Prolog  Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět  Epilog

P O U T N Í C I   V   Č A S E

dvacátá první arkána
Svět

Tančím. Kdysi mi bylo řečeno, že tanci se nevyhnu. Člověku, který mi toto řekl, jsem vždy věřil úplně a beze zbytku. Byl mým vůdčím duchem od samého počátku mé životní pouti a vše co mi tehdy řekl se ukázalo být pravdivé. Poprvé se v mém životě objevil když jsem ještě byl malým hochem. Podruhé se naše cesty zkřížily když jsem byl mladým mužem a vydával jsem se na tuto svoji cestu ve vší vážnosti. Potkali jsme se ještě jednou … málem bych byl řekl, že to bylo celkem nedávno. Jenže, to by mohlo být nepravdivé, protože se to stejně tak mohlo stát již velice dávno. Od té doby, kdy se ze mne stal tanečník v nekonečném prostoru, jsem totiž tak nějak ztratil ponětí o čase.

Když se tak nad tím vším zamýšlím, pokoušet se srovnat události do nějaké časové posloupnosti není jedinou věcí, která mi činí potíže. Nejsem si na příklad tak úplně jistý ani tím, kdo vlastně jsem nebo, ještě přesněji, kým jsem byl. Nijak zvlášť mě to neznepokojuje; s hlediska mé nynější situace se to totiž nejeví jako příliš důležité. Nic z toho, co jsem v minulosti snad mohl dělat, se mi už nezdá být tak moc důležité. Nic, kromě tance. Vzpomínám si, i když už dosti matně, že jsem se učil několika základním tanečním krokům, protože jsem se chtěl zúčastnit jakéhosi maškarního plesu ve městě v němž jsem v té dávné (nebo nedávné) době žil. Pamatuji si sice docela dobře jak jsem tančil menuet na císařském dvoře, nevím už ale proč jsem tam byl a co jsem tam dělal. Velice jasně si potom pamatuji jak jsem tančil na konci provazu, za který jsem visel hlavou dolů na šibenici; musel to být opravdový "danse macabre," tanec smrti, protože jsem tím přilákal Smrt samotnou. Potom jsme si spolu povídali, to vím také naprosto jistě, i když nevím jak dlouho. Čas, tak jak jsou na něj lidé zvyklí, plyne jinak a dokonce ne vždy tím jedním směrem. Tak tomu aspoň je když si povídáte se Smrtí. Nebo také když tančíte.

Jsem si dosti jistý tím, že v nějakém bodě v čase a prostoru jsem musel také umřít, možná, že i vícekrát. Jestli tomu tak bylo, potom vím, že pokaždé jsem se musel znovu zrodit. Vím také, že původně jsem se musel narodit z nějakého kosmického vejce, i když nevím jak takové vejce vypadá a odkud se vlastně vzalo. Člověk se prostě musí smířit s tím, že všechno vědět nemůže. Navíc jsou tu důležitější věci, kterým musí věnovat svoji pozornost. Tou nejdůležitější ovšem je, soustředit se na tanec.

Když jsem se začínal probouzet do této existence, když jsem začínal nabývat vědomí, kolem mne v časoprostoru se už všude tančilo. Čtyři apokalyptická stvoření přitom dohlížela na to, aby se ten tanec konal správně, aby nevybočil z mezí a vše bylo tak jak to má být. Tito čtyři, člověk, lev, orel a býk, sledovali také moje zrození, každý z toho úhlu Vesmíru, který mu náleží; čtyři pevné a neměnné formy představující jednu jedinou skutečnost, jako čtyři základní kameny hmotné existence. Já, jako symbol pátého živlu, jsem ihned po svém zrození tančil, abych tím upoutal jejich pozornost. To vše si pamatuji dosti dobře, dále ale toho už moc nevím. Řekl bych, že potom snad už musely následovat události, které jsem vám právě popsal. Tím, že jsem ten svět navštívil, jsem jistě musil něčeho docílit, nemám ale sebemenší potuchy  co by to asi mohlo být. Předpokládám ale, že pokud svět následkem toho všeho nějakým způsobem postoupil kupředu, potom by se ten pokrok jistě dal nějak změřit. Vzpomínám si jasně, že císař, který tomu světu vládne, mi kdysi pověděl, že má k těmto účelům svůj měřící nástroj: žezlo, které drží v ruce. Já mám ale jinou, řekl bych, že lepší metodu. Všechno měřím délkou tanečního kroku. Takže vím, že od té chvíle, kdy jsem v něm narodil, svět postoupil kupředu o jeden taneční krok. O nic více, ani o nic méně.