ADAM — DVOJÍ ASPEKT ČLOVĚKA

    Než se dáme s vážností do kabaly, zdrželi jsme se na chvíli u jiných filozofických systémů, zejména potom u Pythagorova, který se dosti podobá učení kabaly. Od této chvíle již u kabaly povětšinou zůstaneme, jen s občasnými výlety do okolních teritorií. 

Kabalista rozlišuje dva základní aspekty člověka. Jedním z nich je Adam, nebo Ben Adam, což hebrejsky znamená syn člověka. Jiným názvem jehož lze rovněž použít je iš, což také značí lidskou bytost. Jsou i jiné možnosti, zatím se ale budeme zabývat jen těmito dvěma, přičemž později se také podíváme na Adama jako na bytost androgenní a na to, jaké to má možné implikace.
Adam a iš nejlépe vyjadřují dva odlišné stavy mysli v nichž se člověk může nacházet, pokud se vyskytuje převážně ve světě nižším či světě vyšším. „Nižším světem“ ovšem nemíním svět pekelný či nějaké podsvětí, ale tzv. Malchut neboli království země, to jest svět do něhož jsme se narodili a v němž žijeme a v němž zůstaneme dokud pro nás nenastane čas odtud odejít. Výraz Ben Adam značí syna člověka, ale také „syna země,“ protože v hebrejštině slovo adamah znamená zemi, půdu. Ben Adam nebo také Adam Kadmon (jiný výraz, jímž se také později budeme zabývat) se nachází mezi nebem a zemí jako jakýsi zprostředkovatel mezi oběma těmito doménami. Druhý člověk, zvaný iš, je člověkem duchovním. Iš pochází ze slova eš, což značí oheň.
V bájesloví bývá oheň vždy nějakým způsobem spojován s duchem, s energií, s převodem a obnovou energie. Pták fénix v řecké mytologii žil po tisíc let a když se jeho čas naplnil, fénix si vybudoval hnízdo z větví skořicovníku, které potom zapálil. Hnízdo s ptákem shořelo a z popelu posléze povstal nový, mladý fénix (někdy také vejce fénixe), který bude žít dalších tisíc let. Podobná legenda se nachází v egyptské mytologii, kde máme ptáka bennu, jenž se rovněž rodí z ohně jímž plane posvátný strom před chrámem boha slunce Ra, nebo také v jiných verzích mýtu vyrazí jako ohnivý pták ze srdce Osiria. Pochopitelně, že nemůžeme nechat bez zmínky ani legendárního ptáka Ohniváka ze slovanských pohádek, které také inspirovaly Igora Stravinského ke složení slavného baletu. V mytologických příbězích v nichž se vyskytuje ohnivý pták se zainteresovanému člověku většinou dostává nějakého úkolu. Poté dochází k nějakému složitému a obtížnému pátrání, obvykle po vejci zmíněného ptáka. V zásadě se ovšem jedná o alegorii hledání osobního životního poslání. Alegorická legenda o vejci, které se obnovuje v ohni (energii) ovšem zachází ještě mnohem dále, až k úplnému počátku vesmíru, který povstal z jakéhosi „kosmického vejce,“ kterému ovšem dnešní vědec bude říkat „big bang“ nebo tak nějak podobně. Kabala má k tomu ovšem svoje vysvětlení.
Iš, božský či duchovní člověk, je bytost oživená dechem kosmického ohně. Ve Starém zákoně (Genesis 1:27) se píše:

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je.

