 Epilog — To není možné. Není to přece tak dávno, co ti přidělili víc perzonálu. A nesnaž se to zamlouvat, vím to určitě. Mně tu žádost zamítli. Jak prohlásili, požadavky vašeho sektoru byly přednostní a my si prý musíme počkat, dokud se nebude znovu přijímat. Dostal jsem od nich jen dva úplné zelenáče, které bych normálně nenechal ani poslíčkovat v kanceláři, které jsem ale byl přesto nucen dát do galaktické centrály, kde okamžitě zvrzli spoustu gala-komunikací. — Však oni se otrkají. Sami jsme nebyli o nic lepší, když jsme sem přišli hned po promoci. Či jsi už zapomněl na ten planý poplach, který jsme rukou společnou a nerozdílnou vyvolali? Ten s tou domněle zaběhlou kometou? Jak si nás tehdy šéf pozval na kobereček a jak jsme kvůli tomu málem skončili v plánovacím oddělení pralájníků? — Já bych spíš řekl, že to zamlouváš. Pravdou zůstává, že ty sis mohl vybrat ty nejlepší z rekrutů a mně nic nezůstalo. Tak mi ale netvrď, že máš nedostatek perzonálu. — Mám zoufalý nedostatek perzonálu. Máš ty vůbec nějaké ponětí o tom o kolik jsem jich přišel? — Jak to, že přišel? — Když se přece jeden přes druhého všichni hlásili jako dobrovolníci. Copak vás se to netýkalo? — Co se nás mělo týkat? — No přece Merická krize. Tak vidíš! Od nás se jich přihlásilo několik tuctů a většinou z těch nejlepších. Víš, jak to v takových případech chodí, jeden se dá zapsat, druhý se nechce nechat zahanbit, další se přidají a než se vzpamatuješ, je z toho lavina. Všichni chtěli být přitom, když se musel evakuovat celý kontinent. — Něco dr ke mně doneslo, moc pozornosti jsem tomu ale nevěnoval. Měli jsme svoje vlastní problémy. Přípravné práce na Merkuru stály, když se zablokovaly vulkanické kanály a tak jsme nevěděli, kde nám hlava stojí. Vím jen, že na Zemi byly taky nějaké nesrovnalosti, to je všechno. Co se vlastně dělo? — Tohle. Víš snad, že Merika se měla odlidňovat postupně, mělo to proběhnout asi tak v průběhu dvanácti pozemských tisíciletí, šest galaktických měsíců. To, jak se původně odhadovalo, by byla bývala dost dlouhá doba k tomu, aby se populace nenásilně přesunula, pod běžným dozorem, aby se potom mohlo přistoupit k projektovanému potopení kontinentu. To jsme už předtím dokázali za pouhých pět měsíců, když jsme kdysi evakuovali Severní Meriku. Protože při té akci všechno šlo jako na drátkách, vrchní plánovači, ve své moudrosti, rozhodli, že tentokrát se to dá zvládnout s menším dozorem. — Nic nového pod sluncem. — Zvony začaly bít na poplach, když zbývaly už jen dva měsíce a dobrá polovička obyvatelstva byla ještě úplně hluchá a slepá vůči tomu, že má dojít ke katastrofálním klimatickým změnám. Vyslala se tam tedy narychlo výzvědná skupina a ta se vrátila s tím, že mezi obyvatelstvem koluje už jen několik velmi zvětralých pověstí o zkáze severo-merického kontinentu a že jediná legenda, která se aspoň trochu blíží k pravdě o událostech, které vedly ke vzniku jihoropského moře, se nachází pod těžkým útokem se strany pozemských vědců. Pověsti o Atlantidě, neřku-li o Lemurii, které bývaly za našich časů ještě celkem rozšířené, se přitom už docela vypařily. — Lidstvo má krátkou paměť. — To víme všichni, kromě těch našich hlaváčů. Ti v té chvíli začali panikařit a bylo jasné, že mnohem větší hysterie dole se dá těžko odvrátit. Pokusit se potopení zastavit nebo jen oddálit už nebylo praktické, protože seismické síly už plně působily. Samozřejmě, že nejdřív došlo k vynuceným resignacím, no a potom se narychlo svolala konference, které jsem se také zúčastnil. Vzešla z ní rezoluce, podle níž se na Zemi poslaly dvě zvláštní jednotky, aby vše daly do pořádku. V jedné byli hlavně specialisté na mentalitu, v druhé odborníci v záležitostech emotivních. Tu druhou podporoval tým techniků, kteří způsobili sérii menších místních katastrof. — Ano, to vím, jeden z mých techniků mi tehdy odešel, aby mohl být při tom. Jak to šlo? — Zařídili několik erupcí, mentalisté a emotisté se potom postarali o to, aby napětí veřejnosti se udržovalo těsně pod hranicemi paniky. — To nebyla špatná taktika. — Taky to i fungovalo. Brzy nato přišlo hned několik vln vystěhovalectví. — Kam směřovaly? — Ty první na starou dobrou Antarktidu, další už ale tam, kde si je odborníci přáli mít, na nový kontinent. — Na Pacifii. Vidíš, nejsem tak docela neinformovaný o pozemských záležitostech. Jakým způsobem je k tomu přiměli? — Nebylo to snadné. Tady ale zapracovali právě mentalisté. Emotisté odvedli předtím dobrou práci tím, že naváděli lidi k tomu aby kontinent opustili, nedokázali ale udělat moc s tím, že ti přirozeně tíhli ke stabilitě kulturně a sociálně vyspělé společnosti, která je už tak dlouho zavedená v Antarktidě. Lákalo je také její podnebí, mnohem teplejší než je v