nachází asi čtvrt století skoro úplné temnoty, z níž místy vystupují pouze krátké, těžko ověřitelné epizody.

Ve čtyřicátých letech 19. století prošla světem první vlna znovu vzkříšeného spiritismu, která brzy nato dolehla i do Ruska. Zejména ve vyšších kruzích se "duchařina" stala módou a tak netrvalo dlouho než se přišlo na to, že mladá Jelena má obzvláštní schopnosti jako médium, i když v té době se tomu tak ještě neříkalo. Blavatská později tvrdila, že si odjakživa byla vědomá přítomnosti Inda v bílém turbanu, kterého vídávala jen ona sama a kterého nazývala svým "ochráncem", protože zakročil při několika příležitostech, když se jako všetečné dítě dostala do různých nebezpečných situací. Asi ve třinácti letech se jí například stala ta nehoda, že se při vyjížďce pod ní náhle splašil kůň, přičemž se jí noha zapletla do postroje, takže hrozilo nebezpečí, že by mohla být koněm uvláčena. Náhle prý ucítila pár neviditelných rukou, které ji podržely v sedle, dokud se kůň neuklidnil.

Asi od svých devíti let mívala mladá Jelena ještě jiného častého návštěvníka z "říše duchů". Tím byla postarší dáma, jejíž jméno uvádí jako Tekla Lebendorfová. Když po matčině smrti žila u babičky v Saratově a později v gruzínském Tbilisi, scházíval se širší rodinný kruh, spolu s příležitostnými návštěvníky, k pravidelným seancím. O náplň těchto schůzek se staral především "duch" této dámy, který prostřednictvím mladé Jeleny komunikoval s přísedícími tím, že ovládal její ruku při automatickém psaní, což je jedním ze základních mediálních projevů. U příběhu o automatickém psaní se na chvíli pozastavíme, protože je natolik poučný, že nám může názorně demonstrovat to, jak zdání, zejména v souvislosti se spiritismem, dokáže snadno oklamat celou společnost rozhodně nadprůměrně inteligentních a vzdělaných lidí, kteří byli tomu svědky.

Seance v sídle rodiny Fadějevových se pravidelně konaly asi po dobu šesti let a přítomen při nich býval i rodinný kněz, kterého záležitost velice poutala, který ale přesto míval vždy přitom pro jistotu po ruce kropáč se svěcenou vodou a to v případě, že by se stalo něco nepředvídaného. Jelenina ruka, vedená údajným duchem staré dámy, popsala přitom stohy papírů a to vždy stejným rukopisem, rusky nebo někdy i německy, kterýžto jazyk Jelena nikdy, a to ani později v životě, neovládala. Tekla Lebendorfová přitom vylíčila do podrobností svůj celý život, od svého narození v estonském Tallinu, přes svojí svatbu, narození i výchovu dětí, až po vlastní smrt. Přitom nechybělo ani jméno a adresa luteránského kněze, který jí uděloval poslední svátost. Byl z toho úplný román na pokračování, v němž se přítomní někdy dozvídali podrobnosti o milostných záležitostech její nejstarší dcery, jindy si zase mohli poplakat při líčení událostí vedoucích až k sebevraždě jejího syna. Duch tohoto nešťastníka také čas od času obšťastňoval společnost svojí přítomností a ulevoval si přitom dlouhými ciráty o svém utrpení. Jeho matka se zmiňovala také o svém posmrtném životě, o tom jak se setkala dokonce se samotným Bohem i s panenkou Marií, kromě celého zástupu andělů. Dva z těchto dokonce k radosti všech účastníků přivedla i k samotné seanci, ti potom svatosvatě slíbili, že budou pilně dozírat na mladou dívčinu, jejímž prostřednictvím jim bylo umožněno se takto před společností duchařů projevit...

Až doposud vše vyhlíželo tak, že se dětskému médiu opravdu povedl husarský kousek, to jest podat až doposud nepostižitelný Důkaz o existenci posmrtného života. Jakýkoliv nadšenec spiritismu by pro něco takového přece dal ruku do ohně! Co lepšího si přece lze představit, než plně ověřený popis událostí v Norsku a v Estonsku, pevně doložený petrohradským dokumentem, to vše nadiktováno zemřelými osobami a to médiu, vzdálenému na tisíce kilometrů, v gruzínském Tbilisi?

Čtenář ovšem tuší, že v tomto bodě musí nutně přijít nějaké "ale", které obvykle provází takovéto příběhy, zejména potom takové, které se nějak dotýkají spiritismu. Tbilisští duchaři se mohli radovat ze svého úspěchu jen necelý rok. Rozvíjí se následující scéna. Do Tbilisi se po letech vrací jeden z bývalých důstojníků plukovníka Hahna. V dobách, kdy sloužíval pod Jeleniným otcem, si velice oblíbil tehdy asi pětiletou holčičku, které dovoloval hrát si ve svém pokoji, hrabat se a kramařit s jeho osobními věcmi, dopisy, rodinnými portréty a podobně. Mezi nimi se také vyskytovala miniatura starší dámy, vyhotovená ve slonovině. V té době již asi čtrnáctiletá, slečna Hahnová se svojí vychovatelkou přichází znovu navštívit tohoto rodinného přítele a přitom na stole v pokoji zahlédne portrét, na který už dávno zapomněla. Na místě skoro omdlévá, protože v něm poznává tvář dámy, té jejíž duch ji po celá léta navštěvoval! Tím se ale překvapení neskončí. Na Jeleniny vzrušené výkřiky, důstojník, který o seancích s duchem dámy nic neví, s potěšením konstatuje, že se dívka stále ještě pamatuje na miniaturu, s kterou si tak ráda hrávala. Jelena je proto nucena vysvětlit, že je po několik let ve spojení s duchem jeho zemřelé tety a ta že jejím prostřednictvím komunikuje s celou jejich rodinou. Nyní je pro změnu na důstojníkovi, aby byl ohromen. Hned nato se ale dává do smíchu. Vždyť jen před několika dny mu přece teta psala z Norska!

