dvacátá
první arkána
Svět

Tančím.
Kdysi mi bylo řečeno, že tanci se nevyhnu. Člověku, který mi
toto řekl, jsem vždy věřil úplně a beze zbytku. Byl mým vůdčím duchem
od samého počátku mé životní pouti a vše co mi tehdy řekl se
ukázalo být pravdivé. Poprvé se v mém životě objevil když
jsem ještě byl malým hochem. Podruhé se naše cesty zkřížily
když jsem byl mladým mužem a vydával jsem se na tuto svoji cestu
ve vší vážnosti. Potkali jsme se ještě jednou … málem bych
byl řekl, že to bylo celkem nedávno. Jenže, to by mohlo být
nepravdivé, protože se to stejně tak mohlo stát již velice
dávno. Od té doby, kdy se ze mne stal tanečník v nekonečném
prostoru, jsem totiž tak nějak ztratil ponětí o čase.
Když
se tak nad tím vším zamýšlím, pokoušet se srovnat události do
nějaké časové posloupnosti není jedinou věcí, která mi činí
potíže. Nejsem si na příklad tak úplně jistý ani tím, kdo
vlastně jsem nebo, ještě přesněji, kým jsem byl. Nijak zvlášť
mě to neznepokojuje; s hlediska mé nynější situace se to totiž
nejeví jako příliš důležité. Nic z toho, co jsem v minulosti
snad mohl dělat, se mi už nezdá být tak moc důležité. Nic,
kromě tance. Vzpomínám si, i když už dosti matně, že jsem se učil
několika
základním tanečním krokům, protože jsem se chtěl zúčastnit
jakéhosi maškarního plesu ve městě v němž jsem v té dávné
(nebo nedávné) době žil. Pamatuji si sice docela dobře jak jsem
tančil menuet na císařském dvoře, nevím už ale proč jsem tam
byl a co jsem tam dělal. Velice jasně si potom pamatuji jak jsem
tančil na konci provazu, za který jsem visel hlavou dolů na
šibenici; musel to být opravdový "danse macabre," tanec
smrti, protože jsem tím přilákal Smrt samotnou. Potom jsme si
spolu povídali, to vím také naprosto jistě, i když nevím jak
dlouho. Čas, tak jak jsou na něj lidé zvyklí, plyne jinak a
dokonce ne vždy tím jedním směrem. Tak tomu aspoň je když si povídáte
se Smrtí.
Nebo také když tančíte.
Jsem
si dosti jistý tím, že v nějakém bodě v čase a prostoru jsem
musel také umřít, možná, že i vícekrát. Jestli tomu tak bylo,
potom vím, že pokaždé jsem se musel znovu zrodit. Vím také, že
původně jsem se musel narodit z nějakého kosmického vejce, i
když nevím jak takové vejce vypadá a odkud se vlastně vzalo. Člověk se
prostě musí smířit s tím, že všechno vědět nemůže. Navíc jsou tu
důležitější věci, kterým musí věnovat svoji pozornost. Tou
nejdůležitější ovšem je, soustředit se na tanec.
Když
jsem se začínal probouzet do této existence, když jsem začínal nabývat
vědomí, kolem mne v časoprostoru se už všude
tančilo. Čtyři apokalyptická stvoření přitom dohlížela na to, aby
se ten tanec konal správně, aby nevybočil z mezí a vše bylo tak jak to
má být. Tito
čtyři, člověk, lev, orel a býk, sledovali také moje zrození,
každý z toho úhlu Vesmíru, který mu náleží; čtyři pevné a neměnné formy
představující jednu jedinou skutečnost, jako čtyři základní
kameny hmotné existence. Já, jako symbol pátého živlu, jsem
ihned po svém zrození tančil, abych tím upoutal jejich pozornost.
To vše si pamatuji dosti dobře, dále ale toho už moc nevím. Řekl bych,
že potom snad už musely následovat události, které jsem vám právě
popsal.
Tím, že jsem ten svět navštívil, jsem jistě musil něčeho docílit, nemám
ale sebemenší potuchy co by to asi mohlo být. Předpokládám ale,
že pokud svět následkem toho všeho nějakým způsobem
postoupil kupředu, potom by se ten pokrok jistě dal nějak změřit.
Vzpomínám si jasně, že císař, který tomu světu vládne, mi kdysi
pověděl, že má k těmto účelům
svůj měřící nástroj: žezlo, které drží v ruce. Já mám ale
jinou, řekl bych, že lepší metodu. Všechno měřím délkou tanečního
kroku. Takže
vím, že od té chvíle, kdy jsem v něm narodil, svět postoupil
kupředu o jeden taneční krok. O nic více, ani o nic méně.
|