Pacifii. Mentalisté museli tvrdě zapracovat na vybraných jedincích, aby byli schopni jít proti proudu a dát tím příklad těm ostatním lidem. Nakonec měli ale skvělý úspěch a jsem hrdý na to, že jádro toho jejich týmu tvořili právě moji bývalí pracovníci. I když mi to způsobilo tyhle problémy. Jejich úkol se ještě neskončil a hned tak ještě neskončí. Kromě toho, pochybuji, že po takovémto dobrodružství se všichni poženou zpátky k naší celkem poklidné práci. — Aspoň teď oba víme, na čem jsme. Víš, kdy se bude znovu přibírat? — Skoro za rok. — Tak dlouho čekat nechci, nemohu si to dovolit. — Tak vyleze to už z tebe? Znám tě dost dlouho na to, abych věděl, že máš něco za lubem. — Přiznávám se, že jsem od tebe čekal něco podobného s čím jsi také přišel, takže to mám plán, který ti chci předložit. Nejprve mi ale pověz, napadlo tě někdy, že naše společné kariéry se vyvíjely mnohem rychleji, než by se bylo dalo normálně očekávat? Přitom nejsme přece žádní patolízalové! — Kdybych nebyl měl tvůj oslňující úspěch stále před očima, byl bych musel ten svůj přičítat jen vlastní genialitě. — Vždycky jsem obdivoval tvoje dobré vlastnosti, největší dojem ale na mne dělá ta tvoje skromnost. Teď ale vážně. Oba víme, že jsme tarotovou iniciací prošli v jediném lidském životě, víš ale, že jsme ti jediní, kteří tohle kdy dokázali? — Vím to. Nepřemýšlel jsem nijak moc nad tím, dokud se mi do ruky nedostaly jisté statistické údaje. Teď vidím, žes byl také v archívech a že sis je také prohlížel. — Prohlížel a když jsem uviděl, že všichni ostatní k tomu potřebovali nejméně pět životů, strašně mě to překvapilo. Dumal jsem nad tím dlouho, až nedávno jsem na něco přišel. — To jsem tedy zvědav. — Potkal jsem se náhodou se svým předchůdcem v této funkci a nedalo mi to, abych se ho na to přímo nezeptal. A měl jsi vidět, jak na to reagoval! — Jak, prosím tě? — Nejdřív se jen všelijak vytáčel, choval se ale přitom jako malé dítě přistižené při nějakém hříchu, takže jsem ho už nepustil. Nakonec se mi přiznal ke všemu. — Co vyvedl? — Technicky žádná pravidla neporušil a to taky věděl. Proto mlčel. Byla to organizační záležitost a ty přece spadají do sféry Hodu. A hermetický zákon týkající se vydávání informací jasně praví... — Nesmíš lhát, nemusíš ale vždy povědět celou pravdu. — Musel jsem tedy na něho uhodit tou správnou otázkou a jen když to se mi podařilol, odpověděl mi po pravdě. Ukázalo se, že můj bývalý šéf se smluvil s tvým bývalým šéfem a společně si pohráli se systémem tak, aby tím z něho vyždímali dva nové rekruty. Měli totiž stejné problémy s perzonálem, jaké právě teď máme my dva. — A ti dva noví rekruti, které z toho vyždímali, to jsme také byli my dva! — Pochopitelně. Zkusili to jen jednou a dál už s tím nic nedělali, když byl krátce nato experiment s intergalaktickou výměnou prohlášen za neúspěšný, lidé se sem začali vracet a oni už neměli důvod v experimentu pokračovat. — Proč to ale tajili? — Nejspíš nechtěli, aby se na ně ti shora dívali jako na radikály. Ten jejich nápad totiž revoluční byl. Omlouval se mi potom moc, že mi o tom neřekl a byl hrozně překvapený, když jsem ho objal a děkoval mu za to, že mi to řekl právě teď. — Je mi celkem jasné, že jsi z něho vytáhl podrobnosti a že to teď chceš zkusit sám. No a chceš, abych ti k tomu dal požehnání a to ti uděluji. — Zklamal jsi mě. Myslel jsem si, že tě budu muset k tomu přemlouvat. — Ne, souhlasím, a nejen proto, že nám to může být k prospěchu. Jak dál? — Potřebujeme vhodné kandidáty. — S jakými kvalifikacemi? — Chceš to vědět? Tak tady to máš. Samozřejmě, že jsem se ho hned zeptal, proč si tehdy vybrali právě nás dva. Víš, co mi odpověděl? — Nejspíš, že byli uneseni naší vášnivou tvořivostí, energičností, vytrvalostí, důmyslem, představivostí, disciplinou, odvážlivostí, zmužilostí a tak podobně. — Tak podobně. Jenomže se o tom takhle vybíravě nevyjádřil. Prohlásil, že si nás vybrali proto, že jsme byli blázni!  — Tak, kolečka se roztočila, Inkarnační služby už to mají v rukou. — Vážně? Takhle rychle? Kolik dobrovolníků jsi sehnal? Máš aspoň dva jiné blázny? — Žadatelů byla spousta, museli jsme dokonce mít předběžné pohovory. Po těch mi poslali asi stovku kandidátů a z nich už jsem těch konečných dvaadvacet vybíral sám. Myslím, že jsem vybral dobře. — V tom ti naprosto důvěřuji. — Bude tě nejspíš zajímat, že mezi nimi byl někdo, o kom jsem si jistý, že nezklame. A že se určitě k tobě přihlásí a že také bude potom opravdovým přínosem pro tvoje oddělení. Máš na ni samozřejmě přednostní právo. — Proč, prosím tě? — Protože jsi ji kdysi dobře znal a častokrát jsi mi o ní vyprávěl. Nedívej se na mne tak, jistě máš podezření, kdo by to mohl být... A nečervenej se. — Víš co? Nech už toho!  |