Důstojník si posléze od duchařské společnosti vyslechl celé vyprávění o Jeleniných stycích s domnělým duchem. Zaražení spiritisté se takto dozvěděli, že Jelena sice s žádným duchem komunikovat nemohla, že ale vše nemohlo přece jen být pouhým výplodem fantazie mladé dívky. Víme již, že skutečně existovala petice, podaná jeho tetou carovi Nikolajovi. Důstojník také potvrdil, že jeho bratranec skutečně rozházel rodinný majetek a že se opravdu v Norsku pokusil o sebevraždu. Sebevražedný pokus ale přežil a toho času se nacházel v Berlíně.

Oblíbené teorie spiritistů se ovšem zhroutily a jejich kroužek se následkem toho přestal scházet. Kněz mohl konečně použít svůj kropáč, protože moudře usoudil, že celá šaráda byla nakonec přece jen dílem ďáblovým a nedalo mu asi moc práce o tom přesvědčit také Jelenino pobožné příbuzenstvo. Samotná dívka na to měla jiný názor. Věděla přece, že nějakým způsobem se nevědomá část její mysli dopátrala informací, které se z větší části ukázaly být docela přesné. Pouze tam, kde bylo zapotřebí nějak zdůvodnit to, jak k ní tyto informace přicházely, její mysl vše prostě oblékla do módního spiritistického kabátu, v němž je potom předváděla před svým obecenstvem i před sebou samotnou. Později o tom napsala:

Bylo to dílem mého vlastního vědomí. Byla jsem citlivé dítě. Měla jsem neobyčejné mentální schopnosti, kterých jsem si ovšem nebyla nijak vědomá.

Zatímco si jako malá hrávala s miniaturou a s dopisy staré dámy, "nevědomá část její mysli", jak by se asi vyjádřil moderní psycholog, potají vše zaznamenávala. Stačila nějaká malá a dávno zapomenutá příhoda, aby si její mysl mohla vytvořit asociaci s dávno zapomenutým obrázkem a dopisy a tímto způsobem se naladit na určitou vlnu, kde se její nevědomá část mohla setkávat a komunikovat s nevědomou částí mysli paní Lebendorfové. Získané informace byly ovšem "přefiltrovány" a zabarveny osobností dospívající romantické dívky, nadané kromobyčejně bujnou fantasií. Protože Jelena přitom hrála roli média, tlak všeobecného očekávání si vyžadoval, aby vše vyhlíželo jako vzkazy ze říše mrtvých. Nevědomá část Jeleniny mysli to tedy jednoduše vyřešila tím, že "zabila" jak starou dámu tak i jejího syna, aby se spiritistický kroužek mohl patřičně vyžívat.

Záležitost s domnělým duchem musela sice mladou Jelenu nemálo zahanbit, dala jí ale také pořádnou lekci. V té době bylo moderní spiritistické hnutí na samém počátku rozkvětu a v průběhu několika příštích desetiletí mu bylo souzeno přilákat do řad svých příznivců množství vynikajících osobností. Přestože spiritismus není v zásadě ničím jiným než druhem náboženského sektářství, pro mnohé adepty esoterického poznání bývá v některé své formě dodnes téměř nevyhnutelnou etapou vývoje. Nebylo tomu jinak ani u mladé Jeleny. Automatické psaní, klepání stolečků, proslovy prováděné v transu, aporty, materializace, zkrátka vše to, co tolik fascinovalo několik příštích generací spiritistů, revoltujících proti paralelně probíhající vlně vědeckého materialismu, nemohlo po takovéto lekci, uštědřené v rozpuku mládí, vysoce inteligentní Blavatskou už příliš zaujmout a proto zbytečně brzdit v jejím dalším vývoji. Dostalo se jí hned na samém počátku její cesty za duchovním poznáním názorného příkladu toho, že jakékoliv budoucí pátrání po smyslu lidské existence musí být především zaměřeno na podstatu lidské osobnosti, a že nemá žádný smysl honit se jen za fenomény. V tomto bodě Blavatská musela nutně dojít k přesvědčení, že v externích jevech nelze hledat a nalézat žádné důkazy, že člověka tímto posedlého (což je případ mnohých spiritistů) jen zavádějí do slepé uličky.

Ve zralém věku bylo osudem Blavatské se ještě jednou setkat nebo lépe řečeno "utkat" se spiritisty. Jak dále uvidíme, následkem této konfrontace se Blavatská stala jednou z nejznámějších, ale také nejspornějších, postav moderní doby. Její vliv daleko přesáhl hranice theosofie a obrazil se zejména v tvorbě mnohých členů umělecké avantgardy, zejména na počátku 20. století.

Vraťme se ale k Jeleně Petrovně Hahnové, veselé, vtipné a nesmírně aktivní dívce, která se vzpírá všem konvencím. Jak sama přiznává:

Nesnášela jsem společnost a světské mravy, stejně tak jsem nenáviděla pokrytectví v jakékoliv formě, společnost a její obecně přijaté manýry mě dováděla k zuřivosti.

Nejraději jezdila po kozácku na neosedlaných koních, nerada se oblékala do společenských šatů, vyhýbala se kdykoliv mohla plesům a tanečním večírkům. Jednou si dokonce schválně opařila nohu v horké vodě, jen aby měla výmluvu a nemusela jít na jakýsi ples. Mladým mužům, kteří se kolem ní nevyhnutelně začínali otáčet, se u Jeleny prostě nevedlo.

Kdyby se byl býval nějaký mladík přede mnou odvážil hovořit o nějaké lásce, nejspíš bych ho byla na místě zastřelila jako vzteklého psa.

