TŘI TROJICE

Podle kabaly, Stvořitel je vše-darující i vše-sdílející. Celý akt stvoření závisí na tom, že Stvořitel je a vždy zůstane dokonalý a že jeho úmyslem, dalo by se snad lépe říci potřebou, je se o to, co má, podělit. Protože jsme stvořeni v jeho podobě, máme také stejnou potřebu se o věci dělit a je darovat. Čím více toho vydáváme, tím více je nám i dáno; taková už je podstata sefirotů.

Světlo, které vyšlo původně ze Stvořitele, bylo čistou energií. Pohybující se čistá energie opisuje křivku, kruh. Tím jak přibývá více a více energie, vytváří se jakási síť, vzorek, šablona. Nesmíme zapomínat, že se zde pokoušíme popsat slovy něco, co je ve skutečnosti nepopsatelné, takže výsledek musí nutně být nedokonalý. Nicméně si představte, že zatímco energie takto koluje, utváří se, postupně se formuje; z původního stavu čisté energie se mění v něco, sice stále ještě pouhými slovy nepostižitelného, avšak již poněkud více hmotného. To "něco" můžeme potom nazvat „nediferencovanou hmotou“; je to hmota, která neměla ještě možnost se diferencovat, „rozrůznit se“, čili stát se něčím, co bychom již mohli být schopni pojmenovat, podle vlastností jimiž by se projevovala. Tohoto stavu ještě ovšem nedosáhla; nacházíme se stále v tom nejranějším stádiu stvořitelského procesu. Hmota, která se zde v tomto bodě nachází, nemá ještě žádné vlastnosti, nic co by ji nějakým způsobem charakterizovalo. To, co zde takto nedokonale popisuji, se děje na samotném vrcholu našeho Stromu života, v nejvyšších třech sefirotech. Keter je jako koruna, jejímž otevřeným vrcholem proudí dolů čistá energie. Ta vzápětí prochází, stále ještě nediferencovaná, sefirou Chochma. Třetí sefira Binah je potom místem kde se začne vytvářet jakýsi pravzor, šablona či síť, v níž se energie nakonec zachytí, kde konečně se začíná stávat něčím co můžeme rozlišit, čemu tudíž už můžeme již dát také jméno. To něco nazvěme pro naše účely nádobou, protože jako například voda ve džbánu se zde energie zachycuje, nashromažďuje.

Podle kabalistické tradice, první pokus k němuž v původním procesu stvoření došlo, nebyl úspěšný. Když prvotní energie, světlo, vyšlo od Stvořitele, dostalo se do stádia v němž mělo vytvořit první sefiroty. Tyto se sice vytvořily, vzápětí se ale rozbily. Dalo by se říci, že byly příliš křehké na to aby vydržely nápor energie. Chyběla jim pružnost. Co je pružnost, jak té lze dosáhnout? Pružné je něco, co má vůli se buď roztáhnout nebo povolit, podle toho, čeho je právě zapotřebí. V případě našich sefirotů/nádob bylo zapotřebí diferenciace; jinými slovy tam kde nádoby energii přijímaly se tyto musely stát negativními, tak jak to musí učinit každý příjemce, pokud chce přijmout něco, co je mu nabízeno. Naopak, v místě kde sefiroty předávaly energii dále, staly se pozitivními, což je rolí každého dárce. Takto se mohl vytvořit řetězec sefirotů, který se končí sefirou Malkuth, která je tím posledním příjemcem. Takto energie postupně ztrácela svoji původní ryzost a nabírala na hustotě. Stávala se diferencovanější, vytvářela si všude svoje charakteristické rysy, vhodné pro to místo, které zastávala, pro ten účel, který měla plnit. Jakmile zde máme diferencovanou energii, vše si již může začít vytvářet své unikátní vlastnosti, svou strukturu, barvu, tvar, atp. Je to potom schopné plnit svoji roli na cestě životem. Keter tedy přijme prvotní energii, Chochma vytvoří vzorec neboli model vznikající sítě, Binah potom dodá energii formu. Jak ve staré řecké mytologii tak i v moderních teoriích Einsteinových se nachází myšlenka takovéto základní sítě, která umožňuje neustávající proudění energie, která oživuje hmotu a udržuje ji ve stavu vhodném právě pro tu funkci, kterou zastává v celkovém systému.