V Genesis 2:7 je to dále rozvedeno:

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

Dvojí aspekt člověka je nám tímto pěkně vysvětlen. Nejprve zde máme člověka zformovaného z prachu země. Tím je Adam, člověk vytvořený z adamah neboli země, z půdy, z hlíny, člověk patřící na zemi, člověk hmotný, v této chvíli ale ještě bytost androgenní. Za druhé, bůh vdechne do chřípí tohoto člověka. Je to dech života, dech Boha, posvátný oheň (prana v indických vedických textech), dech jímž se stal z člověka iš, člověk duchovní. Do té doby byl pouhý Adam, nyní se z něho ale stala živoucí duše, a to poté kdy se mu dostalo božího vdechnutí. Takto, podle Bible, dochází k původnímu stvoření člověka. Dvojitý aspekt člověka je také vyjádřen v příběhu Kaina a Ábela v Genesis 4:1,2:

Adam se miloval se svou ženou Evou a ta počala a porodila Kaina. Tehdy řekla: „Získala jsem od Hospodina muže!“ Porodila také Ábela, jeho bratra. Ábel se pak stal pastýřem ovcí, ale Kain obdělával půdu.

Jeden z bratří se živí tím, že pase ovce, což je utišující, klidné a kontemplativní zaměstnání, zatímco ten druhý je oráčem půdy, což znamená těžkou manuální práci. Když potom oba bratři přinesou stvořiteli svoje obětiny, Ábel ovci a Kain obilniny, Hospodin se neukáže být vegetariánem, nýbrž 

„našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel.“ (Genesis 4:4,5).

Kainovi se to ovšem nelíbilo. Následkem toho:

Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“ (Genesis 4:5,6)

Toto je zcela jasně test, který Bůh měl pro Kaina připravený, zkouška, při níž Kain nutně musí propadnout. Když jsme se zabývali mytologickými příběhy o ohnivých ptácích, zmínil jsem se již, že lidé v nich většinou musí splnit nějaký úkol, podrobit se zkoušce. Test, který měl Bůh připravený pro Kaina byl přetěžký, nejtěžší ze všech možných. Kain v tomto případě symbolizuje veškeré lidstvo, které se nedokáže vyhnout tomu, aby propadlo hříchu, který „číhá ve dveřích a dychtí po něm.“ Pokud jde o to „nad ním panovat,“ čili dokázat se nad něj povznést, nespočetné generace Kainových potomků se s tímto úkolem potýkalo a obrovská většina z nich má stále ještě daleko k tomu potkat se s úspěchem. Jedna generace po druhé se stále hlouběji a hlouběji ponořovala to světa hmoty a s tím jak se lidstvo pídí po tom, co chce, spíše než po tom, co potřebuje, duchovní stránka jejich bytostí se jim stává stále a stále vzdálenější. Symbolicky vzato, všichni jsme potomky Kainovými, to jest člověka který spáchal ten prvotní hřích (jeho matka Eva se s Adamem stále ještě nacházela v ráji, když spáchala svůj hřích). Od té doby se stále ještě nejen potýkáme s následky, ale vršíme stále nové a nové hříchy, čímž se náš úkol stává ještě těžším. Podobá se to značně situaci člověka, který si vypůjčil peníze a potom si půjčuje dále a dále, jen proto, aby mohl splácet úroky. Kabala je zde proto, aby nám pomohla dostat se znovu z červeného do černého a zůstat tam, zatímco si budeme stále více uvědomovat naši spiritualitu. 


KOSMOGONIE KABALY

Člověk se nachází uprostřed, na půli cesty mezi nebem a zemí a také se vyvíjí mezi těmito dvěma velice odlišnými světy. Musí tedy nějakým způsobem navázat styk, spolupráci mezi těmito dvěma aspekty – světským a božským. Kabala mu může pomoci dosáhnout jakéhosi druhu koordinace. 
Máme-li se vyznat v základních pojmech, které kabala užívá, potřebujeme k tomu mapu. V kabale máme také jistou kosmogonii, když se tato na příklad pokouší vysvětlit to, jak došlo k stvoření světa. Obrovský, pro nás neřešitelný problém nastane jakmile se začneme zabývat otázkou Stvořitele, protože si jej prostě nedokážeme představit. Nebo ji. Či snad ono? Máme přitom silnou tendenci Boha antropomorfizovat, což je pochopitelné, protože to je jediný způsob jak si vytvořit vůbec nějakou představu. S čtenářem bych si proto chtěl uzavřít jakousi dohodu o tom, jakých termínů budeme používat a co se jimi míní. Napíši-li na příklad Stvořitel či Bůh, míním tím jedinou, základní tvořivou energii. Nemíním tím žádný Big-Bang, česky rovněž zvaný Veliký třesk, z jednoho prostého důvodu, který nevidí (nebo spíš nechce vidět) žádný materialista. Jestliže zde totiž došlo k nějakému třesku, musel ten třesk někdo nějak vyvolat, samo o sobě se to spíš nestalo. Také, to něco, co „třesklo“ muselo být už něčím, aby si to vůbec mohlo třesknout, i kdyby to byly jen nějaké plyny, cokoliv. Odkud se to „něco“ vzalo? Že to tu bylo vždycky? Co ale bylo před tím „vždycky?“ A tak dále.