Proto bylo nesmírným překvapením pro celé okolí, když v jejích necelých sedmnácti letech došlo k oznámení, že se Jelena zasnubuje. Kdyby jen to! Jejím budoucím manželem se měl stát generál Nikefor Blavatský, místo-guvernér Jerevanské provincie. Jelenina sestra Věra Jelichovská o tom později napsala:

V sedmnácti letech se Jelena provdala za muže třikrát staršího než byla ona sama... Její muž byl po všech stránkách znamenitý člověk, měl jen jedinou chybu a sice tu, že si vzal mladou dívku, která s ním jednala úplně bez respektu. Předem mu rovnou řekla, že si ho za manžela vybírá jen proto, že jí to nebude tolik vadit až ho zarmoutí, jako by jí to třeba mohlo vadit v případě někoho jiného.

Není známo jak starý byl vlastně generál Blavatský v době svatby. Sám prohlašoval, že mu je kolem padesáti, Blavatská ale tvrdí, že mu už táhlo na sedmdesátku... Proč se ale tak náhle za něho provdala? Podle její tety to bylo jen ze vzdoru a z mladické nerozvážnosti.

Vychovatelka jí škádlila tím, že se svojí vznětlivou povahou nikdy nenajde muže, který by si jí vzal. Uštěpačně dodala, že ani ten stařík, jehož ošklivosti se vysmívala a kterého nazývala "opelichaným havranem", by o ní nestál. To jí vyprovokovalo k tomu, aby do tří dnů z něho vymámila nabídku k sňatku a potom, zděšená tím co způsobila, chtěla na něm, aby v žertu přijatou nabídku vzal zpět. To už ale bylo pozdě.

... přinesl si na to nástroje, nějaké kukátko či zrcátko, co se tím dá koukat dovnitř a jiné hrůzostrašnosti. Když se dost vynadíval, zeptal se mě překvapeně: '"Vy jste nikdy nebyla vdaná?" Byla jsem", povídám, "děti jsem ale žádné neměla". Nechtěla jsem zacházet do žádných fyziologických podrobností. "No, jistě", on nato, "jak byste také mohla, když podle toho co tu vidím, s manželem jste se nikdy stýkat ani nemohla". Že prý jsem s žádným mužem styk mít nemohla, protože mi tam někde něco chybí a místo toho tam mám jen nějakou pokroucenou okurku...

Po třech měsících došlo mezi manžely Blavatskými k prudké hádce, po níž si mladá žena vzala koně, odjela do Tbilisi a k svému manželovi se odmítla vrátit. Sešla se přirozeně rodinná rada, která rozhodla, že nezvládnutelná Jelena má být poslána ke svému otci, toho času žijícímu v Petrohradě. Generál Blavatský podal časem žádost o rozvod, která byla ale podle tehdejších přísných ruských zákonů zamítnuta.

S malým doprovodem Jelena odjela do přístavu Poti, odkud měla plout lodí do Petrohradu, parník ale zmeškala. Místo toho se mělo plout do Kerče, kde se dala stihnout jiná loď. Parník, na který se nakonec nalodili, plul ale až do Konstantinopole. Blavatská zosnovala plán, jak se zbavit služebnictva, které mělo nařízeno nespustit ji s očí a podplatila kapitána lodi, aby jí v tom pomohl. V Kerči poslala služebníky na břeh s tím, že mají pro ní najít ubytování ve městě. Jakmile se ocitli z dohledu, loď odrazila z přístavu a s mladou Blavatskou na palubě odplula do Turecka...

Spiritismus

Až doposud bylo možné přistupovat k životopisu madame Blavatské s poměrnou objektivitou. Příběh této neobyčejné ženy nelze ale v úplnosti podat, aniž by člověk nebyl přitom vtažen do vírů kontroverzí a spekulací, které se kolem její osobnosti vynořily. Máme na vybranou: buď odmítneme uvěřit tomu, co Blavatská o sobě říká nebo přijmeme vše, beze zbytku. V prvním případě by nebylo o čem psát, v druhém bychom si mohli připadat spíše jako při čtení pohádek. Existuje ovšem střední cesta, k níž nás Blavatská prostřednictvím svých pozdějších spisů ostatně nepřímo vybízí. Poslechněme si ji, ale udělejme si o věci vlastní názor.

Blavatská byla nesporně tím, čemu se dnes obvykle říká médium. Povězme si tedy nejprve, co je pod tímto výrazem spiritisty, kteří jej vynalezli, běžně chápáno. Typické médium spiritistů je člověk, který se dokáže dostat do stavu tzv. transu, tj. upadnout do jakéhosi polo-vědomí nebo, v krajních případech, i úplného bezvědomí. Médium v transu se podle spiritistů potom stane buď tlumočníkem, který vyřizuje vzkazy ze světa duchů (na příklad prostřednictvím automatického psaní) nebo je jeho/její tělo, včetně hlasivek, přímo ovládnuto tzv. kontrolním duchem. V takovém případě se celá osobnost ovládajícího ducha také obrazí na tváři, gestech i hlasu média. Dalo by se říci, že osobnost média ustoupí do pozadí, aby udělala místo jiné osobnosti, patřící ovládajícímu duchovi. To, jak dalece je možné pro takového ducha médium ovládnout, záleží zejména na tom, jaké hloubky transu je médium schopné dosáhnout.

Hloubky transu, jakého je to které médium schopné bývají různé. Čím hlubší trans tím lepší médium, protože s hloubkou transu se prohlubují schopnosti jeho projevu. Tak například, k tomu aby médium bylo schopné provádět automatické psaní, jak tomu činila mladá Jelena, není zapotřebí nijak zvlášť hlubokého transu. Mnohým z nás se něco podobného děje i jaksi bezděky, když například duchem nepřítomni si něco čmáráme tužkou na papír, zatímco třeba vedeme telefonický hovor s někým kdo nás málokdy pouští ke slovu. Když potom zavěsíme, podíváme se na papír a s podivem zjistíme, že aniž bychom si toho byli vědomi jsme nakreslili obrázek, načrtli geometrické obrazce nebo i napsali nějaké podivné a s ničím nesouvisející věty. To, abychom hovořili a tímto koncentrovali svoje myšlenky, nebylo dosti dobře možné, zavěsit by bylo neslušné, to co nám bylo vykládáno nás moc nebavilo, takže jsme prostě vypnuli a nechali se tím vším nějak mírně hypnotizovat, až jsme se ocitli na pokraji lehkého transu.