Podívejme se znovu na náš Strom života. Tentokrát jej máme rozdělený na tři trojice. První z takto vytvořených trojúhelníků, sestávající se ze sefirotů Keter, Chochma a Binah, ještě náleží k říši ryzího ducha a míří proto svým vrholem nahoru, ke zdroji veškeré energie. MacGregor Mathers, jeden ze zakladatelů řádu Zlatého úsvitu, má pro to název „intelektuální svět“. Když jsem si toto poprvé přečetl, příliš mi ten název neseděl. Potom jsem přišel na to, že s tím na příklad také nesouhlasí Dion Fortune, která prohlašuje, že takovýto název je zavádějící, protože podle ní je intelekt v podstatě utvrzení intuice a představ a tudíž nevhodný jako název pro svět jemuž vládnou tyto tři nejvyšší sefiroty. Nicméně, Fortune žádný jiný termín nenavrhuje. To také chápu, protože svět těch nejvyšších sefirotů má blízko k božství a tudíž je pro nás příliš vzdálený, abstraktní, nepochopitelný a tím pádem i těžko pojmenovatelný. Protože ale nějaký název bychom snad mít měli, navrhuji Trojúhelník ducha.

Druhému seskupení sefirotů, jimiž jsou Chesed, Geburah a Tiferet, říkám Trojúhelník principů, protože v něm jde především o zákony morality, etiky a spravedlnosti a o to, jak je vzájemně vyvážíme. Tento trojúhelník, na rozdíl od předešlého, je namířený směrem dolů, do světa hmoty.

    Dostali jsme se k těm částem kabaly v nichž se hovoří o Stvoření a jistě chápeme, že to nutně musí být pro nás obtížnější. Není to ale docela tak zlé, jak by se mohlo zdát. Musíme si především uvědomit, že Stvořitel, Bůh, nejvyšší Božstvo, či jakékoli jiné jméno pro tuto bytost můžeme mít, prostě není pro nás pochopitelný. Na tom se všichni kabalisté shodují. Přístup k věci mají takový, jaký by jistě ocenil vrchní komisař Scotland Yardu, tj. vylučovací proces. V něm se eliminují veškeré boží atributy, které dokážeme nějak popsat, tedy vše, co je nějakým způsobem poznatelné. To, co zůstane, je absolutní nic, takové nic o jakém nic nevíme a vědět nemůžeme, je to možná jen pouhá myšlenka Stvořitele na to, jak by to „nic" mohlo vypadat, kdyby existovalo. Jenže, ono ještě neexistuje, i když zabírá veškerý prostor. Tomuto absolutnímu „nic", říkají kabalisté EJN (nebo také ain, ayn...).

    Potom, a nemůžeme ani říci to obvyklé „v jistém bodě a v jistém čase", protože tu nemáme ani čas ani bod, to „nekonečné nic" začne existovat. Stále ještě to zabírá veškerý prostor, stále to ještě ale není „něco", pouze nekonečné avšak již existující „nic". Kabalisté je nazývají EJN SOF (ain soph). Mohli bychom tomu také říkat „ne něco", nebo třeba i „něco, co teprve (možná) bude"...

  Třetím stadiem tohoto vývoje, pohybu směrem od ničeho k něčemu, je tzv. EJN SOF ÓR (ain soph aur), „nekonečné světlo". Je to tedy stále ještě „ne něco", nicméně je to již ne něco - osvětlené.

    Podívejme se nyní na prvních pět veršů knihy Genese. Jako již dříve, používám nejnovějšího překladu, tzv. Bible21.

1: Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.

2: Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.

3: Bůh řekl: „Ať je světlo!" – a bylo světlo.

4: Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy.

5: Bůh nazval světlo „den" a tmu nazval „noc". Byl večer a bylo ráno, den první.

    V textu jsem zvýraznil tři slova — Bůh, voda, světlo. Dělám to proto, že naší lidskou potřebou je najít si nějaké pojmy, které nám jsou aspoň trochu srozumitelné, tedy něco, čeho se můžeme přidržet. Bůh jako Ejn, voda jako ejn sof, a světlo, jako ain sof ór, jsou slova která by nám měla vyhovovat už proto, že jak voda tak i světlo jsou zmíněny v textu a to jak v hebrejštině tak i v překladech. Překlady z hebrejštiny do jakéhokoli jazyka jsou ovšem vždy nepřesné. Nepřesný je jistě každý překlad, o hebrejštině to ale platí zejména, protože tento jazyk má v sobě zabudovaný číselný kód. Dešifrovací klíč existuje pouze v hebrejštině, takže i ten nejlepší překladatel se nachází před neřešitelným problémem. Lidí, kteří dokáží číst Bibli v hebrejském originále, není mnoho, takže nepřesný překlad je pro nás přece jen lepší než žádný překlad. Jak ale popsat slovy něco, co je pouhá prázdnota, bez tvaru, bez barvy, bez ničeho? Odkud se vzala propast, jak se nám tam objevila voda? K tomu všemu tu máme v prvním verši to třetí slovo Elohim, které je snad tou největší záhadou (nezapomeňte, že hebrejština se čte zprava doleva):

Berešit bara Elohim et haššamajim veet haarec.