Kabala prostě vychází z toho stanoviska, že „někdo“ nebo „něco“ tu bylo od počátku. Jaký byl ten počátek, kdy se započal a co bylo předtím, tím se zabývat nebudeme, protože je to zcela mimo hranice lidského chápání. Někteří lidé, zejména ti kovaní v metafyzice, si snad dovedou představovat více, na to ale nelze spoléhat. Prostě musíme pochopit a přijmout to, že tu a tam bychom si bez antropomorfických výrazů prostě nevystačili. Obláčky s andělíčky, perlovou nebeskou bránu a podobné lidské výmysly, hodlám ale vynechat.

Termíny jichž budu užívat, často hebrejské, tam kde to půjde také české, budu psát tak jak jsem zvyklý je vidět ve spisech o kabale, tj. např. Bůh či Stvořitel s velkými začátečními písmeny, stejně jako hebrejské názvy, např. Malkuth (království) či Keter (koruna), i když už jen proto, že naprostá většina kabalistů to tak dělá. Pokud se tato slova dají přeložit, učiním tak, případně je uvedu v závorce.

Dohodli jsme se tedy snad na tom, že samotného Stvořitele (Boha, Hospodina) si představit nedovedeme a proto se o to zatím ani nebudeme pokoušet. Místo toho si tam, kde by se snad měl nacházet, představíme stěnu či záclonu z husté mlhy, kterou neprohlédneme. Transcendentní Bůh se nám až doposud schovával za oním mlhovým závojem, jenže v jistém okamžiku, z důvodů které nikdy nedokážeme pochopit, se rozhodl nějakým způsobem se projevit. Jediný možný způsob jak toho mohl dokázat byl ten, že se odtáhl od veškeré všemohoucnosti a vševědoucnosti a od všech těch ostatních „vše“ a „nej“ jaká si s ním můžeme spojovat. Tímto Bůh vytvořil jakýsi druh vakua. Tomu se v kabale říká Tzim-Tzum, což je koncept který je velice těžké vysvětlit. K alespoň částečnému pochopení musíme nejprve přijmout to, že Bůh nezaujímá určité místo v prostoru, nýbrž zaplňuje celý prostor, který je ovšem více-dimenzní (aby to bylo ještě trochu obtížnější k pochopení). V tomto vakuu (pochopitelně, že používám tohoto výrazu pouze proto, že jiných srozumitelných se mi nedostává) potom Bůh stvořil vesmír. Od okamžiku, kdy se Bůh vynoří zpoza závoje, kdy se manifestuje, započíná se proces involuce. Involuce postupuje od stavu čistě duchovního, božského, ke stavu materiálnímu. Kabalisté si vytvořili systém neboli glyf, který je znám jako Sefirotický strom nebo také jako Strom života.

LINKY K DALŠÍM ILUSTRACÍM

Gustave Doré: Kain zabíjí Ábela 

Lászlo Hegedus: Kain a Ábel

Pták Ohnivák (podle baletu Igora Stravinského)

Nebesa a zemì (alchymistická kresba, 17. stol.)

Václav Hollar: Stvoření člověka