Během svých vlastních výzkumů fenoménu spiritismu jsem měl možnost si poslechnout, někdy i rozmlouvat, s údajnými kontrolními duchy několika médií. Musím s upřímností říci, že pokud se týče výše jejich inteligence, podle mého úsudku nikdy nijak zvlášť nevynikali nad celkový průměr společnosti, která se přitom sešla. Řekl bych skoro, že zhruba tito "duchové" vždy říkali to, co od nich posluchači očekávali a nevzpomínám si, že bych byl kdy odešel obohacen o nějaké zvláštní moudrosti. Jejich projevy se příliš často nápadně podobaly běžným nedělním kázáním v nějakém pozemském kostele. Zřejmě i zde platí "like attracts like", stejné k stejnému si cestu hledá...

Nezatracujme ale spiritisty tak docela, leccos je sice nejspíš docela jinak než jak si to představují, přesto nemůžeme jen tak mávnout rukou nad něčím, co zde bylo zřejmě odjakživa. Už v bibli se nacházejí četné narážky (a často také varování) na tyto jevy. Nejznámější je asi případ prvního židovského krále Saula. V Saulově době neměla spiritistická média zřejmě na růžích ustláno, protože král vydal rozkaz, aby byli všichni věštci a hadači vyhnáni ze země. Potom toho ale začal litovat. Jeho duchovní rádce prorok Samuel totiž zemřel a Saul, který měl nemalé potíže s tím udržet si bojovné Filištínské od těla, cítil, že by se mu jeho rady nyní právě nejvíce hodily. Poptal se kolem dvora a bylo mu řečeno, že jistá čarodějnice z Endoru by mu mohla umožnit spojení se zemřelým Samuelem. Král se za ní vydal v přestrojení, čarodějnice to ale rychle prohlédla (ve svém oboru byla zřejmě přebornicí). Saul jí musel nejprve odpřisáhnout, že jí nic neudělá, teprve potom se uvolila, že mu zemřelého proroka přivede. Popsala králi vzhled člověka, který před ní "vystoupil ze země" (většina médií potvrdí, že svým vnitřním zrakem vidí toho, kdo k němu ze světa duchů přichází) a král padl před (jemu neviditelným) Samuelem na kolena. Prostřednictvím čarodějnice, která podle všeho byla hlasovým, i když ne materializujícím médiem, prorok se přihlásil králi slovy, jaká by se za daných okolností dala nejspíše očekávat: "Proč mi nedáš pokoj?" Saul vyložil Samuelovi svoje obavy a starosti, načež byl nucen vyslechnout si prorokovo delší kázání, které by se dalo krátce shrnout slovy: "Co sis nadrobil, to si taky sněz!" Opět, žádná veliká moudrost, dokonce ani od údajného ducha jednoho z nejslavnějších proroků všech dob.

Tolik o médiích typu "direct voice" neboli přímého hlasu. Nejzajímavější, ale také nejvzácnější, jsou případy opravdu hlubokého transu, jakého jsou schopna dosáhnout jen určitá média. Při nich jsou možné tak zvané aporty nebo dokonce materializace. Ve spiritistickém názvosloví, aport znamená to, že nějaký předmět, většinou něco menšího, třeba květina nebo klenot, je přenesen z jiného místa do místnosti v níž se koná seance. Spiritisté aporty většinou chápou jako dary přinesené duchy zemřelých svým bližním. Uri Geller, který se proslavil svými schopnostmi před televizními kamerami ohýbat kovové předměty, jako na příklad lžíce a vidličky, ve své autografické knize popisuje celou řadu případů náhle se objevujících předmětů, které by spiritista nepochybně označil za aporty, k nimž došlo v jeho přítomnosti a které, i když je zřejmě nějak zapříčinil, sám nikdy nedokázal vysvětlit.

Spiritisty daleko nejvíce ceněnými médii jsou ovšem ta, která dosahují materializace celých osob. K tomu je zapotřebí určitých podmínek. Pro člověka, který není sám spiritistou, bývá přitom velice těžké se k podobným seancím dostat. Přesvědčení spiritisté totiž tvrdí, že přítomnost lidí, kteří mají silné pochybnosti, narušuje celkovou atmosféru seance, která potom nebývá většinou příliš úspěšná. Přesto se některým seriózním badatelům podařilo podobných seancí zúčastnit, dokonce jim bylo povoleno před seancí i po jejím skončení prohlédnout místnost v níž se konala a přesvědčit se, že nikde nejsou žádná skrytá propadla, odnikud nikam nevedou žádné drátky, atp.

Badatel, pokoušející se proniknout za roušku spiritismu, se nicméně musí s lecčím smířit. Například s tím, že materializující médium bývá obvykle umístěno za plentou, nebo v malém kabinetu podobnému plátěnému stanu, kde nejčastěji leží na lehátku. K tomu je několik důvodů. Typické materializující médium potřebuje ke svému výkonu většinou naprostou tmu, klid a soustředění spolusedících. Pokud by bylo uprostřed hlubokého transu něčím náhle vyrušeno, pokud by se média ku příkladu někdo dotknul, mohlo by to odnést epileptickým záchvatem nebo dokonce i zemřít. K takovým případům již údajně také došlo. Materializujícímu médiu trvá dosti dlouho dostat se do hlubokého transu, který bývá vlastně úplným bezvědomím. Většinou přitom oddechuje jako při těžké námaze, někdy se i svíjí, jakoby v porodních bolestech. Ti, kteří měli příležitost pozorovat médium při úspěšné materializaci, celkem shodně popisují, že viděli z těla média, většinou z jeho otvorů, z úst, z nosu nebo z genitálií, vycházet šedou nebo bledě namodralou mlhovitou látku, které se dostalo názvu ektoplasma. Ektoplasma se postupně zformuje do tvaru člověka. Většinou bývají dobře zformovány jen některé části lidského těla, obličej nebo ruce, zatímco zbytek postavy zůstává jen mlhavý a nevýrazný. 

