Prolog  Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět  Epilog

P O U T N Í C I   V   Č A S E

 

PROLOG 


Voyen Koreis: The Eternal Pilgrim— Mám problém.
— To mi je celkem jasné, proč bys jinak za mnou chodil? Tak mi o tom svém problému pověz, ale rychle, já bych si potom s tebou také rád popovídal o svých problémech.
— Kdysi jsme mívali trochu lepší náměty k rozhovorům, nemyslíš?
— To ano, měli jsme ale taky na to víc času. Od té doby, co nás oba takhle povýšili, už ten čas nemáme. Práce nad hlavu a bude jí ještě víc. Dostaly se ti taky do ruky ty poslední statistiky o populačním vzrůstu?
— Náhodou dostaly a taky jsem si všiml, že populace se od předchozího vydání ztrojnásobila.
— Zatímco naše administrativní síla se nezměnila. Nebo spíš i trochu poklesla.
— To je právě kořenem toho mého problému. Dozvěděl jsem se, že co nevidět přijdu o jednoho ze svých nejlepších pracovníků. Dostalo se mu náhlého povýšení. Mám za něho sice ještě náhradu, tu osobu ale musím přesunout z jiného oddělení a tam už potom zůstane to místo prázdné.
— To ti rozhodně nezávidím. Vzpomínáš si, jaký jsme kdysi mívali dlouhý seznam čekatelů? To už je ale dávno. Věřil bys, že já mám úplně stejný problém a že jsem se tě chtěl právě zeptat, jestli bys o někom vhodném nevěděl?
— Což o to, ptát se klidně můžeš. S uspokojivou odpovědí ale radši nepočítej.
— Je to takové všude? Co kolegové, nejsou na to lépe?
— To bych neřekl. Vůbec nikde žádný dorost.
— Tak mě tak právě napadlo: co kdybychom si nějaký rychle vytrénovali sami?
— Jak to myslíš: rychle? Jak brzy bys je potřeboval?
— To je taky otázka, co nejdřív. Zítra!
— A co takhle dnes odpoledne? To bych rád viděl jak bys tohle chtěl zvládnout.
— To taky nevím, proč to ale nezkusit?
— Podívej se, pokud se nemýlím, základní výcvik trvá v průměru sedm lidských životů. Dobře, připouštím, že v některých případech se to dá srazit tak na pět životů. Dejme tomu, že bychom zkrátili dobu potřebnou k odpočinku a ke kontemplaci mezi jednotlivými životy, řekněme jen na takových sedmdesát pozemských let, pořád by to dohromady dělalo nějakých sedm lidských století. To je asi tak našich deset dní. Pokud by všechno šlo jako na drátkách, mohl by ses dočkat svých posil tak někdy koncem příštího týdne.
— V počtech jsi vždycky býval dobrý, takže přepočítávat to po tobě nebudu. Měl jsem ale na mysli něco jiného.
— Co jiného?
— Je to dost radikální, proto s tím asi ještě nikdo až doposud nepřišel. Nebyly ani důvody k tomu, aby se zaváděly nějaké revoluční změny. Stávající systém dokázal vždycky vyprodukovat dostatečné množství těch, kteří úspěšně zdolali všech těch dva a dvacet zkoušek a tak promovanými se to tu jenom hemžilo. A vzpomínáš si přece, jak hladce to všechno tehdy chodívalo, jak se ti nově promovaní přímo valili do naší sféry a jak se drali o to dostat u nás umístění. Práce v našem systému je lákala, není pochyby o tom, že to má v sobě takové to skryté kouzlo, když se může jeden občas vracet na Zemi, kde ještě nedávno pobýval a pobíhal a přitom může navíc pomáhat jiným, aby se taky dostali na tuto úroveň.
— Máš pravdu, proto asi nemůžu ani cítit tu Intergalaktickou výměnu, že nám tu naši idylku tolik pomuchlala! Od té doby, co to tady takhle zavedli, všichni se jen tlačí na ta nová místa a nikomu už se nechce zůstávat tady. Přitom, a to jen mezi námi dvěma, já se jim zase tak moc nedivím. Říkám si totiž, jak bychom se na to byli dívali my sami, jestli bychom na to také neskočili, kdybychom byli tehdy měli takovouto příležitost?