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.

V češtině i v jiných jazycích je slovo Bůh singulárem, v hebrejštině ale máme Elohim, což je plurál. Tímto se nám ovšem otevírá celá řada možností a musím říci, že vzhledem k tom, že je židovské náboženství pevně postaveno na víře v jediného boha, je to dosti neuvěřitelné. Ovšem, v Bibli se nachází podobných enigmatických pasáží mnoho, jak si ještě povíme.

První pozitivní čin boží nacházíme v třetím verši, v němž se píše:

Vajomer Elohim jehi ór vajehi ór.

A Bůh řekl, budiž světlo a bylo světlo.

Zde máme to nekonečné světlo ejn sof ór, které vzešlo z předchozího ejn sof. Bůh potom viděl, „že je světlo dobré“, takže je oddělil od tmy. Tma je věc nedokonalá a představuje negativní energii. Je soustředěna sama na sebe, protože stejně jako je tomu v případě "černé díry", její hlavní vlastností je potřeba přijímat a nic nevydávat. Tma je stvořena z ničeho — v hebrejštině něco stvořené z ničeho se nazývá ješ me ejn, což je opakem ješ me ješ, něco z něčeho. To poslední ovšem již není tvořivým činem, protože se už jedná o přetvoření, transformaci. Přetvořit věci může i člověk; pouze Bůh je ale schopen toho vytvořit něco z ničeho.

Tma není prázdnota a nemá ani žádnou barvu; je to stav ne-existence, pouhý krok předtím než něco začne existovat. Zlo, které bývá často souznačné s tmou, tmářstvím, je v zásadě nenaplněnou touhou k tomu něco přijímat, pobírat, získávat. Důležité zde je právě ten výraz nenaplněná touha — jinak by totiž mohlo snadno dojít k nedorozumění. Touha po tom něco získávat sama o sobě nemá v sobě nic zlého, dokonce naopak. Pokud by zde nebylo žádostivosti a nikdo by si ničeho nepřál, Stvořitel by neměl důvod k tomu cokoliv stvořit. Žádostivost je jako ten domovník o kterém píši na jiném místě, který si myslí, že jemu svěřený dům mu patří. Není na něm nic zlého, pouze trochu sebeklamu. Je to ego člověka, stav jeho vědomí, něco co za žádných okolností nesmí být zničeno, něco co je nutné nasměrovat tak, aby to hrálo takovou roli jakou to hrát má. To, že si někdo něčeho přeje, umožňuje nejen Stvořiteli, ale i  jiném člověku, mu to přání splnit. Potěšení z toho, že může něco někomu darovat, je přitom na straně dárcově. Pro nás je důležité si uvědomit, že pokud zde máme stav rovnováhy mezi příjemcem a dárcem, umožňuje se tím neustálý přísun tvořivé energie. Z toho, co jsme si až doposud pověděli o podstatě darování a přijímání, dále vyplývá, že pokud si někdo přeje nás něčím obdarovat, neměli bychom nikdy takový dar odmítnout. Odmítnutím bychom se totiž dotkli citů člověka, kterému bychom neumožnili naplnit jeho touhu po tom stát se dárcem.

Největší dar, kterého se člověku od Stvořitele dostává, je ovšem dar života. V poslední době se po světě značně rozšířily zprávy o tom, jak lidé postižení tou či onou neléčitelnou nemocí či prostě lidé staří, si přejí skoncovat se životem. Přitom se vždy  okdudsi vynořují jiní lidé, kteří se jim to snaží umožnit a kteří se tváří jako velicí dobrodinci, jako přímo spasitelé lidstva. Někdy dochází k eutanázii se souhlasem, jindy ale i bez souhlasu obětí. K tomu bych chtěl říci především toto: nikdo nejsme natolik staří nebo natolik nemocní, abychom nemohli život snášet. Pokud má někdo veliké bolesti, je to něco co je součástí života, něco co je míněno nás povznést, poučit, učinit lepšími. Bolest má vždy jisté hranice, které když se překročí, člověk upadá do bezvědomí. Když se takový člověk rozhodne si vzít život, připravuje se o něco co bylo míněno mu být prospěšné. Navíc ti, kteří volají nejvíc po tom aby se umožnilo lidem legálně si vzít život, jsou skoro vždycky lidé podstatně mladší, často příbuzní těch umírajících, které by nejraději viděli mrtvé a to co nejdříve. Měli by se především zamyslet nad tím, jak čisté jsou jejich úmysly...