Seance, při nichž docházelo k materializacím, bývaly velice populární zejména ve druhé polovině 19. století a při jedné z nich, jak si ještě povíme, se Blavatská poprvé setkala s plukovníkem Olcottem, pozdějším spoluzakladatelem Theosofické společnosti. Na sklonku 19. století se začali výzkumem materializujících médii podrobně zabývat i dva prominentní britští vědci A.R. Wallace a Sir William Crookes. Podařilo se jim sice shromáždit celou řadu důkazů, jak už ale v oblasti psychických jevů bývá skoro pravidlem, jejich obsáhlé vědecké práce byly nakonec jejich kolegy zdiskreditovány. Některá z médií s nimiž oba pracovali byla totiž později přistižena při podvádění. A to stačilo.

Narazili jsme tu na něco, co je téměř zákonitým problémem. V naprosté většině případů se mediální schopnosti snoubí s charakterovými nedostatky jejich držitelů. Proč tomu tak je není docela jasné, zdá se ale, že lidé, kteří se s těmito schopnostmi narodili, jakoby nesou s sebou nějaké těžké břímě. Navíc jsou často vystavováni velikým náporům. Dobré médium je a vždy bylo vzácné a tudíž žádané. Ta schopnější jsou proto nucena k častým produkcím, což je psychicky ale i fyzicky značně vyčerpávající. Pokud se zprofesionalizují, očekává se od nich, že vždy a všude podají ten nejlepší výkon. Přitom všem mají psychické schopnosti vždy jaksi nestálý charakter, za určitých okolností se projevují lépe, jindy zase hůře a není proto divu, že médium, které cítí že mu ubývají síly, se nakonec uchýlí k nějakému podvodu. Skoro by se dalo říci, že to je tak míněno, že podvodná média jsou zde proto, aby dodala vodu na mlýn skeptikům, kteří vždy jen číhají na příležitost je veřejně odhalit.

Podle toho co víme o Blavatské, musela být neobyčejně silným médiem, ovšem s jednou vzácnou výjimkou. Síly, jimiž disponovala, se mohly projevovat téměř za jakýchkoli okolností, Blavatská je zřejmě měla pod vědomou kontrolou. Jak se zdá, byla by bývala schopná kteréhokoliv z výše uvedených výkonů a to za denního světla, bez plenty, bez transu, za přítomnosti jakéhokoliv počtu skeptiků. Dokázala to mnohokrát a přesvědčila o svých schopnostech množství vynikajících lidí, a ne jen nějaké naivní spiritisty. V jistém bodě svojí kariéry se ovšem rozhodla, že toho přesvědčování už bylo dost a dost; od té doby prostě odmítala se nechávat přemluvit k jakýmkoliv dalším produkcím.

Měla pravdu. Pokud chtěla něčeho dosáhnout, musela se především soustředit na důležitější úkoly, jimiž byly její pozdější stěžejní literární práce, Isis Unveiled (Odhalená Isida, 1877), The Secret Doctrine (Tajná doktrina, 1888) a The Voice of Silence (Hlas ticha, 1889).

Pokud by byla Blavatská pokračovala v mediálních produkcích, byl by ji asi potkal podobný osud s nímž se setkávají téměř všechna média, ať už dobrá nebo nedobrá. Po každém přesvědčeném člověku by přišel tucet nových pochybovačů a to až do nekonečna. Stačí se podívat na to, jak se vede současným médiím, třeba již zmíněnému Urimu Gellerovi. Ten může sice jezdit po celém světě, ohýbat lžíce a vidličky před plnými sály i před televizními kamerami, dokonce i přenášet svoje síly na spousty jiných lidí, jimž se v rukách nebo i v kuchyňských zásuvkách také samy od sebe ohýbají příbory, znovu a znovu je ale někým obviňován z podvodu nebo je při nejlepším uznáván za výjimečně schopného iluzionistu!

Někde prostě bylo nutné říci "Ne"! Spiritisté, kteří Blavatskou až do té doby milovali, jí najednou nemohli přijít na jméno. Nedávala si totiž před ústa žádné servítky, když je začala kritizovat. O tom si ale povíme později, zatím se vraťme k mladé Jeleně, která právě odešla z Jerevanu od svého manžela, aby se z ní stala tulačka.

Cesty

Měla uprchlá, stěží osmnáctiletá dívka, nějaký směr, životní cíl? O tom dodnes panují mezi životopisci Blavatské četné spory. Zajímavá je následující hypotéza. Marie Grigorjevna Jermolovová, manželka guvernéra Tbiliské provincie, napsala kdysi knihu pamětí, v nichž se často zmiňuje o rodině Fadějevových a o mladé Jeleně. Mimo jiné se od ní dozvídáme, že ve společnosti v Tbilisi se krátce před Jeleninou svatbou vyskytoval jistý kníže Galycin, který býval u Fadějevových častým hostem a který se o neobyčejně nadanou dívku velice zajímal. O knížeti Galycinovi se potají leccos šuškalo, že je na příklad okultistou, svobodným zednářem, martinistou, že má magické schopnosti a tak podobně. Každopádně je zajímavé to, že velice brzy poté, kdy se kníže Galycin z Tbilisi odstěhoval, provdala se Jelena za generála Blavatského. Nemusí v tom sice být žádná spojitost, kníže Galycin by ale naproti tomu mohl být právě tou osobou, k níž by se Jelena byla logicky obrátila, kdyby si chtěla s někým rozumně pohovořit o svých psychických schopnostech, o nichž se po fiasku s domnělým duchem důstojníkovy tety určitě se svojí rodinou moc nebavila. Nejspíš by mu přitom byla také pověděla o svém "indickém ochránci". Je docela dobře možné, že kníže mohl Jelenu navodit k tomu, aby provedla úhybný manévr, který by jí pomohl se vymanit z vlivu rodiny, mohl jí také dát adresu egyptského Kopta, který se měl brzy nato údajně stát jejím prvním okultním učitelem.