— Přesně tak! Na první pohled to vypadá strašně lákavě, až na to, že při bližším pohledu člověk vidí, že to tak moc dobře nefunguje. Původně jsem si také myslel jaký to je báječný systém, dokud jsem ovšem neměl co dělat s těmi, kteří nám sem přišli na výměnu z jiných soustav. Jsou sice nesmírně inteligentní a vzdělaní, to je bez diskuze, ale tahle individuální brilance jim k ničemu moc není, když vůbec neznají místní poměry. Ten, kdo se tu dobře nevyzná, se nám prostě nehodí, my potřebujeme hlavně to, co nám namelou pozemské mlýny!
— Tak, co tedy vlastně navrhuješ?
— Tohle: Až doposud jsme vždycky dělali nábor jen mezi těmi, kteří se sem dostali cestou přirozeného evolučního vývoje a jsme myslím srozuměni s tím, že tohle je pro nás ten nejvhodnější způsob, kterého bychom se měli i nadále přidržet.
— Poslouchám, co dál?
— Dál tu máme těch sedm lidských životů, které v průměru potřebuje běžný kandidát, od chvíle kdy se pevně rozhodne k nástupu na iniciační cestu, až do okamžiku kdy dosáhne této mety. To je standardní doba, víme ale, že ta se v některých případech dá zkrátit i na pouhých pět životů. Což ovšem dokazuje, že v tom může být určitá pružnost.
— Až dosud s tebou souhlasím, u vynikajících jedinců a za vhodných podmínek se proces iniciace urychluje. Kam s tím ale míříš?
— Teď přijde to důležité. K takovéto akceleraci dochází vždycky naprosto spontánně, bez jakéhokoli zásahu z naší strany!
— Pokud ti správně rozumím, chystáš se mi teď navrhnout, abychom se na tomhle procesu začali nějak podílet. Chápeš ale, že si nemůžeme žádné ty kandidáty přivazovat na drátky a vodit si je jako loutky? To by se přece příčilo stanovám o lidské svobodné vůli, která je všem zaručena. V okamžiku, kdy se začneme do toho plést, stanou se z nás diktátoři.
— Něco takového by mi ani nepřipadlo na mysl. Jen si myslím, že náš systém je zralý na to, aby byl pořádně zrevidován. Byl přece jen založen na systémech, které sice byly kdysi úspěšně provozovány jinde, jenže sem k nám přišel už strašně dávno. Protože fungoval nebo spíš proto, že s ním žádné větší problémy nebyly, nikoho nikdy ani nenapadlo se v tom hrabat a něco na tom měnit, neřku-li vylepšovat. Uvedu příklad: nikdo se až doposud nepokoušel zjistit víc o tom, jaký je přirozený rozsah lidské svobodná vůle, víme toho hrozně málo, vlastně vůbec nic, snad jen to, že lidská vůle se pohybuje v určitých limitech. Takže si říkám: co kdybychom vybrali několik z těch, kteří se už kvalifikovali pro rozhodnou pouť tarotovými arkánami a navrhli jim, že jim tu budoucí cestu trochu urychlíme? Prostě jim jen poukážeme na tuto možnost a počkáme si, jestli se aspoň někteří pro tuto variantu rozhodnou.
— Jaké urychlení máš ale na mysli? Chtěl bys jim to zkrátit na čtyři, na tři životy?
— Kdepak. Když už, tak už. Na jeden život.
— To je pitomost. Čiré bláznovství!
— Právě jsi na to myslím uhodil. To je, co my právě potřebujeme!
— Co potřebujeme?
— No přece blázny! Hlupáky, idioty, šašky, pitomce, blbce, trouby, pošetilce, pomatence, klauny, nebo jak se jim všem říká, hlavně jen aby patřili k tomu zvláštnímu druhu, který se vymyká běžnému popisu. Tím chci říci, že na této úrovni musí být každý svým způsobem tak trochu podivín.
— To tedy souhlasím. 
— Podívej se na to takhle: my chceme, aby se nám z těch všech podivínů přihlásili jen právě ti nejpodivnější!
Podle statistik, asi tak milion duší, které by se kvalifikovaly pro budoucí iniciační pouť, by se měly momentálně nacházet ve stadiu odpočinku a kontemplace mezi jednotlivými životy.
— To je sice pravda, nezapomeň ale na to, že pouze ti, kteří jsou v tomto okamžiku vnitřně soustředěni na svoje kauzální tělo, by byli v tom stavu, aby mohli učinit tak závažné rozhodnutí. Takových už tu bude mnohem méně, snad jen několik stovek nebo tak nějak.
— Kdy se s nimi hodláš spojit?
— To znamená, že souhlasíš?
— Nač to odkládat? Udělej to hned teď!