    O tom, zda má smysl žít život až do přirozeného konce, se vždy vedly filozofické debaty. Na příklad existencialistický spisovatel Albert Camus kdysi napsal cosi v tom smyslu, že v životě stojí před člověkem jen jediná důležitá otázka: zda má či nemá spáchat sebevraždu. Camus zemřel při automobilové nehodě, takže jsme se nikdy nedozvěděli jak a zda tu otázku vyřešil. Ruský filozof Pjotr Demjanovič Uspenskyj (1878-1947 - vlevo)  se v posledních týdnech svého života soustředil na to, aby svoji smrt „zažil“ při plném vědomí, protože byl přesvědčen, že to duši člověka nejvíc prospěje, když bude moci sledovat proces smrti té osobnosti, která byla na tomto světě jejím nejposlednějším projevem. Uspenskij, který po ruské revoluci prožil druhou polovinu života většinou v Anglii, byl původně theosofem, později se ale stal žákem a spolupracovníkem Grigorije Ivanoviče Gurdžijeva. Navíc se také nacházel pod silným vlivem Nietzschovým. K tomu, aby zemřel při plném vědomí, odmítl brát jakéhokoli utišující prostředky a přinutil se navíc k tomu, aby zůstal po celý den vzhůru, plně oblečený a na nohách. Podle toho, co o tom píše přímý svědek spisovatel Rodney Collins, skutečně se Uspenskému podařilo zemřít při plném vědomí. Jak dalece mu to prospělo a co se o smrti dozvěděl, se sice nikdy nedozvíme, musíme se ale obdivovat jeho odhodlanosti.

O tom zda má či vůbec smí člověk spáchat sebevraždu se s podobnou odhodlaností museli bavit lidé na úplně opačném konci společenského žebříku než na jakém se nacházel Uspenskij. V roce 2007 jsem měl na Tasmánii možnost si prohlíédnout ruiny trestaneckého tábora, které se nacházejí na ostrůvku Sarah (vpravo) u jihozápadního pobřeží tohoto podivuhodného ostrova. Díky lidskou činností téměř neporušené divočině, která se v těchto částech nachází, má mít toto místo nejčistší vzduch ze všech obydlených míst na této planetě. Počátkem 19.století jej jistě také měla, zároveň to ale bylo úplné peklo na zemi a to pro trestance, kteří sem byli dopraveni z Británie. Většinou to byli drobní zlodějové a podobní narušovatelé tehdy velmi přísných britských zákonů; kdyby byli spáchali jen o trochu vážnější zločin nikdy by Austrálii ani neuviděli, protože by se jejich životy skončily na konci provazu někde v Anglii. Takhle ale to neměli o moc lepší. Na Sarah, kam se trestanci převáželi v letech 1822-1833, panovaly snad ještě horší podmínky než v proslulém Port Arthur, kam začali být trestanci posíláni o desetiletí později. Z ostrova Sarah se nedalo nikam utéci, takže mnozí viděli sebevraždu jako jediné možné řešení. V něčem takovém jim ale většinou bránilo jejich náboženské přesvědčení, protože církev vždy sebevraždu odsuzovala. V té době se skutečně velice pevně věřilo v to, že duši sebevraha si rovnou odnese samotný ďábel a to bylo snad to jediné, co tyto lidi, většinou prosté a nevzdělané, od sebevraždy zrazovalo. Vězňové na Sarah i později v Port Arthur si proto domlouvali mezi sebou sebevražedné pakty. Ten na kterého padl los potom zavraždil toho druhého, nejčastěji tím, že ho ubil nějakým nástrojem, sekerou či krumpáčem. Pochopitelně, že byl potom hned nato odsouzen k trestu smrti a pověšen. Výsledek: Jeden zavražděný vězeň, jeden popravený vězeň - žádný z nich ale technicky nespáchal sebevraždu - a o to tady šlo. V myslích těchto nešťastníků nebylo pochyb o tom, že duši toho zavražděného si ďábel neodnese a navíc zde byla přece jen jakási šance, že ten druhý, i když se stal vrahem, se nakonec nějak peklu vyhne! Ďáblovi se tehdy v hantýrce říkalo „Old Jack“ a na jednom ze záznamů zachovaných z poprav na Sarah Island se skutečně nacházejí poslední slova jednoho z popravovaných trestanců: „Goodbye, Jack!“ Sbohem, Jacku.