V každém případě měla Blavatská po svém úniku od rodiny namířeno do Egypta, kam z Turecka cestovala ve společnosti jisté hraběnky Kisselevé, s níž se mohla buď potkat náhodou nebo po nějaké předchozí dohodě. Ať už náhodou nebo ne, v Káhiře se Blavatská seznamuje s vlivným a bohatým Koptem, jehož jméno ale nikde neuvádí, který měl údajně být velice schopným mágem. Plukovník Olcott ve svých pamětech Old Diary Leaves (Listy ze starého diáře) popisuje, co mu Blavatská kdysi pověděla o svých prvních zkušenostech s tím, jak může na člověka zapůsobit tzv. máya. V hindustánštině máya znamená totéž co iluze, či ještě lépe, mylná představa. Tento pojem ovšem pokrývá veliké pole možností a v jistém smyslu se vztahuje na celou naší existenci. Podle bráhmínské filosofie je celý náš svět vlastně jen máya, iluze a některé z nedávných objevů na poli atomové fysiky, zejména teorie atomových částic, se zdají tento náhled podporovat. Jestliže hmotný svět je ve skutečnosti jen iluzorní, dobrý mágus, operující na vyšší rovině skutečnosti, by měl být schopen zapůsobit na naši mysl tak, aby ovlivnil naše představy o tom, čím se zabýváme. Podle toho, co o tom Blavatská napsala, egyptský Kopt toto umění zřejmě ovládal.

Blavatská s ním cestovala pouští a když se jednoho večera po obzvlášť únavném putování utábořili na noc, prohlásila před ním, pochopitelně v žertu, že by si právě v této chvíli moc pochutnala na šálku pravé francouzské kávy. "No, pokud si to opravdu tolik přejete", řekl její průvodce, "máte ho mít". S těmito slovy došel k nákladnímu velbloudovi, načerpal vodu z koženého vaku a po chvíli se vrátil s kouřícím a voňavým šálkem mléčné kávy. Blavatská mu poděkovala a protože si byla vědoma neobyčejných schopností tohoto člověka, myslela si, že byla právě svědkem podobného jevu jakým je spiritistický aport, přenos hmotného objektu. Upila kávy ze šálku a musela přiznat, že nikdy nepila lepší, ani v žádné pařížské kavárně. Mágus na to nic neřekl, stál jen před ní, aby si mohl od ní vzít zpět prázdný šálek. Blavatská popíjí, vesele něco vykládá, co se to ale najednou děje? Káva je pryč, v šálku zbývá jen obyčejná voda! Vše byla jen máya, po celou dobu pila jen čistou vodu, přesvědčena pevně o tom, že to je voňavá káva...

Mnohé z kouzelnických triků které dokáží, či spíše kdysi dokázali, provádět různí afričtí a asijští šamani, arabští dervišové nebo indičtí fakíři, je založeno na podobných hypnotických schopnostech. Mezi ně jistě patří i proslavený rope trick, trik s provazem, který býval velice oblíbený v Africe i v Indii a který shlédlo a popsalo i dost Evropanů, včetně samotné Blavatské. Vyhlíží zhruba takto: Před obecenstvem shromážděným někde na otevřené návsi, fakír si vezme dlouhý svinutý provaz a vyhodí ho do vzduchu. Provaz stoupá a rozvíjí se, až jeho konec zůstane vysoko nahoře viset, bez jakékoliv viditelné opory. Fakír pobídne svého pomocníka, většinou mladého chlapce, aby vylezl po provazu nahoru. Chlapec šplhá, až došplhá na konec provazu, kde náhle zmizí s očí diváků. Fakír chvíli počká, potom volá na hocha, aby se vrátil dolů. Hoch nikde. Fakír se rozčílí a kategoricky nařizuje hochovi aby okamžitě sešplhal dolů nebo že s ním bude zle. Pořád se nic neděje. Rozzlobený fakír si zastrčí za pas meč a sám začne šplhat nahoru, kde také zmizí. Je slyšet jen nadávky, potom strašný výkřik. Shora na zem padá lidská končetina, noha nebo ruka. Spadne jiná, další, spadne trup i hochova hlava. Fakír sleze nakonec dolů, s mečem pokrytým čerstvou krví, před zděšeným publikem stáhne provaz na zem, posbírá kusy chlapcova těla a pokryje je prostěradlem. Provede nad tím nějaké zaříkání, odhodí prostěradlo a společně s oživlým hochem se oba klanějí obecenstvu!

Blavatská procestovala Egypt a Střední východ, odtud se vydala do Evropy, do Paříže a do Londýna. Přibližně ve svých dvaceti letech projela severní Amerikou, od Kanady až po Mexiko, navštívila přitom i Karibské ostrovy. O pár let později to vzala pro změnu napříč severní Amerikou, od New Yorku až do San Franciska, přičemž s konvojem amerických osadníků přešla přes Skalisté hory. Do Spojených Států se vrátila znovu v roce 1873, zde potom pobyla pět let, během nichž nabyla americké státní příslušnosti. Mezitím stačila ještě navštívit části jižní Ameriky, zejména Peru, kde byla dvakrát. V létech 1852 až 53 byla v Indii, odkud se pokusila dostat do Tibetu, od této cesty ale nakonec musela ustoupit. Po své druhé americké cestě se přes Japonsko znovu vrátila do Indie, kde pobyla asi dva roky. V roce 1857 navštívila Indonésii, odtud plula znovu do Evropy. V následujícím roce se vyskytovala v Londýně, v Německu, ve Francii, koncem roku se vrátila do Ruska. Po příštích pět let se Blavatská pohybovala většinou po Rusku a jeho tehdejších državách, nejvíce času strávila v zakarpatských oblastech. Někdy v roce 1864 odjela přes Itálii, Řecko a Egypt do Indie a odtud do Tibetu.