***

— Tak mi pověz, jak jsi pochodil? Jediný pohled do tvé tváře prozrazuje, že žádné radostné zprávy nepřinášíš. Našel jsi vůbec někoho?
— No, našel jsem dva dobrovolníky.
— Blázny?
— Největší blázni jsme my dva, když už to chceš slyšet. Víme, co je tam čeká a přesto je do toho posíláme.
— Rozhodli se přece sami, či ne? Tak to taky bylo míněno.
— To ano, bez nás by je to ale nikdy ani nenapadlo, nemyslíš?
— Tak bych řekl, že tvoje počáteční nadšení pro ten tvůj plán už malinko opadlo...
— Máš asi pravdu. Víš, mezitím mi to trochu víc prošlo hlavou a začíná mi to všechno připadat jako silně neuvážené. Na to totiž opravdu mohli přijít jenom takoví blázni, jakými jsme my!
— Být bláznem je tou nejlepší kvalifikací, na tom jsme se přece dohodli, či ne?
— Ano, ale pamatuješ si ještě trochu, co to obnáší?
— Bláznovství?
— Pozemská iniciace.
— Moc už ne. Je to přece jenom hodně dávno, co jsme tam pobývali.
— Tak mi tedy pověz, kolik životů jsi ty potřeboval?
— S tím si už si moc jistý nejsem, snad šest?
— Nebylo jich jen pět? Já vím docela určitě, že jsem jich měl šest a tys mě skoro ve všem vždycky předčil.
— Když jinak nedáš, tak snad pět.
— A je ti jasné, že po nich teď žádáme? Jenom to, aby to všechno absolvovali v čase pětkrát kratším? A pamatuješ si ještě vůbec, kolik toho je?
— No, dost mlhavě. V posledních tisíciletích jsem se výchovnými programy příliš často nezabýval, většinou jsem tohle nechával na svých podřízených.
— Tak mi aspoň pověz: co na tebe tehdy udělalo největší dojem? Co ti dnes okamžitě vytane na mysli, když řeknu: pozemská iniciace tarotovými arkánami?
— No, asi to, jak se visí na té šibenici. Hlavou dolů. To si určitě budu pamatovat navždycky...
— Co takhle ten ďábelský archetyp? Zůstaly ti po něm nějaké dojmy?
— Věřil bys, že hrozně málo? Tehdy to určitě muselo silně zapůsobit, teď už mi ale ta ďábelská pokušení připadají trochu dost otřelá. Na co si pamatuješ ty?
— Nejvíc asi na to světlo z Poustevníkovy lucerny. Od okamžiku, kdy jsem je zahlédl, všechno tak nějak nabylo nového smyslu.
— To je pravda. Taky mi to tehdy tak připadlo. Vzpomínáš si ale, co vlastně přišlo potom?
— Řekl bych, že Kolo štěstěny.
— Pravda. Sfinga, s těmi jejími hádankami. Pamatuješ si na tu hlavní? Dokázal bys na ní ještě správně odpovědět?
— Ale prosím tě. To je přece pro kojence.
— Víš, největší potíže jsem měl hned na samém začátku. Byli přitom všichni ti potentáti, s kterými se člověk musel setkat: Císař, Císařovna, Velekněz... Samá důstojnost, samé pozlátko...! 
— No, jde přece o to udělat co největší dojem, že ano? Tak se do toho programu daly ty hlavní archetypy, aby to pořádně na člověka zapůsobilo. Vždyť mu to dělá dobře, tyhle styky s modrou krví, zvyšuje to jeho sebedůvěru.
— Myslíš, že proto je postavili ti, kteří tenhle systém vytvářeli, hned na začátek cesty?
— Určitě. Měli na zřeteli hlavně to, aby kandidátovi ten dojem vydržel po zbytek cesty. Něco ho přece musí popohánět, musí mít pořád na mysli to, že v tom kterém životě se od něho očekávají určité výkony, i když si není docela jistý, co se po něm vlastně chce. Normálně by tu byly jen tak tři nebo čtyři hlavní úkoly. Mně teď hlavou vrtá to, že tihle naši blázni jich mají hned dvaadvacet, v jediném životě!
— Máš pravdu, trochu jsme to asi přehnali. Nenecháváme jim vlastně vůbec žádný prostor k tomu, aby také mohli udělat nějaké ty chyby.
— Přitom chybovat je tolik lidské!
— Pravda. Stačí si připomenout všechny ty povídky a pohádky o lidech, kteří se potkali s tím, čemu oni říkají nadpřirozené.
— Aha, myslíš třeba to, jak jim nějaká ta víla povolí tři přání a jak to potom dopadne?
— Přesně tak. Jak to s takovým človíčkem zacvičí, jak ho přitom nenapadne vůbec nic rozumného, jenom samé hlouposti a banality. Jak to zamotá, že ta přání se potom vzájemně vyruší a že mu nakonec nezůstane nic. Lidstvo si takovéhoto pohádky nevymyslelo jen pro nic za nic, je to varování, že není radno zahrávat si s nadpřirozeným. Jenomže ti, kteří na takovéto rady dají, se také moc daleko nedostanou.
— To tedy ne Problém je v tom, že lidstvo mělo odjakživa strach z okultních záležitostí, přitom by ale byli rádi, kdyby ten jejich omezený svět mohl být něčím jiným než jen tím, na co se dá sáhnout, co se dá jedním pohledem obsáhnout a proměřit.
— Někdy se nechávají povznést myšlenkami na věčnost a nekonečnost vesmíru, hned nato je ale sklátí pocit bezmocnosti a rezignace. Přitom nevědí, že někdy by stačil jen jeden maličký krůček a oni by se ocitli tam, kde vládne esoterická myšlenka, na které vlastně stojí celý vesmír!
— To je právě ten okamžik, kdy začnou couvat. To je, kdy většinou začnou prohlašovat, že vesmíru vládne jen slepá náhoda, že všechno je bez plánu a bez cíle...
— Toho se právě bojím. Dokáží si to naše pocestné tovaryšstvo uvědomit svoje vlastní role v celém stvořitelském procesu? Vždyť je povede jen jakési vzdálené volání, nejasné touhy, tichý šepot uvnitř skrytého JÁ, které budou muset nejprve v sobě odhalit!
— Budou hledat vnější příčiny pro svoji existenci, aby je nakonec nalezli v sobě samých. Musejí co nejdříve pochopit, že ta jejich objevná cesta se nemůže nesestávat z tichého a neuspěchaného života naplněného meditací, jak bývá život zasvěcenců občas malován. Že je jejich údělem protloukat se životem plným obtíží, překážek a nebezpečenství, která musejí překonat, než se dostanou sem, na počátek dalšího cyklu vývoje.
— Prosím tě, nech si ten patos a přestaň už s těmi ciráty! Nemyslíš, že bychom se měli raději zahledět sami do sebe a na to, co nás k tomuhle dovedlo? Proč si nepřiznat, že chceme měnit dobře zaběhnutý systém jen proto, abychom pro sebe získali čerstvé pracovní síly? Přitom si ale nemůžeme ani být nijak jisti, že se k nám přidají, i když toho úspěchu dosáhnou! Ano, potřebné kvalifikace by sice měli, zůstane jim ale také svobodná vůle a kdo nám může zaručit, že se nepůjdou rovnou postavit do fronty před kancelář Intergalaktické výměny?
— Pojď! Snad se to dá ještě zastavit, nebo se o to aspoň můžene pokusit.
— Obávám se, že na to je už pozdě. Inkarnační proces se měl začít přesně ve čtyři hodiny. Je půl páté. Víš, co to znamená?
— Jen to, že bychom hučeli do uší asi půlročním nemluvňatům.
— Jsou jiné možnosti...
— Jistěže. Pověz mi ale, měl jsi nějaké styky s perzonálem na agentuře Smrti? Žádal jsi je někdy, aby pro tebe něco změnili v jejich itineráři?
— Ne, tuhle zkušenost nemám.
— To máš tedy štěstí, já to totiž znám. Víš, oni jsou všichni tak strašně slušní a tolik ohleduplní, jen aby náhodou někomu neublížili. Když už to jinak nejde a oni prostě musejí někoho předčasně přesunout, nemají přitom na mysli nic jiného, než jak jim to co nejvíc usnadnit, jak to zařídit s příbuznými...
— To máš tak, v zásadě jsou to přece sociální pracovníci a ti jsou vždycky a všude stejní, nikdy se s nimi nedá rozumně mluvit. To chápu. Co takhle časová smyčka?
— Blázníš? Chceš snad, aby kdekdo v obou našich odděleních nedělal nic jiného, než uhlazoval všechny ty vlny a vlnky co by to v časoprostoru nadělalo?
— Co tedy budeme dělat?
— Teď už se nedá dělat nic. Jednou jsme ten kalich načali, musíme jej taky dopít. Můžeme jen čekat na následky našeho nerozvážného činu.
— Už to tak asi bude. Zítra ráno už bychom snad měli mít trochu větší přehled o vývoji událostí...
— Tak tedy: Šťastnou cestu, blázni!!


        Blázen


 Home  E-mail us  Postage Charges  Booksplendour creatures  Browse  Australian page  Catalogues   Orders/Terms   Specialties   Book descriptions  Glossary of terms  Australian images   Links  Online art gallery   Search for books  Boutique Publishing  Site Map   My Beard   The Capek Brothers

 

KABALA 

 

Úvod   Co je kabala?  Gnosticismus  Taroty (část 1)  Taroty (část 2)  Pythagoras  Adam   Strom života  Život a smrt  Život je všude  Hod a Necach

 

  books@iinet.net.au

Last updated on the 27th May 2009

©Voyen Koreis 2009 

 all rights reserved