Po následující tři roky nemáme o Blavatské žádné zprávy, měla je prý strávit se svým duchovním vůdcem někde v Tibetu. Teprve v roce 1867 se znovu objevuje, tentokrát v Itálii, cestuje nato po Balkánských zemích; odtud se znovu vrací asi na dva roky do Tibetu. V roce 1870 pluje přes nedávno otevřený Suezský kanál do Egypta, potom navštěvuje Palestinu a Sýrii, opět Balkán a nakonec se znovu vrací do Ruska, kde zůstává asi rok. Někdy v březnu 1873 se asi 42-letá Blavatská rozhoduje přesídlit do Ameriky, kam odjíždí z Oděsy, přes Paříž, aby 7. července dorazila do New Yorku. Začíná se nová kapitola života Blavatské, kdy v posledních osmnácti letech, které jí v životě ještě zbývají, může před ohromenou veřejností začít vydávat to vše, čemu se v dobách svého učednictví a tovaryšství naučila.

Blavatská a její Mistři

Dostáváme se k námětu, kterým se zabývaly a stále ještě zabývají generace "hledačů pravdy". Existují opravdu někde nějací skrytí "mistři", jejichž vědomosti by daleko přesahovaly toho co je běžnému člověku přístupné a kteří by proto disponovali schopnostmi, které se nám mohou jevit jako zázračné?

Na tuto otázku není snadné přímo odpovědět. Vezměme si nejprve na pomoc Bibli. Jak Starý, tak i Nový zákon, nám předkládají příběhy z nichž by se dalo usuzovat, že takoví lidé na zemi snad vždy byli a možná jsou i dodnes. Každá z prominentních osobností Starého zákona má svého rádce, učitele, prostě někoho za kým by se dalo jít v případě nutnosti. Čteme-li mezi řádky, můžeme na příklad usuzovat, že Mojžíšovým učitelem a rádcem byl pravděpodobně jeho tchán Jetro, u něhož strávil Mojžíš delší čas, dříve než byl svojí proslavenou vidinou při "hořícím keři" inspirován k tomu, aby vyvedl židovský národ z egyptského područí. Jetro přitom v bibli vždy zůstává jaksi stinnou, po straně stojící postavou. Víme o něm jen to, že byl midianským knězem a že jeho jméno je hned na začátku příběhu udáváno jako Raguel, že teprve později se stává z neznámých důvodů Jetrem. Kabalisté, kteří se zabývají výkladem tory a s nimiž jsem o tom hovořil, celkem shodně tvrdí, že takováto „nápadně nenápadná" změna jména je vždy znakem toho, že dotyčná osoba dosáhla určitého stupně zasvěcení. Stejně je tomu v i v případech mnohých protagonistů Starého zákona, když například Abram se stává Abrahámem, z jeho manželky Saraj se stane Sára, atp.

Pravými "šedými eminencemi" Starého zákona jsou proroci, na příklad Eliáš, Eliša a již zmíněný Samuel. Tito lidé, sami zůstávajíce většinou v pozadí, pohybují odtud drátky, rozhodujíce na příklad i o tom kdo se má stát příštím králem židovského národa. V pozdějším Novém zákoně je Ježíš také uveden na scénu Janem Křtitelem, který rovněž, až do svojí dramatické smrti po známé příhodě se Salomé, se drží stranou dění. Všichni tito lidé, prakticky bez výjimky, bývají již od dětství něčím předznamenáni ke svým budoucím rolím.

Tímto nemíním Blavatskou povyšovat na úroveň starozákonních proroků, i když od toho nemělo dost lidí nikterak daleko. Teprve nějaký "Nejnovější zákon", který snad v budoucnu bude složen, našim potomkům snad poví, komu se má dostat té pocty či hanby býti označeni za skutečné či falešné proroky této historické éry. Chci jen poukázat na existenci určitého mechanizmu, který by se dal i v tomto případě uplatnit.

A.P. Sinnettovi, který pořádal její Paměti, Blavatská kdysi napsala:

Vidiny svého Mistra jsem mívala už od dětství. V době kdy byla poprvé otevřena Nepálská ambasáda (v Londýně, přibližně 1851, pozn.), jsem ho viděla a poznala. Viděla jsem ho dvakrát. Jednou, když vystoupil ze zástupu lidí, potom mi dal příkaz se s ním sejít v Hyde Parku. Nemohu, nesmím o tom nic říci.

Hraběnka Wachmeisterová, ve své knize "Reminiscences of H.P. Blavatsky" píše o setkání Jeleny Petrovny se svým "mistrem" toto:

Už v dětství často vídala ve své blízkosti astrální bytost, která se vždy zřejmě objevovala když byla v nějakém nebezpečí, aby v pravé chvíli zakročila. H.P.B. si zvykla na ní nahlížet jako na svého strážného anděla, a měla dojem, že se stará o ní a o její výchovu. Když se svým otcem plukovníkem Hahnem byla v roce 1851 v Londýně, šla jednou ven na procházku, když ke svému úžasu zahlédla na ulici postavu vysokého Hindustánce s nějakou indickou princeznou. Okamžitě v něm poznala stejnou osobu, kterou vídala v astrální formě. Jejím prvním popudem bylo se k němu rozběhnout, on jí ale posunkem ruky zastavil, takže zůstala stát jako přimrazená, zatímco on šel dál.

Příštího dne si vyšla na procházku do Hyde Parku, protože chtěla být sama, aby mohla o této neobyčejné příhodě přemýšlet. Vzhlédnuvše náhle, spatřila stejného člověka k ní přicházet; její Mistr jí potom pověděl, že přijel s indickou princeznou do Londýna v důležité záležitosti a že si přál se s ní setkat osobně, protože potřebuje její pomoci v jistém úkolu, který si zadal. Potom jí pověděl, že se má vytvořit Theosofická společnost a že si přeje, aby ona byla její zakladatelkou. V krátkosti před ní načrtl jaké problémy jí přitom očekávají a řekl jí také, že bude muset prožít tři roky v Tibetu, aby se na svůj důležitý úkol mohla náležitě připravit.

"Prvním z nich byl gruzínský chlapec, oblečený v tradičním kavkazském úboru. Poznala jsem ho a vyptávala jsem se ho v gruzínštině na věci, známé jen mně samotné. Rozuměl mi a odpovídal. Když jsem ho v jeho mateřštině požádala (na šeptem pronesený návrh plukovníka Olcotta), aby zahrál "Lezguinku", kirkizský tanec, okamžitě jej na kytaru zahrál.

Příštího večera, jiný duch, "Hassan Agha", přišel za madame Blavatskou. Byl to bohatý obchodník z Tbilisi, kterého ona dobře znala.

Jako třetí se vynoří muž obří postavy, oblečený v malebném úboru kurdských bojovníků. Nemluví, ale ukloní se po orientálním způsobu a pozvedne svůj oštěp zdobený barevným peřím, potřese s ním na znamení uvítání. Okamžitě jsem v něm poznala Saffara Ali Beka, mladého kurdského kmenového náčelníka, který mě doprovázíval při jezdeckých výpravách v oblasti Araratu v Arménii a který mi jednou i zachránil život...

Jako čtvrtý přichází Kirkiz. Úplně se přitom vidím zase v Tbilisi, tak perfektní je jeho kroj "nukara", člověka který jede za vámi nebo před vámi na koni. Ten mluví. Co více, opraví mě, když poněkud zkomolím jeho jméno když ho oslovuji a poté kdy je po něm opakuji správně, ukloní se, usměje se a tou nejčistší hrdelní tatarštinou, která je mi tolik známá, prohlásí "Čok jašči" (správně) a zmizí.

Jako pátá se objevuje stará žena, v ruském šátku na hlavě. Hovoří ke mně rusky, oslovujíce mě zdrobnělým přízviskem, které pro mne mívala v mém dětství. Poznávám v ní dávnou rodinnou služebnou, opatrovatelku mojí sestry.

Šestým na pódiu je vysoký, silný černoch. Na hlavě nese báječné ozdobení, něco jako rohy bělostně a zlatem protkané. Připadá mi povědomý, chvíli si ale nemohu vzpomenout kde jsem se s ním setkala. Potom začne dělat jakási živá gesta a to mi pomůže k tomu, abych ho poznala. Je to kouzelník ze střední Afriky. Zašklebí se a zmizí.

Sedmý a poslední se objeví silný, šedovlasý pán, oblečený v běžném černém obleku. Na krku má ruský řád sv. Anny, zavěšený na červené stuze se dvěma černými pruhy, což jak potvrdí každý Rus, k této ozdobě patří. Skoro omdlévám, protože si myslím, že poznávám svého otce, ten byl ale o dost vyšší. Ve svém rozčilení ho oslovuji anglicky a ptám se: "Jsi můj otec?" Zavrtí hlavou na zápor a odpoví tak jasně jak by odpověděl kterýkoliv smrtelník a to rusky: "Ne, jsem tvůj strýc." Slovo "ďaďa" slyšeli a zapamatovali si všichni přítomní. Znamená "strýc".

Do Spojených Států jsem přijela především proto, abych dala veřejnosti vědět o existenci našich Mistrů a uveřejnila jména dvou členů Bratrství, až dosud v Evropě a v Americe neznámá (s výjimkou několika mystiků a zasvěcenců doby), přitom posvátná a ctěná po celém Východě a zejména v Indii.

Blavatská s Olcottem se ubytovali ve společném bytě v New Yorku, kde Blavatská začala psát svoji knihu Isis Unveiled neboli Odhalená Isida. Psala anglicky, tedy v jazyce jímž se sice slušně domluvila, jehož jemné nuance jí ale samozřejmě musely unikat. Olcott, který byl zkušeným redaktorem, se postaral o konečnou úpravu knihy a měl přitom asi dost práce.

Je sporné, kdo je vlastně autorem této knihy. Zdá se, že se na jejím psaní mohlo podílet hned několik autorů. Víme, že Blavatská už v mládí byla schopna automatického psaní a je docela dobře možné, že o něco podobného šlo i zde. Olcott ve svých Old Diary Leaves napsal, že někdy mohl nechat celé stránky rukopisu prakticky beze změn, jindy že nalézal pravopisné nebo stylistické chyby skoro na každé řádce. Nejneuvěřitelnější je ale to, že alespoň podle Olcotta, čas od času, se některé části rukopisu prostě objevily na psacím stole samy od sebe, tedy vlastně jako spiritistický aport.

Píše o tom takto:

Olcott dále popisuje, jak si postupně zvykl, zatímco s Blavatskou žili a pracovali spolu jako "dvojčata", na různé osobnosti které se v ní projevovaly a které nazývá jejími "Alter Egos". Zmiňuje se na příklad o jednom z těchto „astrálních" návštěvníků, s nímž se později osobně setkal a který nosil v životní podobě plnovous s po stranách zakroucenými knírky, s nimiž si v hlubokém zamyšlení automaticky pohrával. Přesně to samé se prý dělo občas Blavatské, přičemž pozoroval její ruku bezděky hledající neexistující knír, zatímco její oči hleděly kamsi do prázdnoty. Jindy je prý navštěvoval jiný "Někdo", který nerad hovořil anglicky a trval na tom, aby se konverzace vedla ve francouzštině. Žoviální a vtipný charakter byl vzápětí vystřídán jiným, důstojným, upjatým a vzdělaným. Jeden ze spoluautorů Isidy mohl být klidný a trpělivý, jiný zase netrpělivý a obtížný, až skoro k nevydržení.

Jeden z Mahátmů, kteří takto zjevně spolupracovali při psaní Isidy, se prý dokonce v té době Olcottovi předvedl ve své pravé formě.